Z lavin mám přímo panickou hrůzu. I proto jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Freeridový camp Robina Kalety mi doporučili jako nejlepší řešení. Kaleta klade při výcviku důraz nikoli na adrenalin a riziko, ale na bezpečnost. A laviny jsou jedním z klíčových prvků, kterými se zabývá.
Začíná to večerem v penzionku s krásným výhledem na zillertalské údolí. Koukáme na film o lavinách a říkáme si, jak se chovat při lavinovém nebezpečí, které má pět stupňů. Paradoxně nejvíc obětí bývá nikoli při nejvyšším pátém stupni, ale při zdánlivě "přijatelné" trojce. Mnoho lyžařů si myslí, že jim lavina ještě tolik nehrozí. Opak je ale pravdou.
Robin Kaleta zdůrazňuje, že to hlavní při jízdě ve volném terénu je neriskovat a respektovat lavinové nebezpečí. Důležité je vždy se dobře informovat o sněhu, teplotě, větru, vývoji počasí a mít při jízdě správnou lavinovou výbavu - pípák, sondu, lopatu a pokud možno také protilavinový airbag. A také je ovšem nutné vědět, jak s tím nádobíčkem zacházet.
Dozvídáme se, že první, co máme při pádu laviny a zasypání kamaráda udělat, není volat helikoptéru, ale co nejrychleji vlastnoručně zahájit pomoc. "Je to nejrychlejší způsob, jak ho zachránit, protože na to máte asi jen 15 minut," zdůrazňuje Kaleta. "Pak u zasypaného dochází k nevratnému poškození mozku."
Airbag, šance na přežití
Já pak na závěr odpaluji přede všemi na zkoušku protilavinový airbag ve speciálním batohu. Airbag je klíčovým vynálezem poslední doby, který zaručuje v lavinách až 95% přežití. Naposledy zachránil život kamarádovi nizozemského prince, který díky airbagu mohl přivolat pomoc. Princ však airbag neměl a dnes leží v komatu s minimální šancí na přežití.
Princip airbagu v lavině je až překvapivě jednoduchý. Velké objekty plavou v masách pohybujícího sněhu na povrchu. Čím menší předmět, tím se dostává víc do nitra laviny. Člověk s nafouknutým airbagem je tak v lavině výš u povrchu, než kdyby ho neměl. Ale jen airbag sám o sobě nestačí.
Druhý den proto výcvik pokračuje na horní stanici lanovky v Hochfügenu ve výšce nad 2 000 metrů. Kulisy jsou téměř dokonalé, jak z hororového filmu. Mlha, zima, vítr a 30 centimetrů nového sněhu. Učíme se zacházet s protilavinovou výbavou přímo v terénu. Nejprve s pípáky hledáme na čas zasypanou "oběť" - ve skutečnosti umělý terč pod sněhem. Pak místo nálezu co nejpřesněji lokalizujeme dlouhou lavinovou sondou. Nakonec přichází bonbonek pro milovníky klaustrofobie. Jeden po druhém si kopeme lavinové hroby a necháme se zasypávat, abychom poznali, jaké to je být úplně pod sněhem.
Sněhový hrob
Freeridové campyČeský freerider Robin Kaleta organizuje během zimy freeridové kurzy v alpských střediscích jako jsou švýcarský Engelberg nebo rakouský Hochfügen. Velký důraz přitom klade nejen na zážitky z jízdy a výuku ježdění ve volném terénu, ale i na bezpečnost. |
Přicházím na řadu poslední, protože se snažím z téhle tortury nějak nenápadně vykroutit. "A to o tom chceš psát? Aniž bys to zažil?" udeří na mě kolega. Je konec nadějím, vzápětí si kopu v prašanu metr hlubokou jámu.
Jde fakt do tuhého. Lehám si do díry hlavou dolů a snažím se aspoň trochu si udělat vzduchovou kapsu. Během pár vteřin na mě nahážou půlmetrovou vrstvu sněhu. Přestávám vidět, pak slyšet. Pokouším se nepanikařit a vydržet s dechem. Lehko se to řekne, mnohem hůř udělá.
Je to koncentrované peklo, mučírna v Guantanamu. Někdo po mně nahoře skáče, aby utemoval sníh a vytvořil dokonalou lavinovou iluzi. Potom ještě cítím píchání lavinové sondy. I to je důležité vyzkoušet, aby člověk věděl, jak zasypaného kamaráda ucítí.
Pak už nic, svět pomalu odchází…
… a naštěstí se zase vrací zpět. Zdálky slyším hlasy a cítím, jak ze mne odhrabávají sníh. Trvalo to vteřiny? Minuty? Jsem z půlky odkopaný, ale stále se nemůžu pořádně hnout. Když se konečně vyhrabu, mám pocit, že jsem se podruhé narodil.
Skutečná lavina padá kus od nás
Ironie osudu ovšem nemůže sehrát lepší divadlo. Když už se těším do sprchy, dole pod kopcem u dolní stanice lanovky v Hochfügenu se dozvídáme, že přes silnici dva kilometry odtud spadla lavina jak hrom a odřízla nás a další stovky lidí od zbytku světa.
Sedíme pod kopcem v baru a přijímáme protichůdné zprávy. Není to prý jedna lavina, ale dvě. Zasypala asi dvě auta, jedno prý už našli a zachránili zraněné lidi, druhé je údajně nezvěstné. Nějaký podšéf místních požárníků u silniční blokády říká, že lavina dosahuje výšky až šesti metrů. Ve vzduchu létá vrtulník s termovizí.
Po čtyřech, pěti hodinách, když už nikdo nedoufá, že se do půlnoci dostaneme domů, je silnice konečně volná. Z noční jízdy autobusem to vypadá asi ještě hůř než ve skutečnosti. Nebo líp? Silnice se nadvakrát v délce nejméně 200 metrů zařezává do tří až čtyřmetrových barier spadlého sněhu. Je to peklo a zároveň dobrá zkušenost do našeho lavinového výcviku.
Druhý den "lavinové" zážitky pokračují. Silnice je znovu zavřena a my jezdíme opatrně volným terénem s odjištěnými airbagy a sem tam míjíme menší lavinky, které spadly v uplynulých dnech. Robin Kaleta pečlivě vybírá terén tak, aby maximálně eliminoval riziko. Poslední jízdu, poslední kilometr se únavou zastavuji v dolní polovině prudkého kopce a rychle řeším, jak sjedu zbytek svahu v mokrém hlubokém sněhu. Najednou se mi to pod nohama rozjíždí. Nijak rychle, docela pomalu, ale stejně s tím nestačím nic dělat. Masa sněhu mi podráží nohy, sedám si na zadek, rozjíždím se a čekám, jak to dopadne.
Po 30 metrech se pád zastavuje a já 10 minut doluji ze sněhu lyže a nohy. Tohle byla legrace, ale zároveň dobrá ukázka, jak to asi může vypadat. Nemohl jsem dostat lepší lekci.
