Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kuba na kole a pod širákem: političtí vězni v národním parku

  6:00aktualizováno  6:00
Ráno se budím v křoví pod skálou Mural del Prehistorio, opět sedám na kolo a přes Viñáles mířím k jednomu z nejhezčích koutů Kuby. Do přírodního parku Península de Guanabacoa, píše v druhém pokračování seriálu cestovatel Pavel Paloncý, který projel 'Ostrov svobody' na kole.

Po Kubě na kole. Odtud řídil Fidel bitvu v Zátoce sviní | foto: Pavel Paloncý

Spojení do Península de Guanabacoa prakticky neexistuje, poslední místo, kam jezdí nějaká doprava, je pláž Maria la Gorda. Ve Viñáles mě místní turističtí průvodci doslova uhučeli, že tuhle pláž prostě musím vidět. Což o to, letovisko je to opravdu krásné a přitom klidné. Průzračně modré moře, hned vedle pláž s korály, kde jsem jen s brýlemi mohl spatřit trochu mořského života.

V klidu jsem si odpočinul, po pár dnech jsem se mohl umýt, ale po několika hodinách nicnedělání už mě to zase táhne na cestu, takže vzhůru do sedla a jedu po pobřeží na úplný západ.

Jeden park, mnoho tváří

Již trasa po pobřeží naznačuje, že mě čeká nádherná krajina. Místo v mapě označené jako vesnice je ale ve skutečnosti jen opuštěná brána, takže se na 60 km dlouhou cestu na nejzápadnější místo Kuby ničím neposilním. Snad se mi podaří doplnit zásoby ve vesnici Bolondrón, podle mapy je ukrytá kdesi v hloubi parku. Moje zásoby se rychle tenčí…

Projíždím vstupní branou a džungle pohlcuje cestu z obou stran. Po chvíli potkávám dvojici cyklistů. Dáváme se do řeči, je to kanadský pár a na Kubu jezdí pravidelně. V mapě mi ukazují a popisují pláž, kde se dá přespat. Jsou to na několik hodin poslední lidé, které jsem potkal.

Po Kubě na kole. Národní park Peninsula de Guanahabacoa			Po Kubě na kole. Národní park Peninsula de Guanahabacoa

Pronikám dál do džungle, po krajích cesty pobíhají zmateně krávy s telaty, pravděpodobně nikdy neviděly cyklistu. Přes cestu mi přebíhají krabi a do džungle uskakují z okrajů silnice ještěrky a jiná havěť. Do toho všeho praží slunce a fouká vítr.

Džungle se postupně mění v močál, ve kterém je spíše mrtvo než živo. Z močálu trčí pahýly mrtvých stromů porostlé liánami a jinou vegetací. Polámané a popadané stromy leží na silnici už pár let. Naposledy tu uklízel a sklízel hurikán Denis.

Po pár kilometrech se krajina otevírá, cesta se přibližuje k moři, ale na koupání to není, příboj rozbíjí vlny o několikametrový korálový útes. Postupně se podloží celé krajiny mění v korálový útes. Místní to nazývají dientes de perro (psí zuby), neroste tady nic kromě kaktusů a nějakého trní.

Dochází mi voda i jídlo, spoléhám na nejzápadnější obydlený bod Kuby, Cabo de San Antonio. Na místě ale narážím jen na zavřenou bránu, spoustu ozbrojených vojáků a ceduli Prohibido apasar (Zákaz vstupu). Prosím vojáky o trochu vody, ale marně. Za branou je prý meteorologická stanice. Později se dozvídám od jiných cestovatelů, že už o tom místě slyšeli a že prý tam má nejspíš být věznice pro politické vězně.

