Kouzlo starého baobabu

Takový strom, když je baobab a zvlášť velký a starý s kmenem měřícím na obvodu snad devět metrů, vypadá spíš jako hradba než jako strom a lidé si před ním zouvají boty, než se zavřenýma očima a zády obrácenými k Indickému oceánu pokleknou ve jménu země, moře a podnikatelského ducha domorodých léčitelů. "Tohle místo je něco jako mešita," říká Ally Selengia, stojící bosky v dlouhém stínu baobabu rostoucího od nepaměti u Kenyatta Drive.

Slunce zapadá a Allyho manželka Rykia, tradiční léčitelka, má plné ruce práce. S kokosovým ořechem obchází svého klečícího zákazníka, přejíždí kokosem podél jeho levé paže, pak pravé, potom podél obou nohou. Nakonec mu kokos podá a zákazník s ním vší silou praští o nejbližší kámen. Kokos se rozprskne a všechny mužovy problémy odnese vítr. "Dneska jsem potkal nějaké zlé duchy, kteří na mě přivolali nemoc," vysvětluje zákazník. "A tak jsem přijel sem."
   

Tento baobab, tyčící se na proužku země mezi tyrkysově modrým mořem a pásem luxusních bílých vilek na severním okraji tanzanského hlavního města Dáresalámu, denně navštíví nejmíň deset domorodých léčitelů a jejich zákazníků. "Ve velkých
stromech přebývá mnoho duchů," vysvětluje Rykia Selengiová. "Takže pokud nějaký duch posedne vaše tělo, je to snadné - přijdete sem a on už si sám najde cestu ke svým přátelům ve stromě, anebo k těm, kteří sídlí v oceánu," dodává.
   

Podle příruček je Afrika převážně kontinentem křesťanů a muslimů. Ale arabští obchodníci sem přivezli islám až v desátém století našeho letopočtu a křesťanští misionáři nebyli s šířením své víry v Africe nijak zvlášť úspěšní až do konce devatenáctého století. Ani islámu ani křesťanství se nepodařilo překonat duchovní vazby vytvořené za předchozích 130.000 let.

"Jsem křesťan, moje rodina je křesťanská," říká kouzelník Laurent Vacolavene, který opatrně našlapuje v nablýskaných lakýrkách, když vede k baobabu tři mladé ženy. "Ale to, co dělám, je dědictví mého kmene." Jeho zákaznice, Elisa, Rosa a Rehema, si přejí najít dobrého muže. Proto se obrátily na kouzelníka ("specialistu", zdůrazňuje Vacolavene), kterému zaplatily v přepočtu po dvou dolarech, aby je vykoupal v mořské vodě a pak nechal meditovat u stromu. "Pokud se všechno povede, dostanu od nich další peníze, třeba až pětadvacet dolarů," usmívá se Vacolavene.

Jak vypadá jeho kouzelnictví dokazuje kmen baobabu, který je plný hřebíků, z nichž některé ještě drží útržky papíru. Na nich jsou napsána přání - některá volají po odpuštění, jiná po pomstě, ale všechna mohou přečíst jenom duchové. Kolem hřebíků se houpou úlomky kokosových ořechů na šňůrkách a skořápky vajíček popsaných červeným inkoustem. "Když napíšete přání na kokos, je to pro dobrou věc," vysvětluje Msafiri Ramadan, další z domorodých kouzelníků. "Když ho napíšete na zkažené vejce, přivoláte kletbu."

Další známky kouzelnické činnosti jsou mnohem záhadnější. Peří zastrkané do mušlí pečlivě naaranžované kolem kmene, rozbitý hliněný hrnec s popelem a rozlámanými žiletkami, vysušená kostřička nějaké ryby koupající se na jedné z větví s proužkem papíru tam, kde bývala tlamka.
   

Magický koutek s baobabem by ale brzy mohl zmizet. Gloria Mawjiová, která píše knihu o Dáresalámu, tvrdí, že město plánuje vystavět na pobřeží další pás domů a obchodů, a i když nechají baobab stát, poruší jeho duchovní spojení s oceánem. Místní kouzelníci ale vědí svoje. "To naše vláda nikdy nedovolí," říká jeden z nich. "I ministři sem chodí, když mají nějaký problém. Tedy... hlavně před volbami."