Lhasa: Zdráv buď, květe lotosu

První dojem z Lhasy při příjezdu z čínského Golmudu je pro cizince zklamáním. Celou západní část tibetského hlavního města totiž tvoří moderní čínská čtvrť s uniformními krabicovitými budovami, s čínskými nápisy a širokými bulváry, které se moc neliší od těch v Pekingu nebo jiném čínském městě. Poté, co ale dorazíte k chrámu Džokhang, ocitnete se v jiném světě...

Barkor je poutnický okruh, tzv. korla, vedoucí kolem obvodu chrámu Džokhang. Poutníci musí kolečko obejít po směru hodinových ručiček kolem vysokých sloupů s modlitebními vlaječkami a vykuřovadel - hliněných pecí, kde se k poctě bohů spalují vonné trávy.

Dav poutníků je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež vás až nutí pochybovat o tom, že jste pořád ve 20. století - lámové s vínovými rouchy cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, Khampové se zdobenými dýkami za pasem, Goloci - nomádi ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, staříci se slaměnými klobouky, ale i výrostci v džínech a kšiltovkách s nápisem Nike.

Magické číslo 108
Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Budhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajláma nařídil začerňovat si obličej sazemi.

I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk jako thengvu, růženec se symbolickými sto osmi kuličkami, nebo talisman. Ti movitější jsou pak doslova ověšení náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými náramky.

Barkor je však také živý trh, kde díky takové koncentraci věřících prosperují hlavně obchodníci s náboženskými předměty - modlitebními vlaječkami a mlýnky, zvonky, svazky posvátných súter nebo kataky - bílými obřadními šálami.

Především starší lidé bez přestání točí svými modlitebními mlýnky, tzv. manikhorly. Uvnitř je stočen svitek papíru popsaný lámaistickou mantrou Óm mani padme húm - - Zdráv buď, květe lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak "získává body", aby se mohl v příštím životě reinkarnovat do lepší bytosti.

Drsná cesta do tibetské Lhasy

Nejposvátnější Džokhang
Středem náboženského dění je bezpochyby Džokhang, nejposvátnější chrám Tibetu. Před osmou hodinou ranní čekáme s davem ostatních před jeho masivními vraty. Na nádvoří konají věřící nábožné prostrace.

Se sepnutýma rukama nad hlavou přeříkávají mantry, pak se vrhají na zem a natahují ruce co nejdále před sebe. Poté zase vstávají a vše se jakoby donekonečna opakuje. Aby svá těla nemuseli dřít o studenou a mokrou podlahu, mnozí nosí tlusté kožené suknice sahající až ke krku nebo vycpávky na kolena a dlaně si chrání kusy kartonu. Za staletí nesčetných prostrací se kameny před chrámem dokonale vyhladily.

Pět minut po osmé se dav bouří, mělo by přece být otevřeno. Ti vepředu buší na dveře, které se po chvíli opravdu otevírají. Lidé se jako stádo hrnou dovnitř a strhávají nás s sebou. Tím se chtě nechtě vyhýbáme placení vstupného, jež se na nás coby nevěřící vztahuje, stejně jako ve všech tibetských klášterech.

Tibeťané se tlačí do malých výklenků - svatyň se sochami a obrázky Budhy, oltáři a svatými předměty. Tam se modlí a do kulatých mís s hořícími knoty jako obětinu přidávají jačí máslo zpravidla zakoupené ve žlutých plastikových sáčcích u početných stánků před chrámem.

Džokhang byl postaven před třinácti sty lety, aby připomínal sňatek tehdejšího krále Songtsena Gampo s Wen-čcheng, princeznou čínské dynastie Tang. Princezna s sebou přivezla sochu Budhy Šákjamuniho z čistého zlata, stojící uprostřed haly.

Některé svatyně, galerie a haly byly za Mao Ce-Tungovy Kulturní revoluce zničeny a dnes je nahrazují duplikáty. Šákjamuni naštěstí zůstal netknutý a dodnes přitahuje poutníky i ze vzdálených čínských provincií Gansu, Činghai, Sičuanu a Junnanu.

Zadní částí chrámu prochází vnitřní poutnický okruh s mosaznými modlitebními válci zasazenými do dřevěné konstrukce. Válce plní stejnou funkci jako mlýnky. Také jsou plné manter a věřící je za chůze roztáčejí. Největší válec, stojící u hlavního vchodu, je asi tři metry vysoký a jediné otočení zaručuje vyslání tisíce modliteb do nebe.

Střecha Džokhangu je dalším architektonickým pokladem. Zdobí ji pozlacené ornamenty, hlavy draků, sochy Budhů, věžičky, reliéfy a asi nejznámější - zlaté kolo dharmy se dvěma gazelami po stranách umístěné nad vchodem do chrámu.

Potalu - Budhova hora
Palác Potalu uvidíte téměř z každého kouta Lhasy a okolí. Ať k němu přijdete z kterékoli strany, vždy se jeví stejně majestátně, jako kdyby se vznášel nad celým městem. Palác si pro sebe nechal v polovině 17. století postavit 5. Dalajláma.

Gigantická stavba o třinácti patrech s více než tisíci pokoji se tyčí na skalním výčnělku Marpori ve výšce sta metrů nad Lhasou. Dokončit takové dílo trvalo tisícům dělníků padesát let. Stavělo se z hlíny, kamene a dřeva těmi nejjednoduššími prostředky. Dalajláma zemřel ještě před dostavěním svého paláce a jeho smrt se skoro dvacet tajila. Potala (doslova "Budhova hora") pak byla sídlem tibetské vlády
až do roku 1959, kdy současný 14. dalajláma uprchl do Indie.

V paláci je na deset tisíc svatyní, dvacet tisíc soch, místnosti pro meditace, knihovny, zbrojovny, sýpky, skladiště, mučírny, vězení i bývalé vládní místnosti. Asi nejzajímavějšími jsou hrobky dalajlámů, často až dvacet metrů vysoké a zdobené zlatem a drahokamy. Každý den ráno v osm hodin napochodují na náměstí před Potalu čínští vojáci a za hudebního doprovodu tam vztyčí a zase sejmou čínskou vlajku - ceremonie, která má Tibeťanům připomínat, kdo v Lhase opravdu vládne.

Pokračování příště

Ruský policista aplikuje chvat na tibetskou aktivistku protestující proti přidělení pořadatelství LOH 2008 Pekingu

Tibetské ženy u chrámu Nečung. U všech chrámů jsou modlitební válce, které poutníci roztáčejí.

Dnešním ulicím Lhasy vládnou auta, kola a motocykly. Ty zcela vystřídaly koně a jaky, bývalé typické dopravní prostředky.

Modlitební šátky před hradbou himaláje z průsmyku La Lung -la(5200 metrů). Nalevo známá hora Čho Oju.

Tibetská žena s dítětem

Žebračka v Šigace