Cestovatel a fotograf Ladislav Kamarád

Cestovatel a fotograf Ladislav Kamarád | foto: Lukáš Bíba, MF DNES

Ladislav Kamarád: Cestuju rád, sbaleno mám vlastně pořád

  • 5
Je zřejmě jediný na světě, kdo vyvlekl na vrchol Čho Oju (8 201 metrů) a Gašerbrumu (8 034 m) ateliérovou fotografickou techniku o váze 20 kilogramů. A bez použití kyslíkového přístroje. Fotograf a cestovatel Ladislav Kamarád je neustále v pohybu. Rychle až překotně mluví, rychle se rozhoduje.

"Ateliér si vozím všude s sebou," říká 45letý Ladislav Kamarád, kterému podle jeho slov rychlé rozhodování už několikrát zachránilo v horách život.

* Uměl byste žít na jednom místě?

Nejsem splašený dobrodruh, neutíkám sám před sebou. Nelezu, abych si dokázal, jaký jsem samec. Chci udělat dobré fotky. A je mi jedno, jestli v Čechách nebo v Pákistánu. Foťák vozím všude už od puberty.

* Jak často jste doma?

Byt na sídlišti v Praze jsem proměnil v grafické studio, kde dělám fotky. Mám vlastně pořád sbaleno. Za dvě hodiny naskládám foťáky do batohu a odjedu na druhý konec republiky. Teď zkouším na Berounsku vyfotit v přírodě volně rostoucí kaktusy, které právě kvetou. Jenže pořád prší.

* Cestujete sám nebo s kamarády?

Cestuju sám. Kamarády nechávám doma. Často jsem na jednom místě hodně dní a čekám na ideální světlo. Většina lidí za tu dobu procestuje celou další zemi. Parta zdržuje, po večerech se obyčejně dlouho povídá. Když jste sám, děláte jen nejnutnější.

* Nejmagičtější místo na Zemi?

Magie je v duši člověka. Nemusí to být exotické místo, u mě vyhrává České Švýcarsko.

* A vaše představa romantiky?

Pohybovat se svobodně v terénu, nerušeně tvořit a nikdo mě u toho neprudí. Hledám ztracené světy, ostrůvky neponičené přírody.

* Kde jste měl pocit, že jste sám, bez civilizace?

Na Islandu a na Novém Zélandě. Ale i tam se motají turisti. Na pláži jsem připravoval fotografii velkých kamenů Moeraki Boulders. Už v pět ráno tam byli turisté a všechno mi tam pošlapali. Seřval jsem je a pak běhal s lavorem do moře, abych ty jejich stopy spláchnul. Věděl jsem, že mám dvacet minut do východu slunce. Jenže pak tam opět vlezli, tak jsem po nich ze zoufalství házel vším, co mi přišlo pod ruku. Kvůli té fotce bych se i popral.

Namibie

* Šlo vám někdy o život?

Mnohokrát. V Namibii jsem se řítil noční pouští 160 v džípu, abych stihl svítání. V Peru na Huaskaránu jsem o fous unikl padajícímu kusu ledovce. V roce 2003 jsem se připletl do války v Bolívii.

Ale nejvíc mi zatrnulo ve Svatém Janu pod Skalou. Bylo mi asi dvaadvacet, lezli jsme křížovou cestu, co protíná jeskyni. Dole jsem jistil prvního, strhl na mě převis. Stačil jsem se jen přitisknout ke skále. Měl jsem kliku: dva metry nade mnou se roztříštil o výčnělek.

, Téma