Konečně mám volný hřbet, našel jsem nosiče

Na cestě k sedlu Šinglo-La v indickém Zanskaru jsem potkal dva Angličany s průvodcem. Nejnáročnější kus horské trasy prý zvládli celkem v pohodě. Když jsem jim řekl, odkud jsem, pohlédli na sebe a pokývali hlavami. Odkud prý dnes jdu. Z Purne. Pokývali znovu: jo, tak zrovna tam umřel. Cože, kdo? No, jeden Čech...

Napůl ohromený, napůl vyděšený jsem je začal vyslýchat. Vyšlo najevo, že loni nebo předloni - nebyli si jistí - šel stejnou trasou nějaký český kluk, který zjevně nebyl dostatečně aklimatizovaný a postihla ho výšková nemoc. Pokračoval ještě dva dny - prý měl průvodce a koně, takže šel nalehko -, až došel do Purne, kde zemřel!

Se znatelně menším nadšením jsem se vydal na další pochod. Kolem půl páté jsem dorazil do Tethy - vesničky, sestávající z asi dvaceti domků, jejichž obyvatelé se pilně věnovali sklizni obilí.

V pěkném stromoparku kousek pod jedním stavením jsem postavil stan, přičemž mě otravovali dva neuvěřitelně špinaví, potrhaní klučíci. Ještě před setměním jsem si uvařil obligátní polívku.

Mrtvý Čech mi strašil v hlavě
Hlavou mi pořád vrtal ten mrtvý Čech. Jak se něco takového může stát? Jistě, při zlézání osmitisícovek to až tak vzácné není. Ale v pěti tisíci? O tom se nezmiňoval ani důkladný a opatrný průvodce Lonely Planet...

V noci byla pořádná zima. V 3950 metrech jsem byl zatím nejvýš, a skutečně to bylo znát. Oblékl jsem si co jsem měl, nohy ve trojích ponožkách ještě strčil do báglu, ale nic moc. Šestá ráno byla vysvobozením. Louže v okolí byly samozřejmě zamrzlé.

Rychle jsem si uvařil čaj a pak už všechno zase vypadalo optimisticky. Těsně před osmou jsem vyrazil na cestu.

Putování po indickém Zanskaru - seriál

Před cestou do Indie mě nechali na holičkách - I. díl 

Průvodci po indických horách jsem nestačil - II. díl

Také indičtí mniši mají dovolenou - III. díl

Konečně mám volný hřbet, našel jsem nosiče - IV. díl

Nasazuju rychlé tempo
Dnešní etapa byla překvapivě snadná. Stoupání bylo minimální, prošel jsem několika vesnicemi, dal jsem si půl hodiny na oběd a nějaké ty zastávky - a ve dvě jsem už byl v Kargyaku. Něco přes pět hodin chůze (a přitom průvodce říká sedm)! Tak vida, jaký ten trénink dělá divy.

Vesnice je velmi malebně umístěna na konci svažitého údolí, s překrásným výhledem na rozlehlou ou travnatou step lemovanou  horským řetězem.  S  výškou  4050 metrů je nejvyšší permanentně osídlenou osadou Zanskaru. 

Také zde - jak jinak - vesničané pilně sklízeli obilí: někteří poháněli spřažené jaky, vydupávající zrno, jiní zase vyhazovali do vzduchu plevy, aby je odnesl vítr.

Sice jsem byl náležitě hrdý na své pochodové tempo, na druhou stranu mě ale záda a ramena natolik bolela od toho proklatého báglu - a, co si budeme povídat, dost jsem se bál toho tisícimetrového převýšení do Šingo-La -, takže jsem se rozhodl pronajmout si na další dvě etapy koně.

Zásadní rozhodnutí: dál už batoh nenesu!
Jak říká průvodce: když vás batoh tíží natolik, že víc než okolí sledujete jen cestu pod nohama a každý další krok je utrpením, váš výlet postrádá původní smysl, kterým je potěšení z chůze a vnímání krás přírody.

Asi minutu jsem překonával hrdost (Pekárková šla bez nosiče! Ženská!!) - a pak jsem zamířil k hloučku vesničanů. Hned první z nich mi nabídl nocleh ve svém domečku. Byl to jakýsi komplex stavení z větví a hlíny, takže jsem velmi dobrodružně vylezl po žebříku na střechu jednoho příbytku a po ní pak do své komůrky.

Ihned mě pozval na čaj do hlavní obytné místnosti (stejné, jako jsem viděl v Purne, s kamínky uprostřed a nádobím na stěnách) a velmi přátelsky a zdvořile se mi věnoval.

Dostávám nosiče
Jeho zájem se ještě zvýšil, když jsem se zmínil o tom, že chci pronajmout koně a začal obratně manévrovat jistým směrem, který mi byl okamžitě jasný, takže jsem se v duchu dobře bavil.

Zkrátka a dobře jsem si chlapíka najal na následující dva dny, zahrnující přechod sedla a sestup k pastevecké boudě na druhé straně za oboustranně rozumnou cenu 250 rupií (200 Kč) na den.

Koně? Ano, ano, jistě. Já bohužel koně nemám, a vlastně bude velmi obtížné sehnat koně teď, o žních. Vám by se nejlépe hodil nosič... Zbytek odpoledne jsem strávil praním nejnutnějším svršků a fotografováním vesnice, večer pak ve společnosti chlapíkovy manželky a trojice dětí u skromné večeře.

On sám totiž šel s ostatními muži k nedaleké řece spalovat tělo souseda, který shodou okolností zrovna zemřel, a provádět příslušný buddhistický obřad.

Zvědavost mnou pochopitelně šila, ale vycítil jsem, že by mou přítomnost asi moc nepřivítali, a tak jsem jen chvílemi pozoroval zář vzdálené pohřební hranice. Lobsang (jak se chlapík jmenoval) se vrátil až pozdě, v rozjímavé náladě. Prý to byl "good burn", dobrý žeh.

Kargyak, nejvýše položená zanskarská vesnice.

V sedle Šinglo-La, 5090 metrů nad mořem.

Sestup údolím horské říčky, v pozadí štíty Velkého Himálaje.

Indické město Padum

Detail kláštera Phugtal

Klášter Phugtal

Indické městečko Padum

Představený v klášteře Phugtal

Rodina z vesnice Purne

Indická vesnice Ičar

Začátek treku do vesnice Padum


Témata: Indie