Ledový kůň v plné kráse | foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

Jak oslavit 15. narozeniny. Výlet na třetí nejvyšší štít Vysokých Tater

  • 39
Zatímco na nejvyšší Gerlach chce vyjít každý a na elegantní Lomničák se kdekdo vyveze lanovkou, třetí nejvyšší vrchol Tater se skrývá kdesi vzadu a ke zdolání tolik neláká. Výstup na něj není snadný a je nutné si najmout horského vůdce.
Reklama

Ľadový štít (2627 m) nás dráždil a lákal už léta. Přednost ale nakonec vždy dostaly vrcholy jednodušeji nebo laciněji dostupné. Letos však konečně padlo zásadní rozhodnutí, že třetí nejvyšší vrchol Tater bude pokořen za každou cenu jako dárek ke třem významným narozeninám – 15, 18 a 50 let.

Tři osoby tvoří zároveň maximální počet, které horský vůdce s příslušnou akreditací může na Ľadový štít dovést.

Majestát třetího nejvyššího štítu Tater

Ľadový štít (2 627 m) je jedním z mála vrcholů, které převyšují v Tatrách výškovou hranici 2 600 m. Kromě Gerlachu (2 655 m) a Lomničáku (2 632 m) patří do této top skupiny ještě Pyšný štít (2 621 m).

Fotogalerie

V obvyklém obrazu Vysokých Tater při pohledu z jižní slovenské strany nebývá Ľadový štít prakticky vůbec vidět, protože je zastrčený hodně vzadu na severu.

Zcela jinak je tomu při méně běžném pohledu na Tatry od severu, kde jeho rozložitá silueta působí podstatně nápadnějším, mohutnějším a hlavně vyšším dojmem.

Reklama

Polští goralé z Podhalí proto dlouho považovali Ľadový štít za nejvyšší v celém pohoří. Tento názor přijal roku 1813 i švédský botanik a znalec Tater Gőran Wahlenberg (je po něm pojmenováno Wahlenbergovo pleso), když pomocí pravítka porovnával z Lomnického štítu výšky okolních vrcholků.

Dnešní název štítu se odvozuje od severně ležící Ľadové dolinky, kde se drží po celý rok sníh, považovaný dřívějšími badateli za zbytek ledovce. Pojmenování dobře koresponduje i se skutečností, že při rychlých změnách počasí chytá severně vystrčený Ľadový štít obvykle jako první mraky a sněhovou nadílku.

Malá Studená dolina z Nové Lesné

Malá Studená dolina z Nové Lesné

Z 18. století je od pytláků z polského Jurgowa známý i starší název štítu Wielki Kolba. Je odvozený od doliny Kolbachtal, což byla v jazyku spišských Němců dnešní Malá Studená dolina. Touto dolinou vede od Teryho chaty na Ľadový štít klasická výstupová cesta přes obávaného Ledového koně.

Malou Studenou dolinou kolem Teryho chaty

Vzhůru na Ľadový štít vyrážíme ve 4 hodiny 50 minut z Hrebienku, kam nás svým autem vyváží osvědčený horský vůdce Ivan. Nemá to jako hlavní živnost, což znamená, že termín výstupu jsme mohli ladit s ohledem na vývoj počasí celý týden.

Meteorologické modely slibují po mnoha dnech povětrnostní nejistoty azuro až do odpoledních hodin, takže by to mělo vyjít. Přijít na vrchol vytouženého Ľadového štítu za mlhy je hrozná představa!

Fyzická forma je skvěle načasovaná a již za necelé dvě hodiny sedíme v Teryho chatě, kde se právě chystají podávat probouzejícím nocležníkům snídani. Ranní výstup na chatu v chladném průzračném vzduchu a bez potkání jediného turisty nemá chybu. Pokud to dobře půjde, po 9. hodině budeme nahoře.

Teryho chata v Malé Studené dolině

Teryho chata v Malé Studené dolině

Malá Studená dolina pod Ľadovým štítem

Malá Studená dolina pod Ľadovým štítem

Půlhodinka odpočinku a pivo či kofola jako palivo pro nadcházející výstup. Kousek za Teryho chatou opouštíme turistickou značku a proplétáme se mezi balvany, jezery a četnými sněhovými poli na konec Malé Studené doliny.

Oblý masiv Ľadového štítu máme vlevo nad sebou, proti němu se na druhé straně doliny tyčí Baraní rohy, Pyšné štíty a Lomničák. Chodníček, v trávě zřetelný, střídavě mizí v suti a mezi kameny, tempo se výrazně zpomaluje.

Výškové metry začínáme rychle nabírat teprve výstupem na suťový kužel, v jehož horní části přecházíme doleva na rozbitou, šikmou rampu. Ta vede strmě vzhůru až na hřeben Ľadového štítu do mělké sníženiny Ľadová priehybka. Z ní je to jen pár kroků doprava na nevýraznou vyvýšeninou zvanou Zadný Ľadový štít (2507 m).