Po Kubě na kole. Slunící se leguán

Slunící se leguán

Po Kubě na kole. Dientes de perro (psí zuby) - útes porostlý kaktusy

Dientes de perro (psí zuby) - útes porostlý kaktusy

Tady by je nikdo ani strážit nemusel, utéct není kam, kolem je jen džungle a moře. Vojáci ale vypadají odhodlaně a dost brzo mi dochází, že diskuse s nimi je marná. Jisté jsou jen dvě věci: dál se nedostanu, a navíc jsem píchnul duši. Nezbývá mi nic jiného než se vydat stejnou cestou zpět.

Hadi a hlad

Vracím se stejnou cestou zpět, defekt mě trochu zpozdil a vypadá to, že se za světla nestihnu z parku vrátit. Jedu naprosto zběsile, co mi místní cesty dovolí, abych to stihnul za světla alespoň do vesnice Bolondrón, tam bych snad mohl doplnit vodu... Hlad a žízeň je teď jediné, co mě žene dopředu.

V písečné pasáži plaším svou agresivní jízdou menší hady, jsou však příliš rychlí na to, abych je mohl vyfotit. Při cestě zpět se mezi „psími zuby“ sluní leguáni.

Po Kubě na kole. Realita národního parku	Po Kubě na kole. Zvířata národního parku Peninsula de Guanahabacoa

Přijíždím do Bolondrónu. Jenže to není žádná vesnice, ale jen jedna budka se stodolou. Žije tam jen stařec Miguel s pár prasaty. „Jediné, co si kupuji, je rum. Všechno ostatní mám tady,“ svěřuje se a ukazuje na svoji budku. Miguelovi je všechno jedno. Nezajímá ho ani Fidel, ani turisté. „Před pár lety mi hurikán všechno sebral a nikdo mi nepomohl. Tak jsem si všechno postavil znovu,“ líčí nad talířem congrí, tradičním kubánským jídlem s rýží a fazolemi. Dopustí mi vodu a chvíli před setměním se s ním loučím.

Jedu k místu, které mi doporučovali Kanaďané. Je to pěkně pod skálou, takže jsem krytý před blížící se bouří. Večeřím poslední PowerBike a od zítřka jsem naprosto odkázaný na místní zdroje. Přichází bouře, nasazuju pro jistotu moskytiéru a uléhám. Pár set metrů od sebe vidím rozbouřené moře, ale v klidu se vyspím.

Park byl krásný, dalším cílem je oblast kolem Bahía de Cochínos (Zátoky sviní), jenže to je asi 600 km na východ. Prvních 160 km jedu po místních silničkách až do Pinár del Río. Už jedu na místní stravu: pizza, zmrzlina a houska s něčím, s čím ji zrovna prodávají. Všechny kubánské vesnice jsou stejné, postavené kolem cesty, všude pobíhají vychrtlí psi. Snad úplně každý na Kubě má psa, ale nikdo se o ně nestará. Psi jsou tak odkázaní na sebe, takže jakmile máte v ruce jídlo, okamžitě se kolem vás seběhne smečka.

Z Pinar del Río do Havanny a dále do Jaguey Grande vede dálnice, a to chci jet autobusem. Cesta k nádraží je plná taxikářů a po chvíli tvrdého smlouvání mi nabídnou lepší cenu než autobusem. V sedmi lidech se nasáčkujeme do 60 let starého lincolnu, kolo nám trčí z kufru a jedem. Já jako cizinec platím v CUC (peso convertible), místní v CUP (peso cubano), jak jinak…

Po Kubě na kole. Autobusy Transtur vozí turisty z resortů

Autobusy Transtur vozí turisty z resortů

Po Kubě na kole. Prodej ovoce. V pozadí heslo požadující svobodu pro pět mužů odsouzených v USA za terorismus

Prodej ovoce. V pozadí heslo požadující svobodu pro pět mužů odsouzených v USA za terorismus

V autě máme se spolucestujícími k sobě víc než blízko a zkouším rozvinout konverzaci. Spolucestující i řidič se ale očividně bojí na veřejnosti bavit s cizincem, asi aby neřekli něco nevhodného. Pozoruju tak dálnici venku a je to skutečně nevšední zážitek.

