Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Laponsko: spíš než auto stopnete soba

  14:17aktualizováno  14:17
Před výletem do severní Skandinávie jsme váhali: jak to udělat, abychom na návštěvu poměrně odlehlých oblastí nemuseli vynaložit příliš času a peněz? Pomohla náhoda. Finská letecká společnost Finnair ve spolupráci s ČSA v létě nabízela zpáteční let do Helsinek za 5.600 Kč včetně daně (méně než stojí autobus) - jedinou podmínkou bylo cestování ve dvou.
Sauna u Hannukuru

Sauna u Hannukuru v Laponsku | foto: Jiří SedláčekiDNES.cz

O další výhodnou nabídku se postaraly finské železnice, které mimo jiné nabízejí tzv. Holiday Pass, tři dny neomezené jízdy vlakem po Finsku, zvolené libovolně během 30 dnů, za 99 euro.

Věc měla ovšem malý háček - železnice končí u polárního kruhu a na celou severní třetinu území státu (oproti našemu se čtyřnásobnou rozlohou a poloviční populací) se tak dostanete jen po silnici. Když jsme seděli v nočním expresu do laponského hlavního města Rovaniemi, pochopili jsme proč. Vlaky, samozřejmě perfektně vybavené, přesné a čisté, jezdily nanejvýš poloprázdné, a v oblasti s jednou z nejnižších hustot obyvatel v Evropě by se skutečně nemohly vyplácet.

Rovaniemi - celkem příjemné, ikdyž ničím výjimečné městečko, za války kompletně zničené a znovunavržené světoznámým architektem Alvarem Aaltem - jsme prošli během půl hodinky. Přitom padla i konečná volba destince: národní park Pallas-Oulantunturi s pokračováním dále do Norska, kde jsme chtěli udělat malý okruh a vrátit se do Finska ze severu.

Abychom nepřešvihli rozpočet, rozhodli jsme se z Rovaniemi pokračovat stopem.

Stop je v Laponsku exotikou
Nedaleko elegantní budovy přírodního muzea Arktikum (jehož interaktivní expozici arktické fauny a flóry lze rozhodně doporučit) jsme začali mávat. Moc to nešlo.

Popravdě řečeno, mé zdejší (a norské, snad ještě ve větší míře) zkušenosti patří k mým nejhorším. Ač jsme byli smíšený pár a neměli pocit, že působíme nějak nebezpečně, projíždějící motoristé si nás prohlíželi s úžasem - i když samozřejmě seversky rezervovaným -, jako kdyby o stopování v životě neslyšeli. Prostě to tu zřejmě není zvykem.

Nutno ovšem říci, že když už někdo zastavil, byl velmi přátelský: při delších cestách nechyběla pozvání na kávu, dokonce i na večeři a nocleh. To nás utvrdilo v názoru, že se skutečně jedná o slupku severské uzavřenosti, kterou je těžké prolomit, ale pod níž se skrývá srdečnost a snad i podvědomá touha po kontaktu.

Pro zajímavost: mezi značkami jednoznačně vítězí Koskenkorva, nejpopulárnější místní drink je pak vodka + 7-Up (napřed se otřesete, po pátém si zvyknete...).

Zkrátka a dobře, po jednom velmi neúspěšném dni, kdy jsme se prakticky nehnuli z místa, se na nás usmálo štestí, když zastavil muž jménem Per z pobřežního města Oula, který jel do své víkendové chaty. Při téměř 200kilometrové cestě k nám zjevně pojal důvěru i sympatie, protože nás vzal k sobě, pohostil kávou, později i pivem. Bylo mi jasné, že dojde-li i na vodku, už ten den neodjedeme. Došlo...

Dalším pozoruhodným faktem byla téměř totální  nemožnost vzájemné komunikace. K našemu překvapení se totiž znalost angličtiny (případně jiných světových jazyků) Finů omezovala jen na velká města. Zatímco v Helsinkách je naprosto samozřejmá, v Laponsku jsme se mnohdy dorozumívali obtížně. Per byl možná výjimkou, protože anglicky neuměl ani pozdravit - a finština z rodiny ugrofinských jazyků je natolik odlišná od všech ostatních, že jste bez šance. Ale když je potřeba, jde to nakonec rukama taky, zvlášť za příjemného přispění alkoholu.

Národní park Pallas - Ounastunturi se skládá ze dvou oblastí - Pallas a Ounas; tunturi je finské označení tundrového, bezlesého vrchu. Ačkoli je park třetí největší ve Finsku, má rozlohu pouhých 500 km². Je to dlouhý úzký pás povětšinou holých kopců, obklopených lesy, ležící mezi silnicí Kittilä - Muonio na jihu a jezerem Ounasjärvi na severu.

Kdysi horský řetěz s téměř kilometrovými vrcholky snížila postupná eroze a souvislý příkrov ledu doby ledové na současnou výši 500 - 700 metrů. Jen nejvyšší z kopců, Pallastunturi, přesahuje 800 metrů.