Obávaný Ledový kůň

Ľadový štít zdola zaoblený se najednou proměňuje na špičatý vrchol. Jediná možná cesta vede větrem ošlehaným úzkým hřebenem. Přes vrcholek se převalují mraky a slibované azuro vzalo dávno za své. Meteorologům to opět nevyšlo – místo modré oblohy mraky a studený vítr. Mírný stresík se znovu probouzí. Co když bude nahoře neprostupná mlha a celý výstup se tím znehodnotí? Raději ani nemyslet!

Ostatně jsou tu jiné, podstatnější starosti: před námi se totiž zjevuje Ledový kůň (Ľadový kȏň). Jde o nejobtížnější místo výstupu ve výšce 2 585 m, kde se skalní hřeben zužuje na 22 metrů délky do úzkého, puklinami několikrát rozťatého hřbetu, který padá na obě strany do hlubokých propastí.

Ledový kůň a sedlo Ledová priehybka (vlevo)

Ledový kůň a sedlo Ledová priehybka (vlevo)

Tady se nesmí udělat chyba, každý krok a chyt je třeba pečlivě vážit. Některé pasáže se překonávají obvykle obkročmo, proto název kůň. Postup usnadňují zřetelně osahané a ošlapané chyty na žulové skále, samozřejmostí je v tomto místě jištění lanem. Horolezci klasifikují Ledového koně hodnotou II.

Nepřekonatelným oříškem se stal Ledový kůň pro tři berlínské studenty, kteří roku 1835 podnikli první písemně doložený výstup na Ľadový štít. Jen pár metrů pod vrcholem, který měli doslova na dosah, to museli zklamaní otočit a vrátit se.

Oficiálně poprvé byl Ľadový štít pokořen v roce 1843, avšak jinou cestou ze Suchého žlebu. Obávaného Ledového koně přešel jako první až roku 1876 František Dénes, gymnaziální profesor, badatel a turistický publicista z Levoče.

Nejvyšší vrchol tatranské hřebenovky

Po překonání Ledového koně je to na nejvyšší kótu Ľadového štítu už jen pár minut. Nakonec to přece jenom vyšlo! Je 9 hodin 15 minut, výstup od Teryho chaty trval dvě hodiny. Od severu duje studený vítr, mraky se honí, ale výhled nezakrývají. Panorama celých Tater jako na dlani! Stojíme na vytouženém vrcholu, který je sice podle výšky až třetí v Tatrách, ale nejvyšším na linii hlavního tatranského hřebene. Necelý rok v období 1938–39 byl dokonce nejvyšší horou Polska!

Dárek k 15. narozeninám. Jsme na vrcholu Ľadového štítu.

Dárek k 15. narozeninám. Jsme na vrcholu Ľadového štítu.

Na vrchol už nikdo kromě nás nepřichází, stojí tu osamoceně jen ocelová trojnožka, využívaná pro focení samospouští. Pak je tu ještě zídka z kamení jako částečná ochrana proti větru a schránka s vrcholovou knihou. Na velké zdržování ani oslavování to ale není, zima nás zahání brzy dolů.

Skalní hřeben Ľadového štítu pokračuje na protilehlý Malý Ľadový štít (2 602 m), odkud by se dalo sejít pohodlně do turisticky zpřístupněného Sedielka mezi Malou Studenou a Javorovou dolinou. Tento hřeben je ovšem ještě obtížnější než kůň. Dá se sice podejít jednodušší cestou zprava, my však sestupujeme po stejné trase, abychom si Ledového koně mohli užít ještě jednou.

Na rozdíl od baronky Mittnachtové jsme nakonec přežili i sestup z Ľadového štítu. Baronka ze Stuttgartu totiž 23. září 1911 oslavovala zdolání vrcholu tak intenzivně, že vinou alkoholového opojení ztratila při sestupu rovnováhu a zřítila se do skalních hlubin. Naše oslava úspěšného a nezapomenutelného výstupu třetí nejvyšší hory Vysokých Tater začala až dole v bezpečí.

Ľadový štít nejvyšší horou Polska

Po rozpadu Rakouska-Uherska vznášela nově vznikající polská republika územní nároky vůči Československu. K málo známým a neakceptovaným územním požadavkům patřil katastr obce Javorina v Tatrách, který sahá až na vrchol Ľadového štítu. Po mnichovských událostech v roce 1938 Poláci využili příhodnou politickou situaci a katastr Javoriny si spolu s Těšínskem a dalšími enklávami na Kysucích a Oravě přisvojili. Ľadový štít se tak stal nakrátko nejvyšší horou Polska.
Po porážce a zániku Polské republiky v roce 1939 připadla všechna Polskem zabraná území bývalých Uher (včetně Javoriny s Ľadovým štítem) Slovenskému státu. Po roce 1945 se obnovila československo-polská hranice před rokem 1938.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

39 příspěvků v diskusi

Reklama