Kubánská dálnice

Jedním z velkých projektů financovaného z peněz tekoucích ze SSSR byla kubánská dálnice. Myšlenka byla jednoduchá - propojit Kubu od západu na východ jednou dopravní tepnou. Výsledkem je silnice místy až se čtyřmi pruhy v každém směru. Při jízdě po dálnici spatříte nejrůznější výjevy. V krajním pruhu často leží na silnici stopaři a líně mávají kubánskými pesy na projíždějící auta. V západní části Kuby přes silnici přecházejí krabi, kteří často končí pod koly projíždějících vozidel. Mezi nimi pak tuto pochoutku konzumují supi.

Potkáte tu nejrůznější druhy přepravy - klasická osobní auta, autobusy, náklaďáky s třiceti lidmi na korbě, různé kombinované tahače s obytným návěsem, taxi, cyklisty v protisměru i cyklisty mezi svodidly. Cyklisté na dálnici sice nesmí, ale koho to zajímá.

Po rozpadu SSSR přestala Kuba ze dne na den dostávat peníze na tyto projekty a výstavba dálnice se zhruba v polovině zastavila. A od té doby se už nehnula. Uprostřed polí poblíž Santa Clary bez označení končí, auta jen přejedou po štěrku na místní silničku.

Vodorovné značení na spoustě míst chybí, některé sjezdy nikam nevedou a znenadání končí v polích s cukrovou třtinou. Celé to na mě působí dojmem, jakoby se včera ještě stavělo a další den už nikdo nepřišel do práce. Jen ty lopaty už tam nejsou…

Kuba s Fidelem a po něm

V Jagüey Grande se opět kaboní mraky a vypadá to na pořádnou průtrž, na benzince mě místní zástupce státní turistické agentury odhadl na turistu a snaží se mě za každou cenu přemluvit, ať se u něj ubytuju. Tvrdí, že když budu spát venku, tak mě napadne krokodýl, a ukazuje na jizvu na svém předloktí. Smích dvou jeho dcer mě utvrdí v tom, že si ze mě dělá blázny. Možná jsem turista, ale nejsem idiot.

Asi po 15 km jízdy se setmí a přichází průtrž. Z nebe padají provazy vody, když tu se málem srazím s místním Kubáncem. Říká, že mi ukáže skvělý a levný pokoj, kde mohu přespat. To už mi nabízela spousta lidí a většinou se ze mě snažili jen vytáhnout peníze. Tentokrát se ale nebráním a po chvíli zastavujeme u domku ve vesnici Australia.

Vychází Orlando a zve mě dovnitř. Poprvé po dvanácti dnech budu spát pod střechou, a to dokonce jen za 10 CUC. Dávám si sušit věci, na mobil mi přichází zpráva z Česka (je březen 2008), že Fidel Castro odstoupil a přenechal vládu Raúlovi. Ničeho divného jsem si nevšiml, ale budu radši opatrný.

po kubě nejen na kole

Celkem jsem urazil asi 2 300 km na kole, 1 400 km autobusem, 200 km pěšky, 150 km stopem v nejrůznějších vozech, povozech a kamionech a asi 140 km taxíkem.

Mezitím Orlando chystá večeři. „Krokodýla, nebo krevety?“ ptá se mě Orlando. Těžká volba, ale dnes bude k večeři krokodýl. Orlando býval šéfkuchařem v hotelu v Havaně, teď pracuje na tabákovém poli poblíž Santa Clary. „Dokud jsem dělal kuchaře v Havaně, měl jsem se dobře. Jezdil jsem na Varadero, to byla paráda. Pak hotel zavřeli a na Varadero Kubáncům zakázali vstup,“ vypráví mi u večeře a ukazuje fotky z Varadera.

Přitom mi pomalu podsouvá svou dceru Yanisley, která studuje v Havaně taneční školu. Jeho syn Javier pracuje v továrně na výrobu doutníků a hned mi nabízí Cohíbas, nejlepší kubánské doutníky, za zlomek oficiální ceny. Prý je „sehnal“ u nich v továrně. Černý trh na Kubě kvete. Nabídku slušně odmítám, čeká mě ještě přes dva týdny putování a těžko bych doutníky udržel v suchu.