Na treku v parku Pallas - Ounastunturi
Vlídní bozi při nás stáli i příští den, neboť Per nás dovezl až do centra jižní části parku, k hotelu Pallas a k návštěvnímu středisku. Poslední dvacetikilometrový úsek silnice už totiž vedl mimo hlavní tah Rovaniemi - Muonio a byl zcela liduprázdný (zato sobů na silnici či vedle ní jsme viděli poměrně hodně), velmi pravděpodobně bychom ho tedy museli šlapat pěšky.

Trasa začínala od Infocentra jako naučná stezka s perfektními chodníčky z prken či rozpůlených kmenů (ty byly po celé délce treku, obvykle na podmáčených místech - i když letošní léto bylo dost suché, takže skoro nebyly zapotřebí) - a informačními tabulkami v několika světových jazycích.

Postupně jsme se vyšplhali do sedla nejvyššího kopce, a pak pokračovali po kamenitém hřebeni. Jakmile jsme však o něco sestoupili, objevila se opět tráva a občasný keř. Tato závislost  vegetace na výšce byla opravdu extrémní - jednalo se doslova o metry, kdy na úbočí kopce naráz skončil les, ještě výš případně i tráva.

Ve srovnání s aljašskou přírodou, která má viditelně mnohem drsnější klima, a nad polárním kruhem přežívá jen ta nejnezdolnější vegetace, a kde vzhledem k teplotním extrémům nad permafrostem=věčně zmrzlou půdou je asfaltová silnice téměř neuskutečnitelný luxus, vypadaly laponské arktické končiny skoro idylicky.

Stovky kilometrů nad polárním kruhem bylo lesů habaděj, a procházely jimi silnice s dokonalým asfaltovým povrchem. Příčinu tohoto stavu jsem se záhy dozvěděl - je jí Golfský proud! Ten omývá skandinávské pobřeží a zmírňuje drsnost arktické zimy,  zjevně - kupodivu - i ve vnitrozemí (nacházeli jsme se přes 200 km od moře). Vegetační bariéra tím pádem nebyla horizontální, směrem na sever, jak by se dalo čekat, ale vertikální, směrem vzhůru.

Luxusní nocleh
Po překonání hlubokého údolí jsme vystoupili k prvnímu tábořišti a po dalších 20 minutách, v prudkém dešti, dorazili ke kýžené chatě. Stejně jako u těch dalších se jednalo o "dvojsrub", kde jedna půlka byla k volnému použití, druhá, komfortněji vybavená (kovové palandy, matrace i povlečení), pak pouze na rezervaci a placená (cca 16 euro na osobu).

K půvabům parku Pallas patří i strategicky umístěné chaty, postavené a vybavené pro maximální pohodlí návštěvníků, a přitom volně k dispozici.  Navštívili jsme je postupně všechny, a nestačili pět ódy a žasnout při vědomí, že nejen u nás, ale ve většině jižněji položených zemích by s takovou pohostinností a důvěrou brzy splakali nad výdělkem.

I neplacená chatka ovšem byla luxusní. Dvojpalanda, táhnoucí se po celé délce, pojala až 16 lidí (samozřejmě s vlastní karimatkou a spacákem), ve zbytku místnosti byl stůl s lavicemi, kamna a kuchyňský koutek s nádobím a s plynovým vařičem! (Fungoval, bomba plná!) Chatu doplňoval suchý záchod a dřevník s nařezaným dřívím a veškerým potřebným nářadím (předpokládá se, že každý znovu naštípá spálené dříví), venku bylo i velké ohniště.

Po příjemné noci ve vyhřáté chatce (s plným počtem nocležníků, což byla spíš výjimka - obvykle byly poloprázdné) jsme vyrazili na další etapu. Byla víceméně podobná, stejně jako i ty dvě zbývající: chůze zvlněnou krajinou, přes většinou holé "tunturi" s krásným rozhledem do krajiny pokryté lesy, z nichž tu a tam probleskovalo jezírko.

Právě na těchto vrších jsme nejčastěji spatřili stádečko sobů, i když  jsme na ně občas narazili i v některém údolním lesíku či mlází.

Trek byl celkově nenáročný; zhruba patnáctikilometrové denní etapy "od chaty k chatě" představovaly několikahodinový, příjemný výšlap. Trasa končila spolu s parkem na břehu jezera Ounasjärvi, odkud převozník v motorovém člunu převážel turisty na druhou stranu, do městečka Hetta,  zpět do civilizace.

Vrcholným zážitkem, opravdovou třešničkou na dortu,  pak byla pravá finská sauna, naprosto neočekávaná. V tábořišti Hannukuru na konci druhé etapy jsme celý schvácený narazil na první srub. Než jsem se stačil podivit, proč je tak malý a stojí vchodem přímo proti maličkému lesnímu jezírku, vyřítil se z něj nahatý chlap a skočil do vody. S úlevou jsem shodil batoh, svlékl se a blaženě usedl mezi pánské osazenstvo roztopené sauny (dámy měly své sezení později) - má představa finského ráje byla konečně úplná! Jo a první chlapík, kterého jsem uvnitř oslovil, byl Čech...

