Aby bylo ale možné nasednout do aut, bylo třeba překonat sedlo Gomdogoro-la. Odhady a údaje o jeho výšce se rozcházejí mezi 5200 a 5900metry. My jsme naměřili 5700m. Ovšem terén je to k překonání nepříjemný hned z několika důvodů: nastupuje se po ledovci a sestup je po kamení opět sedícím přímo na ledu, takže jsme vyrazili v 02.00 hodiny ráno, aby jsme většinu výstupu a sestupu absolvovali za nočního mrazu. Krok je nepoměrně jistější a pevnější, než když začne led tát a kamení se sypat. A pak tu byly trekkařské skupiny. Mnoho lidí nepříliš zkušených v horách na úzké cestě znamenalo dokonce jednou málem otevřený konflikt.
Nicméně nyní už celá skupina sedí v hotelu ve Skardu: osprchovaná, navečeřená, pokoukaná po okolí, v posteli vyspalá, převlečená z už páchnoucích bund a flísek, ale hlavně nespokojená, protože ani v tomhle hotelu není možné dostat k večeři pivo. K tomu ale už snad není daleko. V pondělí se rozhodne, jestli se do Islámábádu poletí nebo pojede po zemi (rozdíl je jasný: letadlem je to hodina a autobusem 20 hodin).
V pákistánské metropoli pak bude nutné vydržet jedno řízení na úřadech, zabalení sudů, které poletí cargem a v noci ze středy na čtvrftek sedají všichni do aeroplánu s letenkou Islámábád-Dubai-Mnichov-Praha. Přílet do Prahy je 16.8. odpoledne.
Na jednom laně
Češi zaútočili na sedlo Gondogoro-la z výšky 5150m. Z kempu slabou hodinku vzdáleného po ledovci od nástupu do příkrého stoupání ledopádem. Zároveň se v kempu po půlnoci probudily k těžkému výstupu i dvě skupiny francouzských a německých trekkařů. Šli nalehko, každý jenom s vodou a sladkými tyčinkami, zato vybavení bezpečnostními úvazky, někteří s mačkami. Nic takového Češi k přechodu passu nezvolili. Šli nalehko.
Francouzi vyrazili o chvíli dříve, takže do příkrého, mírně možná i lavinózního kopce měli nějakých 20 minut náskok. Zužitkovali ho k tomu, že stoupali, až přišli k místu, které je opravdu dost příkré, takže je zajištěno fixním lanem. A tady se zastavili.
Všichni totiž začali nasazovat technické jistící prostředky a protože jim to nikdo předem neukázal, teprve ve tři ráno ve sněhu a ledu zkoušeli nasazení jumarů, prusíkových smyček atak. Takže zácpa.
Na tohle všechno Češi koukali odspoda a čekali. Na horách je trpělivost dost důležitá věc. Ale když se dlouho nic nehýbalo a trekkaři - někteří se ukázali úplně poprvé v horách a neskrývaně se třásli strachy - na sebe jen povykovali nahoru a dolů, nechal český tým lano lanem, všichni se opřeli do hůlek a stoupali podél brblající řady. V hodně příkrém terénu. Někteří z předbíhaných uhnuli, někteří se naopak snažili český postup zastavit. Bylo evidentní zvlášť u Němců, že jim vadí, že oni přišli pod sedlo s pocitem skutečných bojovníků s horou, neboť kráčeli už z kempu s cepíny a ověšeni karabinami, které jim svým zvoněním zněly těžkou
panskou jízdou, a náhle si to kolem nich frčí nějací aklimatizovaní frajírci jen v pohorkách a s hůlkami. A s pořádným pinglem na zádech navíc.
A tak když se třeba Zdeněk chtěl přidržel jen tak rukou fixního lana, hned mu jeden Fritz nebo Helmut najel zezadu na ruku ocelí Jumara (kovový vozík, který jezdí po laně směrem nahoru, naopak dolů neproklouzne, takže lezce při výstupu snadno zajisti před pádem). Jiní se schválně stavěli tak, aby Češi neprošli.
Jenomže Češi prošli. A nevěřili jsme, jací mistři světa s objímáním a hromadným fotografováním to tihle Němci a Francouzi, které kolem trhlin museli tetelící se děsem vodit naložení nosiči - nahoře na sedle asi hodinu po nás najednou zase byli.
Na oběd k Fídovi
Fída byl celou dobu expedice náš kuchař. Už dlouho před odchodem dolů "vyhrožoval", že se zpátky pojede přes jeho vesnici a že nás tam pohostí. I stalo se. Špinaví a umlácení z nekonečného drncání jeepu jsme vystoupili v malé horské vesničce. Ihned byli všichni obalení spustou usoplených kluků, dospělí chlapi koukali zpovzdálí. Pro Fídu tu ovšem bylo obrovské vítání. Slavný člen vesnice, jeden z místních zámožných.
Severopákistánská vesnice není shlukem domků se zahrádkami. Je to lego-stavenice z poměrně malých krabic ze silnějších větví a mazlaniny jílu a sena. Pákistánci jsou vesměs o nějakých 20cm menší než my, takže jsme labyrintem chodeb, podchodů a průchodů šli v předklonu. Na zemi bylo nastláno dobytkem rozšlapanou slámou a všude to čpělo trvalým soužitím se zvířaty. Na konci cesty na nás čekala zřejmě jedna z mála pěkných útulných místnůstek oné osady, s pěkným výhledem na kamenitá políčka. Na tři z nich ukázal Fída hrdě - jsou jeho.
Přinesli nám co mohli. Jído bylo skvělé, jedlo se na zemi. Koupili i láhne s Coca-colou. Během oběda se pak trousili děti i chlapi se zdravotními problémy. Takže třeba starý mužský s hodně nepěkným ekzémem na nohách, nebo kluk pravděpodobně se zánětem sítnice, který viděl jenom periferním viděním. Jenom holky a ženské nikde.
Viděli jsme je, až když jsme se najedení vraceli: stály bojácně v jednom z nejtmavších zákoutí páchnoucích chodbiček té hliněné minipolis. Nejisté, většinou těhotné a očividně sešlapané až na dno slavné pákistánské jaderné mocnosti.
 |