Opatrně se Orlanda ptám na Fidela. „Jasně, dnes to Fidel oznámil v televizi,“ sděluje mi Orlando a k mému překvapení přidává: „Je už starý a nemocný a posledních pár let stejně nevládl, stát už dávno řídí Raúl. Teď se jen vzdal funkcí oficiálně.“

Po Kubě na kole. V každé vesnici potkáte spousty lidí na ulici a pobíhající psy.

V každé vesnici potkáte spousty lidí na ulici a pobíhající psy

Po Kubě na kole. Děti v základní škole

Děti v základní škole

Kuba je opravdu stát sám pro sebe a ani postupný odchod velkého Commandante en Jefe mnoho nezmění. Na druhou stranu, mnoho změn zavedl právě Raúl už za Fidelovy vlády. Otázkou zůstává, co Raúl přichystá a také co přijde po něm, neboť Raúl je po Fidelovi posledním, kdo se jejich slavné revoluce sám zúčastnil.

Druhý den ráno vypadá Kuba úplně stejně jako den předtím a pokračuju v cestě. Chci si koupit noviny, ale podle zákazu, který na Kubě platí, vám je jako cizinci nikdo neprodá. Ve vesničce Australia posílám pohled domů, a ač jsme měl trochu pochybnost, opravdu asi za 10 dní došel. Australia ale není jediné světové místo, které vzali Kubánci za své - najdete tu i Jamajku, Porto Rico, Floridu, Haiti, Italii...

Cestou k Bahía de Cochinos (Zátoce sviní) se zastavuju v Criadero de Cocodrilo. Za 5 CUC se můžete podívat, jak chovají na Kubě krokodýly, za další jeden CUC se s malým krokodýlem můžete i vyfotit. Část z vychovaných krokodýlů Kubánci vrací zpět do přírody, tu druhou část můžete ochutnat ve vedlejší restauraci nebo u Orlanda. Vše je legální a pod dohledem státu.

Přijíždím na pobřeží Zátoky sviní, posledních pár kilometrů cestu lemují nejrůznější billboardy, na kterých stojí, jak to tady imperialistům natřeli, kde se odehrávaly nejdůležitější boje, odkud to Fidel řídil a také o první porážce amerikánců v Latinské Americe.

Chvíli se rozmýšlím, zda jet nejdřív opět do přírody, do muzea vylodění v Zátoce sviní nebo si zašnorchlovat v nedalekých jeskyních v korálových útesech. Než se stačím rozmyslet, přichází další tropický liják a stačím se akorát tak schovat v nejbližším křoví, které opustím až další den ráno.

Nocování na Kubě

Chcete-li na Kubě přespat, máte veskrze tři možnosti. Hotel, casa particular, nebo na divoko.

Spaní v hotelu se moc neliší od toho od nás, služby se blíží západní úrovni, ceny jsou vyšší. Casa particular je kubánská specialita. Jedná se o ubytování v soukromí, kdy Kubánci pronajímají pokoj(e) cizincům. Jako každý, kdo má legální přístup k CUC, jsou zatíženi velmi vysokými daněmi a poplatky. Musí vést pečlivou evidenci, kdo kdy u nich nocoval, hlásit to na místním výboru pro ochranu revoluce a v některých oblastech to i doložit pasem cizince.

Ubytovat cizince smí jen registrované casa particular. V případě, že Kubánec ubytuje cizince „jen tak“, spáchal tak trestný čin. V každé sebemenší vesnici existuje výbor na ochranu revoluce, kam je každý Kubánec povinen se obrátit, uvidí-li něco podezřelého. Výbor má také na starost pečlivou výzdobu okolí, t.j. billboardy a cedule s revolučními nápisy a hesly.

