Letadlem do kamenného věku

Na Tahiti jsem se dozvěděl, že v dobách normalizace tam z Prahy jezdila za radovánkami hodně prominentní nomenklatura. Navždy by se měli ztratit někde na atolu, kanibalové by se do nich měli zakousnout, ať už konečně je na světě nějaká spravedlnost, zabažil jsem. Takové řešení by se nejspíš dalo uskutečnit na Nové Guineji, kam ale nemířila avantgarda pracujících, lidí zvláštního ražení, ale řada našinců, úspěšně upláchnuvších od budování zářné, vědecké budoucnosti. Jedním z nich byl Václav Chadim, nyní adresou v australské Canbeře.

Někdejší kadet na letecké akademii v Hradci Králové se dostal do nejdivočejší a dodnes nejméně probádané končiny světa.

Dali jsme se do rozpravy, magnetofon zaznamenával. "Lítal jsem s Territory Airlines. Dvoumotorové staré křápy - dragony, cessny. Na trasách v highlands, malé airstripy...." "Jak jste se mezi těmi kopci vůbec vyznali?" chtěl jsem vědět. "S tím byla řada problémů. Předně ty malé aeroplány měly málo síly, špatně stoupaly. To jsou pohoří přes čtyři tisíce metrů vysoká. Snažili jsme se dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Navigační přístroje jsme vůbec neměli. Orientovat jsme se mohli jen vizuálně - podle kopců, potoků, podle aspoň trošku individuálně vypadajích stromů.

Takže když byla díra v mraku a viděl jsem takový strom, jen tak jsem mohl zjistit, kde jsem. Vozili jsme všechno - zásoby, stavební materiál, úředníky, domorodce. Ti bývali natřeni zkaženým smradlavým sádlem, takže jsme museli letět s hlavou vystrčenou z okýnka, abychom neomdleli. Také jsme vozili ty, kteří někoho zabili a třeba i sežrali..." Z nebezpečného ovzduší jsem přesedlal na pevnou zem.

"Goroka, vaše adresa - jak daleko odtamtud vedla pořádná silnice?" "To nevedla. Cesty tam byly jen prašné a pak blátivé, když pršelo, což bylo denně. Na to navozili kamení. Tak se cesty asi udržovaly ve středověku. Poněvadž v Goroce hodně prší a letiště bylo na svahu, dělali jsme strouhu a na práci si přibrali domorodce. Dostali kolečka, radvance. Jenže oni s tím nebyli schopni zacházet však dříve v životě kolečko nikdy neviděli. Vyřešili to tak, že usekli pár mladých stromů, na ně kolečko naložili a nosili. Čtyři chlapi jeden radvanec. Jeden farmář, Němec, měl tuhle zkušenost: kdykoliv odjel, jeho pracanti okamžitě přestali dělat. Když slyšeli, že jeho auto přijíždí, hned se do práce zas pustili. Tenhle farmář měl ale jedno skleněné oko. To si příště před odjezdem vyndal, přinesl na pole židli, na ni položil to své skleněné oko a řekl jim v pidgin English mi lukim - že je jako bude pozorovat. Tři dny to fungovalo, kluci tvrdě makali, až to pak jeden vykuk vyřešil. Oko přikryl kloboukem, aby je nevidělo a oni se na práci mohli znovu vykašlat."

"Ve vaší době tam ještě byly kmeny, které nikdy neviděly bělocha?" "Tak to bylo. Dostali jsme se do oblastí, kde dělali špičky šípů z lidských kostí. Nám si stěžovali, že od té doby, co jim tam přišel government a bránil jim, aby mezi sebou válčili, tak mají nedostatek materiálu. Měli též sazebník na nákup manželky, kolik že prasat za ní zaplatit." Václav Chadim, který v oné divočině strávil deset let, vyprávěl, že tamější existenci sdílela řada našinců.

"Několik lékařů - Češi i Slováci. Pak v highlands působilo několik Slováků misionářů - katolických. Velmi sympatičtí. Také jeden lékárník. V Goroce pak ještě jeden Čech, také původně pilot. Ale nechal toho a dal se na pěstování kafe a tabáku." Uzavřeli jsme dumáním o vývoji v zemi v mnohém ještě s mentalitou, ba i realitou doby kamenné a s ambicemi na existenci v novověku. Divoši vyběhnou z houští, octnou se ve vakuu, bez záchytného bodu a hodnotové orientace. Bezúčelně bloudí ulicemi hlavního města Port Moresby a zločinnosti přibývá o stovky procent.




Témata: Canberra, Guinea