Laponsko: ráj houbařů
Na závěr jedna zajímavost. Pokud do Laponska zamíříte v létě a milujete houby, můžete se spolehnout na to, že hladem nezemřete. Houby jsme v Laponsku nacházeli všude a navíc téměř vždy ty nejžádanější druhy, jako hřib, křemenáč a kozák, občas i klouzek... Houby navíc nikdo nesbíral (obecně se to ale o Finech jistě tvrdit nedá, protože na tržištích jsme je občas prodávat viděli, a rozhodně ne za babku), takže  jsme museli neustále krotit svou sběratelskou vášeň. Ikdyž i přes sebevětší nadšení se vám houby na sto jeden způsob po dvou, třech týdnech přejedí...

Národní park Pallas - Ounastunturi

Všechny kopečky jsou oblé a travnaté, zlézají se tudíž velmi snadno, ani údolíčka a rokle mezi nimi  nejsou příliš hluboké. Není proto divu, že hlavní treková trasa, vedoucí od návštěvního centra u hotelu Palas do zhruba 55 kilometrů vzdáleného městečka Hetty, je velmi populární, jak mezi Finy, tak i u cizinců. Samozřejmě je proto i dosti frekventovaná, zvláště v letních měsících: potkali jsme příchozí snad ze všech koutů Evropy, samozřejmě včetně Čechů.

Zimní trasy
Půvaby zdejší přírody ovšem nejsou omezeny jen na krátké severské léto. Pečlivě značené trasy se dělí na pěší a lyžařské (ty se vyhýbají kopcům a vedou naopak mokřinami a rašeliništi, v létě neprůchozími), takže i uprostřed zimy, s pouze několikahodinovým slunečním svitem, si můžeme park vychutnat.

Jen si to představte: všude ticho, pod lyžemi měkce křupající sníh, nad hlavou polární záře, vyšlehávající po temné obloze, a na rozpálených kamínkách blízké chaty už se vaří grog!...

Fauna a flóra 
Z fauny jsou nejpočetnější ptáci, kterých je tu v létě až 130 druhů (mezi nimi např. sněhule, sojky či křivky). Běžně jsme potkávali jednoho z mála celoročních obyvatel parku, bělokura, ptáka podobného koroptvi, který se v zimě zbarvuje do běla. Na hejna těchto nebojácných (nebo možná hloupých) slípek jsme často narazili v trávě nebo v křoví: obvykle zvědavě čučely, než zvolna odkráčely. Kromě malých hlodavců jsme žádné savce neviděli, ač se v parku mají vyskytovat medvědi a losi, i občasný vlk, rys a rosomák.

Naštěstí je tu ještě jeden, trochu speciální druh, který nám zvířecí absenci dokonale vynahradil - sob. Těch je tu kolem deseti tisíc, takže je skoro vyloučené nějakého nespatřit. Pro nadšené vyznavače nespoutané přírody to ovšem má malý háček: všichni laponští sobi jsou částečně domestikovaní. Ačkoli se převážnou část roku volně pasou ve vyhrazených oblastech parku (oddělených drátěnými ploty), každý z nich někomu patří, některé laponské (neboli sámské) rodině.

Pokud jde o vegetaci, jižní část parku pokrývá především smrkový porost, severní pak borový. Nad hranici lesa - jež zde většinou dosahovala do půli až dvou třetin větších kopců, což bylo na pohled velmi zajímavé a navíc praktické, protože bylo z každého vrchu krásně vidět do všech stran - kromě travin vystupují občas zakrslé břízky a keříčky nejrůznějších bobulovitých a vřesovcovitých rostlin (jako například artická, bíle kvetoucí diapensia). V údolích, často podmáčených, je rostlinstvo pochopitelně bohatší, mnohé vodní toky lemují vrbová houští.

 

Autoři:




Nejčtenější

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Pokuta za porušení zákazu kouření na thajských plážích může dosáhnout až 100...
Za cigaretu u moře pokuta 60 tisíc. Thajsko zakazuje kouření na plážích

Jedna z nejpopulárnějších turistických destinací zavádí od 1. listopadu zákaz kouření na vybraných plážích. Thajský turistický úřad k zákazu přistoupil poté,...  celý článek

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...
Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a...  celý článek

Na západě Francie se můžete přes Airbnb ubytovat třeba v letadle.
Recept na nudu na cestách. Noc v letadle, věži či perníkové chaloupce

Sdílená ekonomika nerezonuje jen v oblasti služeb pro přepravu osob, ale také na poli krátkodobého ubytování. Celosvětová platforma Airbnb získává stále více...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.