Kuba a lidská práva

  • 1
Když se vydáte na Kubu, musíte počítat s tím, že jedete do země s komunistickým režimem, kde jsou občanská práva omezena. Mohou vás tak kdekoliv a kdykoliv sebrat bez udání důvodu, bez obvinění a zadržovat libovolně dlouhou dobu. Důvodem přitom může být úplná maličkost. Jakmile jde Kubánec po ulici s cizincem, stává se automaticky podezřelým a v 80 procentech musí minimálně předložit občanský průkaz. Horší to mají ještě v případě, že doprovázejí české turisty, neboť ti teď patří na Kubě do velmi podezřelé skupiny lidí.

CO JE PODEZŘELÉ?

Je podezřelé, když se Kubánec pohybuje mimo svoje město, ve kterém bydlí. Dále jakákoliv činnost vybočující z „Orwelovského pořádku“. Tedy nezvyklé chování oproti běžnému flákání se po ulici. Tedy například stání u podezřelých míst obklopujících všechna zařízení pro turisty a jakýkoliv kontakt s nekubáncem.

Kubánci také nemají právo se vůbec zdržovat ve většině resortů pro turisty, je to pro ně prostě zakázané a jsou vystavováni nejrůznějším postihům. Pokud to není výslovně zakázáno, jsou opět podezřelí.

Kubánci například nesmí za bránu turistického prostoru Guajimico v jižní části Kuby, západně od města Trinidad, který je z větší části určen pro vodní sporty a potápění. Jedná se o poměrně velký kus jejich vlastní země. Vláda samozřejmě ví proč to zakázala. Pomineme-li fakt, že vše se zde platí pouze v dolarech a ceny se blíží cenám ve skandinávských zemích, na což místní obyvatelé samozřejmě nemají, je jasné, že by se větší počet domácích návštěvníků mohl v tomto prostoru nakazit jiným životem.

DVOJÍ CENY

Dalším samozřejmostní jsou na Kubě dvojí ceny a dvojí kvalita a množství produktů. To co lze koupit za kubánská pesa je velmi, až velmi nudně omezený sortiment. Z toho je velká většina na příděl. Doslova a do písmene – lidé tu mají takový podlouhlý sešítek (přídělovou knížku), kam si zapisují, co už a kdy koupili. Stejně jako u nás v bývalém Československu tomu odpovídají ceny. Pro cizince jsou až směšně nízké. Toho, co je na příděl, je ale málo a nepokryje to měsíční spotřebu na osobu. 

Z toho mála, co není na příděl, lze vyjmenovat pouze doutníky, cigarety a rum. Jako všechny totalitní režimy zajišťuje i Kuba tyto komodity v dostupných cenách pro obyvatele, aby je udržela v jakémsi klidu a bez zbytečných protestů. Realitou Kuby tudíž je, že většina lidí hodně pije a kouří, ať už doutníky, nebo cigarety. A to naprosto všude, včetně klimatizovaných prostor a dopravních prostředků.

Za dolary lze ve většině velkých měst Kuby koupit poměrně velký výběr ze "západu" dovezených věcí a potravin, jsou ovšem předražené, a to i na naše nebo německé poměry. Snad je to dáno tím, že všechny obchody řetězce Tiandas Panamericana (něco jako byl náš Tuzex, ale za dolary, jelikož kubánskému, tzv. konvertibilnímu pesu =naše bony, už nikdo nevěří, nicméně má kurs 1:1 s dolarem a lze ho víceméně používat místo dolaru) patří zcela jistě Castrovi nebo jeho rodině. Castro přece mimo jiné figuruje na seznamu nejbohatších lidí na Zemi!

Velmi podobně je tomu i u služeb. Tak například taxíky. Jsou dva druhy: místní slepovaná auta z 50tých let a ruské žigulíky a moskviče z let nedávno minulých. Ty jsou pro místní a jsou levné (standardní cena 20 korun za jednu jízdu a je jedno kam). Do místních taxíků není povoleno brát turisty a řidič, který je vezme riskuje pokutu, v případě opakovaném i papíry. V Havaně jakožto největším městě se to však nedá pečlivě kontrolovat a tak se toto nařízení dodržuje tak na půl.

Pak jsou žluté taxíky a ty jsou, jak jinak, za dolary. 1 kilometr = 1 dolar. Těmi smí jezdit všichni. Tedy všichni, kdo jsou schopni zaplatit výše uvedenou cenu. Zde už je Fidelovi jedno, kdo se veze, neboť podporuje hospodářství a režim. Stejně to tedy funguje ve všech ostatních obchodních i neobchodních vztazích, protože po zhroucení evropského impéria komunistů, je dobré vše, co umožní přežívat místnímu režimu o pár týdnů déle.

Diskriminace je tedy zjevná, pro Čechy dostatečně známá, přestože je v mnohem drsnější. Horší to je snad jenom v Severní Koreji... A to všechno přes to, že na spoustě kubánských rohů visí billboard: "Respecto al publico" neboli "Respektuj všechny občany". Klasická situace jako v celém ostbloku: všichni jsou si rovni, někteří však rovnější...

SLUMOVITÉ PŘÍBYTKY A VILY

Jako ve všech komunistických a totalitních režimech, pijí Kubánci na naše poměry obrovské množství rumu. Činí tak z beznaděje, nemajíce hmotné statky, šanci na smysluplné vzdělání, práci ani na budoucnost. Běžný dům kubánce představuje z hodnotných věcí starý, většinou koloniální nábytek, jinak je to většinou veteš a věci zašťitující nouzová řešení. Tyto slumovité příbytky se v poslední době rozšiřují, protože když prostě nic není, není ani z čeho brát, budovat a zlepšovat.

Naproti tomu luxusní čtvrtě, kde žijí ti nejvyšší z nejvyšších jsou víceméně uzavřeny. Kubánci je nazývají „zamrzlé čtvrtě“. Jedná se o místa s těmi nejlepšími domy a každý, kdo se tam chce nastěhovat, musí získat od represivních orgánů a tajné bezpečnosti zvláštní povolení. A to získá jen v případě, že je "důvěryhodný".

Když se zeptáte obyčejného Kubánce na jeho plány do budoucna, odpoví Vám, že žádné nemá, jelikož kvůli totální beznaději a chudobě ani žádné mít nemůže. Komunismus tak zkonfiskoval nejen životy obyvatel, ale hlavně jejich dětí. V poslední době přišla jistá solidarita  pouze z Česka a Polska, ostatní země bývalého komunismu jakoby zapoměly na to, co samy prožily.

Stručná osudová historie Kuby:
1952
- Puč Batisty a převzetí moci
1953  - nezdařený Fidelův pokus o převrat, Fidel dostal 15 let vězení                                                                                               1955 - Batysta udělal školáckou chybu: propustil Fidela v rámci amnestie
1956 - vylodění Fidela a dva roky guerillové války, poražení Batisty a jeho útěk - nastává doba temna

Ulice v Havaně, čtvrť Cerro.

Pohled na centrum Havany, uprostřed budova Capitolu.

Na cestách bývá někdy horko!