Kožedělná výroba zakotvila ve Fásu už před mnoha staletími, nepříliš dlouho po založení města na přelomu 8. a 9. století. Od dob dávného středověku se ovšem výrobní postupy prakticky nezměnily a místní si řemeslnou tradici předávají z generace na generaci.
Abdol má jistě nejpříjemnější práci, která se s řemeslem pojí. Stojí totiž na samém konci celého procesu. Řádně upraven a vybaven schopnostmi dobrého prodejce nabízí v krámku, jenž přiléhá k jedné z koželužen, hotové výrobky ke koupi.
„Tahle koželužna je jedna z nejstarších v Maroku, která zachovává původní postupy. Je to stejné jako ve 13. století. Všechno je přírodní a organické, pro výrobu barviv se používají rostliny nebo minerály,“ vykládá.
Maročané využívají čtyři druhy kůže, velbloudí, kozí, ovčí nebo hovězí. „Nejlepší jsou kozí a velbloudí,“ zasvěceně dodává Abdol a mezi hovorem motivuje přítomné turistky k nákupu kožených střevíců.
Vlastně to tu mají moc šikovně udělané. Pokud se chcete na tradiční výrobu podívat, musíte projít některým z obchodů, kterými jsou dvory s kůžemi a káděmi pro jejich úpravu obehnané. Nad těmi obchody jsou pak terasy, z nichž můžete na výrobní proces nahlédnut, ovšem prodejce hned upozorní, ať se s výhledy nezdržujete moc dlouho. Tak pět minut.
Při cestě obchodem nazpět vás pak jistojistě něco zaujme, vždyť si z cesty tak jako tak chcete něco typického a pěkného přivézt domů. A to je zase pravda, že zdejší kožené výrobky jsou kvalitní a zdobné, takže pokud si vysmlouváte i zajímavou cenu, koupí takového suvenýru neprohloupíte.
S mátou u nosu
A co že je tak nevábného na práci ve zdejších koželužnách? To za těch několik minut na terase seznáte vrchovatou měrou. Tohle řemeslo totiž kombinuje dva silné pachy, jeden ze samotných zvířecích kůží, které tu několik dní namáčí v různých kádích nebo se suší na střechách a dalších terasách, druhý z holubího trusu, který do těch kádí přidávají.
Chovají tu proto mnoho holubů a ti se činí, aby dodali potřebný materiál. „Trus obsahuje amoniak a díky němu kůže změknou,“ vysvětluje Abdol. A to se ještě lze někde dočíst i o využívání dalších trusů nebo třeba kravské moči.
„Na začátku je ale potřeba zbavit kůže zbytků masa a tuku, což děláme pomocí vápence a soli. Poté dojde na ono měkčení. Následně se kůže musí pořádně umýt, aby se zbavily smradu. Někdy také používáme olivový olej, abychom jim dodali lesk. Pak se suší na střeše, a když jsou suché, dáme je do hnědých van s barvami, kde stráví několik dní,“ popisuje Abdol další řemeslné postupy.
Barviva, která Maročané používají, jsou čistě přírodní (nebo to alespoň tvrdí). Zelenou dělají z máty, modrou z indigovníku, červenou z makových květů, hnědou z cedrového dřeva, oranžovou z henny. Nejdražší je ale žlutá, neboť tu připravují z šafránu.
Při zpracování kůží se používá holubí trus, který obsahuje amoniak.
Maročané využívají čtyři druhy kůže, velbloudí, kozí, ovčí nebo hovězí.
Každý den pak pracovníci koželužny lezou do kádí s tekutinami různých barev a nohama a rukama promačkávají kůže, které jsou v nich naložené. Třeba dvě nebo tři hodiny, aby se materiál ještě více poddal a změkl.
Horko, pálící marocké slunce, všudypřítomný štiplavý zápach (který se někteří přihlížející Evropané pokouší alespoň zmírnit čerstvou mátou u nosu) a být přitom po pás zabořený v kádi s kůžemi… jeden si dovede představit příjemnější zaměstnání. Otrlost těm mužům rozhodně nechybí, ale člověk si asi zvykne na všechno.
„Tak to tady prostě chodí a funguje. Lidé do práce berou své děti, když je jim patnáct nebo šestnáct let, a učí je té těžké práci, trpělivosti a všem výrobním postupům. Takhle tu tradici chráníme,“ vykládá dál prodejce Abdol a dokončuje popis procesu výroby: „Po barvení se kůže vytáhnou z kádí a zase se suší. Pak už mají konečně podobu, v jaké je potřebujeme, abychom je mohli dále přetvořit v konečný předmět.“
Kůže kupují řemeslníci, kteří z nich šijí a tvoří všelijaké peněženky, kabelky, bundy, batohy nebo slavné marocké pantofle zvané babusche. Prodejci, kteří jsou často příbuzní pracovníků koželužny, pak turisty přesvědčí o tom, že lépe v Maroku nenakoupí.
Jak dlouho vydrží?
Co neskončí v krámcích, míří na vývoz. Kožené předměty představují pro Maroko jeden z nejvýznamnějších vývozních artiklů, každý rok do jiných zemí dorazí na sto milionů takových babuschí. Vývozní kusy už ovšem častěji vznikají v modernějších továrnách.
Zda v této podobě dílny přežijí, je ovšem otázkou. Pravda, tradice přivádí turisty, a zvláště z nich místní žijí, takže z tohoto úhlu pohledu není divu, že zdejší kožedělné řemeslo zachovává už tisíc let takřka stejné postupy, materiály a principy ruční práce.
Na druhou stranu, ačkoli jsou mladí k tradici vedeni, nelze se jim divit, že mnohdy mívají i jiné představy o svém životě a nechtějí jej celý strávit náročnou a třeskutě smrdutou prací.
Ke slovu se občas dostává i ekologické hledisko. Ačkoli je výroba založena na přírodních materiálech, i tak jsou koželužny velkým znečišťovatelem zdejší řeky, a tak se lze tu a tam dočíst o návrzích na jejich přestěhování.
Zatím se ale nic nemění, vše zůstává při starém, a tak i dnes v samém srdci Fásu, ve staré medině zapsané v roce 1981 do seznamu UNESCO, najdete hned tři takové prastaré koželužny (z nichž ta největší nese název Chouara Tannery). Stejně jako před tisíci lety.
Fás (Fez, Féz)- je jedním ze čtyř marockých královských měst (spolu s městy Marrakech, Rabat a Meknes). Založen byl roku 789 za dynastie Idrisidů, většího rozkvětu se však dočkal až v 9. století. Už v roce 859 tady založili univerzitu al-Karaouine, která slouží dodnes účelům vzdělávání a lze ji tak považovat za nejstarší univerzitu světa. Fás byl do roku 1912 hlavní městem Maroka a jeho medina, tedy historické jádro, se roku 1981 zařadila na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Některé zdroje uvádějí, že tato část města typická úzkými uličkami, ve kterých snadno zabloudíte, a nekonečnými trhy je jednou z nejrozlehlejších pěších zón na světě. |