Po Kubě na kole. Exkurze do chovné stanice krokodýlů

Exkurze do chovné stanice krokodýlů

Po Kubě na kole. Stanice taxi

Stanice taxi

Kempy na Kubě téměř neexistují, a tak jedinou možností je spaní „na divoko“. Můžete spát ve stanu i bez něj. Spaní na divoko není na Kubě oficiálně zakázáno, úřady to ale nerady vidí a nutí cizince do hotelů. Také není vhodné spát u někoho na poli nebo zahradě. Problém z toho nebudete mít vy, ale Kubánec, na jehož pozemku spíte. Kdokoli ho může udat na výboru pro ochranu revoluce. Kubánci vás také neradi vidí spát v okolí svých pozemků, především kvůli bezpečnosti. Stane-li se vám cokoli, Kubánec bude mít problém a možná nejen on, ale celé okolí.

Ze všeho nejlepší je zkrátka po setmění zakempit na pozemku, který je v socialistickém vlastnictví - les, louka, pole. Nikdo vás tam nebude hledat a pokud ráno brzo vstanete, nikdo si vás nejspíš ani nevšimne. Na venkově po setmění veškerý život prakticky končí. Spaní venku je bezpečné.

Na Kubě žije třináct druhů hadů, žádný z nich ale není jedovatý, všechna nebezpečná zvířata byla vyhubena s výjimkou krokodýlů, kteří však žijí jen v hloubi národního parku Cienága de Zapata a na ostrově Isla de Juventud.

Byl jsem varovaný před moskyty, ale v období od února do března jsem s nimi neměl problém ani v močálu. V noci vás tak budou vyrušovat nejspíš jen krabi, myši a jiní drobní hlodavci. Kvůli celkové mobilitě a nenápadnosti bych doporučil stan pokud možno nestavět. Ideálním řešením je Žďárského vak.

Obecně je Kuba pro cizince velmi bezpečná země, kriminalita je minimální, na venkově veškerá žádná. Cizince si jen tak někdo netroufne přepadnout. Jakmile však někde něco zapomenete, okamžitě se to stává společným majetkem všech a už to nikdy neuvidíte. Stačilo pár minut zapomnětlivosti a už jsem více nespatřil svou náhradní baterii do digitálního fotoaparátu.

V následujícím třetím díle vás příští týden pozveme na tato místa: Park Cienága de Zapata, pláž Playa Girón, hory Sierra de Escambray, vodopády Yamanagua, Města Trinidad, Cienfuegos a Santa Clara.

Autoři:


Témata: dálnice, Kuba, pláž


Nejčtenější

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Cyklovznášedlo Hydrofoiler XE-1 od novozélandské společnosti Manta5
Elektrokolo pro jízdu na vodě. Novozélanďani uvádí do předprodeje bombu

Novozélandská značka Manta5 vyvinula a začne brzy prodávat Hydrofoiler XE-1, speciální vodní e-kolo z karbonu, které využívá kombinaci technologií kluzáku či...  celý článek

Další z rubriky

Pont suspendu de la Riviére de l'Est
Au-pair z říše snů. Na Réunionu je na všechno dost času, říká Češka

Znáte ten pocit, kdy se doslova topíte ve svém životě? Všechno je špatně. Přesně tak jsem se cítila ke konci roku 2015. Rozhodnutí opustit práci, partnera,...  celý článek

Filadelfie
Nebojte se couchsurfingu. Já jsem tak poznala Filadelfii, píše Češka

Jako au-pair v americkém Washingtonu D.C. jsem se během svého volna snažila poznávat nová místa. Jedna z mých nejzdařilejších cest směřovala do města...  celý článek

Pohodová atmosféra stopu
Balkánská krize i ráj na zemi. V 17 letech ujeli 8000 km stopem

V srpnu vyrazili na cestu stopem do Zakavkazí a během měsíce procestovali Balkán, Turecko, Gruzii, Arménii i Náhorní Karabach. „Na zážitky vzpomínáme dodnes,“...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.