jediné tuzemské hory, které se vyrovnají Alpám, Tatrám či Karpatům. Do velehorských výšek jim sice pár stovek metrů chybí, ale co se jim nedostává do velikosti, to jim přebývá v drsném počasí.
Na pláních okolo Luční nebo Labské boudy ve třinácti stech metrech to vypadá jako v Nízkých Tatrách ve dvou tisících kosodřevina, pár zakrslých smrčků a téměř neutuchající vítr. Sněžka či Luční hora připomínají třítisícové alpské štíry - rozpukané kamení, trocha mechu a prudké změny teploty, mnoho sněhu a časté náledí. Kotelní a Sněžné jámy nebo Labský důl jsou zase jak divoké amfiteátry v rumunském Fagarášském pohoří - rozbité skály, laviny, potůčky pod sněhem a na tom všem se usilovně drží trochu trávy a pokroucené kleče. Jaké je to Eldorádo pro romantické duše! Pojďme tedy projet na lyžích aspoň hlavní hřeben Krkonoš. Kdyby s námi mohli jet naši předkové, byli by ovšem překvapeni změnami. Mluví se tu česky, nikde žádný dobytek, většina starých chat neexistuje, horské louky zarostly klečí, za hranicemi je Polsko a jen tyčového značení je snad více. Ukázkou, co se v těchto nešťastných sudetských horách v posledním století stalo, je okolí Luční boudy. Od sedmnáctého století se v okolí postupně postavilo mnoho dřevařských a pasteveckých bud. Těsně před druhou světovou válkou většinu spálila česká armáda z obav, aby se v nich neubytoval nepřítel, za války v tom pokračoval wehrmacht a zbytek lehl popelem za socialismu. Málokteré chatě v Krkonoších se potom podařilo vstát z popele aspoň v takové betonové podobě jako Výrovka (původně Havlova bouda). Štěstí neměla Rennerova bouda směrem ke Kozím hřbetům, Obří pod Sněžkou a mnoho menších bud od Klínovek po Modrý důl. Nemluvě o jejích obyvatelích, kteří museli po válce kvůli své národnosti odejít téměř všichni.
jakub.turek@mfdnes.cz
Na pláních okolo Luční nebo Labské boudy ve třinácti stech metrech to vypadá jako v Nízkých Tatrách ve dvou tisících kosodřevina, pár zakrslých smrčků a téměř neutuchající vítr. Sněžka či Luční hora připomínají třítisícové alpské štíry - rozpukané kamení, trocha mechu a prudké změny teploty, mnoho sněhu a časté náledí. Kotelní a Sněžné jámy nebo Labský důl jsou zase jak divoké amfiteátry v rumunském Fagarášském pohoří - rozbité skály, laviny, potůčky pod sněhem a na tom všem se usilovně drží trochu trávy a pokroucené kleče. Jaké je to Eldorádo pro romantické duše! Pojďme tedy projet na lyžích aspoň hlavní hřeben Krkonoš. Kdyby s námi mohli jet naši předkové, byli by ovšem překvapeni změnami. Mluví se tu česky, nikde žádný dobytek, většina starých chat neexistuje, horské louky zarostly klečí, za hranicemi je Polsko a jen tyčového značení je snad více. Ukázkou, co se v těchto nešťastných sudetských horách v posledním století stalo, je okolí Luční boudy. Od sedmnáctého století se v okolí postupně postavilo mnoho dřevařských a pasteveckých bud. Těsně před druhou světovou válkou většinu spálila česká armáda z obav, aby se v nich neubytoval nepřítel, za války v tom pokračoval wehrmacht a zbytek lehl popelem za socialismu. Málokteré chatě v Krkonoších se potom podařilo vstát z popele aspoň v takové betonové podobě jako Výrovka (původně Havlova bouda). Štěstí neměla Rennerova bouda směrem ke Kozím hřbetům, Obří pod Sněžkou a mnoho menších bud od Klínovek po Modrý důl. Nemluvě o jejích obyvatelích, kteří museli po válce kvůli své národnosti odejít téměř všichni.
jakub.turek@mfdnes.cz
