Cizinka mi podá ruku, její obličej se začne blížit, ale v poslední chvíli, když už hrozí srážka nosů, změní směr – a najednou se její tvář přitiskne k té mé v náznaku polibku. Vyděsí mě to, chci cuknout, ale ono se to opakuje i na druhé tváři. Když se chci odpoutat, ona si mě musí silou přidržet, protože se chce líbnout potřetí. Cítím se trapně, že cukám.
Někdy naopak já jdu zpitoměle pro třetí polibek, ale cukne ona, protože dva jí stačily. Znovu se cítím trapně a mám pocit, že mě podezírá, že jsem sexuální loudil.
A hlavně si připadám jako mužik z Východu, protože to líbání na pozdrav, které oni dělají úplně automaticky, neovládám. Jsem křečovitý a nejistý. Úplně vidím, jak jim bleskne hlavou, že mě asi v dětství zneužívala pošťačka. A ten pitomý úsměv, který přitom mám!
Snad je v tom nějaká freudovská vzpomínka na strašlivé francouzáky, jimiž si generální tajemníci drtili své masité soudružské rty, aby ukázali semknutost...
Ale nedá se nic dělat, líbat se musí, protože tam, kam jezdíme, to dělají celkem běžně. Potíž je v tom, že všude se to dělá jinak.
Dobře to je vidět ve Francii. Tam panuje totální zmatek. Jedno rčení říká, že podle počtu polibků poznáte, v jakém jste městě. Obecné vodítko: Provensálci a území nad nimi se líbají 3×, Bretonci jednou a obrovské území od Belgie přes Normandii až po Biskaj naopak 4×! Zbytek je území dvou polibků.
A jinde? V Nizozemsku a Švýcarsku se kupodivu odvazují a líbají se třikrát. Černohorci prý taky, zato Chorvaté jen dvakrát, ale znáte Balkán, nic tam není nikdy jisté.
V Americe, když už, tak jednou, v Rusku třikrát, v Rakousku dvakrát. Němce netrapte. Nezkoušejte líbat opačné pohlaví v Arábii (stejné lze, nicméně díky), v Japonsku či Koreji. Byli by z toho nesví.
A nakonec: jsou zvláštní polibky, s nimiž se na cestách setká jen málokdo. Třeba když vás na Sicílii políbí na čelo. Dostali jste právě il bacio di Giuda, Jidášův polibek. A ten znamená mezi mafiosy tolik, co vynesení trestu smrti. Prchejte!