Tu noc tam spali čtyři naši horolezci. Pocity z laviny jen pár desítek minut "po" vykřičel nejhlasitěji Radek Jaroš: "Vzbudila mě hrozná rána, jak se to nahoře utrhlo a hned se přidalo hučení, jak to jelo všechno dolů. Já vyskočil ze spacáku jenom ve slipech, rafnul jsem foťák a vyletěl ze stanu. Akorát ta hlavní masa jela kolem. Fotil jsem jak šílenec. Pak jsem cítil, jak se sem řítí tlaková vlna a prachový mrak a chtěl jsem zpátky do stanu. Ale ten Zdeněk Hrubý za mnou rychle zavřel a tak jsem už jenom stačil skočit za kámen a čekal, až se to nejhorší přežene."
Už dvě hodiny po obrovské lavině se začaly trousit první nedobré zprávy: Asi nám to vzalo nějaký materiál, který měli naši lezci uschovaný na skalní římse u nástupu do stěny. Protože tam především Josef Šimůnek, Bouda a Soňa Vomáčková měli bezpečnotní úvazky, cepíny, mačky a helmy, okamžitě všichni z BC vyrazili prohledávat laviniště. Bez těchto věcí se na K2 lézt nedá.
Nakonec se ukázalo, že chybí "jenom" Sonina helma. Místní podnikavý kuchař od vedlejší výpravy se hned vytasil s náhradní helmou - ovšem za 350 USD. Lotr! Večer přišel, že za 100 USD. To ale bylo pořád více než dvojnásobek už tak řekněme vysoké ceny. Vyhodili jsme ho. V sobotu dopoledne dobrá duše českého základního tábora - kuchtík Peter (ať jsem před tím o něm psal cokoliv, opravdu se snaží a má dobrou vůli) - utíkal do BC Broad Peaku a schrastil tam jinou helmu - za 25 USD. Takže Soňa má zase hlavu v bezpečí.
V sobotu byla drtivá většina všech stanů pod K2 - nejen našich - prázdná. Podle předpovědi počasí totiž bude ještě v neděli hezky a potom se zase podmínky pro lezení budou rovnat nule. Takže pokus o vrchol ohlásili čtyři lidi z mezinárodního týmu, Španělé i Korejská expedice, která ovšem leze "normálkou" s kyslíkem a s pomocí šerpských nosičů. Naši tou dobou vyrazili z C3 postavit čtvrtý výškový tábor.
Ovšem někde kolem 7350 metrech se rozhodli k návratu pro vysílenost. Vrátil se tedy Radek Jaroš, Zdeněk Hrubý a Petr Mašek. Míra Caban mezi tím z C2 vynel stan do C3 a postavil ho. U dnešního pokusu o vrchol Qgiru budou tedy Češi chybět. Už dnes ale vyrazili z BC Soňa Vomáčková a Josef Šimůnek s materiálem, který bude využit při dalším náporu na horu. Nikdo nic nevzdává!
Boj o život
Za nádherného počasí - jako by se severní Pákistán chtěl distancovat od předchozí třídenní sněhové bouře - začali do základního tábora pod K2 zase proudit trekkové skupiny. Objevila se taky parta mladých lidí ze Singapuru. Jednu noc přespali. Už večer se jedna jejich kamarádka trochu motala a přišla až za tmy, ale ostatní to vysvětlovali jejím značným vyčerpáním.
Ráno ovšem to samé dvaadvacetioleté děvče bylo už pěkně oteklé a mluvilo jen s velkým soustředěním. Lékař výpravy MUDr. Lukáš Svoboda dlouho na ní z jídelního stanu českého kempu jen tak koukat nevydržel - vzal fonendoskop a pulsní oxymetr a "šel na ní". Už za chvíli volal na Soňu Vomákčkovou: Přetlakový pytel. A rychle! Ona ta Asijka pomalu a jistě nastupovala do konečné fáze akutní výškové choroby, projevil se totiž už eddém mozku.
Netrvalo ani čtvrt hodiny a Lai Wan Boey zmizela v přetlakovém "spacáku" a Josef Šimůnek pumpoval dovnitř vzduch jako o život. (Vlastně ne "jako", o život v tu chvíli skutečně šlo o život!) Principem záchrany je simulovat tlak jako v nižších výškách a tím donutit cévy, aby svými stěnami nepropouštěly tekutinu do mozku. Po hodině a půl usilovné práce byla Singaurka mimo nebezpečí. S pomocí (a za usilovného focení svých kamarádů) z pytle vylezla, spolkla lékařem podané prášky a okamžitě začala sestupovat. Předtím ještě poděkovala.
Rozdíl mezi Pákistánským umouněným kuchtíkem a jedním Evropanem
Do našeho tábora přišla skupina českýh trekkařů. Rádi jsme je viděli - člověk s potěšením po měsíci a půl protáhne češtinu s někým jiným než se členem expedičního sboru. Nové tváře navíc přinesly láhev piva. Každý jsme si trochu upili vzpomínky na domov.
Nádhera. Pozvali jsme je ke stolu a dobře jsme se měli. Myslím, že po pěkných pár dnech se u nás pořádně najedli. Pak spadla lavina a vypadalo to s polovinou lezců bledě, protože jsme si mysleli, že přišli o moc důležité věci. Všichni - i trekkaři - hned natáhli pevné boty a vyrazili do laviniště hledat. Krom jednoho. Český trekkař Libor děl: já jsem unavenej... A nikam nešel.
Večer se z pátrání všichni zase vrátili a trekkaři jako jeden muž řekli: už jsme vám toho snědli dost, my si večeři uděláme sami. Kromě jednoho. Libor těsně před šestou šupky dupky jakoby náhodou zasedl do jídelního stanu, jako že si jde trochu popovídat. A když přišla polívka: No jestli máte dost... A když přišla rýže s omáčkou: Tak já bych taky trochu... A kde je ten rozdíl mezi pákistánským kuchařem a jedním Evropanem? Kuchtík šel do laviny hledat, aniž by mu kdokoliv co řekl!
