Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Konečná stanice Slum. Vystupovat

  11:00aktualizováno  11:00
Skupinka sotva pětiletých dětí zápasí na ulánbátarském parkovišti před luxusní Irskou hospodou s víkem kanálu. To nejmenší, uřvané a špinavé, začne dorážet na dvě Britky, které sem přišly na kafe. A ony se smilují. Dají pětiletému, rozcuchanému žebrákovi kapesník a bankovku.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru - Širzagd, která žije s rodinou v jurtovišti na okraji Ulánbátaru (v bílém) utrpěla mozkovou mrtvici. Její nejstarší dcera (v modrém) se letos v zimě musí rozhodovat za ni: Zatopit? Nebo dát sourozencům najíst? | foto: Magdalena Sodomková, MF DNES

Jen co se však otočí, kluk ubrousek vyhodí, aby nevypadal zbytečně moc čistě, sedne na obrubník, stáhne ponožku a peníze strčí k těm ostatním.

Když pak jeden Mongol nesouhlasně zakroutí hlavou, děti se, jako smečka divokých vlčat, rozeběhnou proti němu. Tak tak se před plivanci schovává do auta. Gang agresivních dětí se snaží dostat za ním dovnitř. Řidič v obraně přibouchne tomu nejmenšímu, který se cpe málem až za volant, hlavu mezi dveřmi.

To už na mě troubí Bátar. Přijel právě včas. Vlastně už podruhé. Minule mě doslova zachránil. Uviděl asi nejprve ten obrovský batoh, který prozradí každého cizince. Stála jsem před Bohemkou, českou hospodou v Ulánbátaru.

Průvodce si ode mě někdo "půjčil" ve vlaku a jiný taxikář, který mě měl zavézt do hostelu, mě po půlhodinovém kroužení městem vysadil. Peníze si vzal, hostel nenašel. A pak si klidně zaskřípou brzdy a ten Mongol s očima dobráka a oxfordskou angličtinou se jen tak mimochodem zeptá: "Kam to bude?"

Na východ Ulánbátaru neboli Ulanu, či ještě světáčtěji UB (čti jú bí), se cizincům nevyplácí ani vkročit. Co se děje v jurtovištích, místních slumech, neví mnohdy ani místní. Bátar ano. Než začal na vlastní pěst brázdit s autem město a tvářit se jako taxikář, pracoval pro jednu mezinárodní neziskovku. Zná bolesti města víc než kdo jiný. Zná je jménem. Mají ženské tváře, jmenují se Širzagd a Suvdá. Bydlí tam, odkud pochází většina "kanálových dětí". Jedeme je navštívit.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

Ulánbátar se rozprostírá v horské krajině, jádro města tvoří Sukbátarovo náměstí a skrumáž socialistických paneláků. Jenže Ulan jako magnet táhne i nomádské rodiny. Rozprodávají stáda, jurty "zaparkují" na okraji hlavního města. Vydali se za lepším životem, jenže slum v Ulanu je spíš konečná stanice.

Za socialismu v "jú bí" bydlelo půl milionu lidí, dnes je jich tu dvojnásobek - tedy už téměř polovina obyvatel Mongolska.

Bátarovo auto šplhá prašnou cestou mezi odpadky do kopce. Před námi se rozprostírají už jen jurty (gery) ohrazené dřevěnými ploty. "Ti, co bydlí nejvýš, jsou nejchudší, za tyhle pozemky už se platit ani nemusí," říká Bátar a ukazuje na gery ve strmém vršku u okraje tajgy, odkud se prý za nocí ozývají vlci.

Kdo je špatný a kdo dobrý

Bátar šlápne na brzdu a auto zahalí oblak prachu. U přepážky ulánbátarského koloniálu chce koupit něco pro ty, k nimž jedeme na návštěvu. Evropan by automaticky vyhlížel bonbony pro děti a kafe pro jejich rodiče. Bátar však objednává mouku, deset deka mražených kostí, rýži a hned to všechno bere dvakrát - pro "dobrou" i pro "špatnou" rodinu. Tak jak to dělával, když ještě pracoval pro charitu.

Před předposlední jurtou v kopci Bátara obklopí hrozen dětí. Jejich máma Širzagd sedí v jurtě na kanapi a nepřítomně se usmívá. Nemluví. "Před týdnem měla mozkovou mrtvici, ale v nemocnici být nemůže. Nemá peníze," vysvětluje Bátar.

Mongolsko, jurtoviště na okraji UlánbátaruMongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

"Před třemi lety jsme pásli svá stáda na severu země, kolem Bulganu. Pak jsme zvířata prodali a přestěhovali se do Ulanu," říká nejstarší, třináctiletá dcera, která se stará o sourozence i o nemocnou matku. Do "jú bí" je táhla levnější voda, benzin, jídlo. V panelácích ve městě teče voda. I teplá. A v noci tu nebývá taková zima jako v jurtě. Jenže když pastevecké rodiny nenajdou práci, sen o pohodlí města se rozplyne. Nemají už ani maso a kumys.

"V zimě se rozhodujeme, zda zatopit, nebo se najíst. Teploty klesají i k minus čtyřiceti," říká dcera oněmělé Širzagd. Otýpka s dřívím je v jurtovišti drahocenným artiklem. Pak nám do ruky vtiskne zažloutlý, tvrdý "kamínek". Máme to sníst. Je to prý arul - sýr. Těžko si představit, že se tímhle někdo živí.

Širzagd se zvedne z kanape a mlčky ukazuje dopis od Irů, kteří prostřednictvím nadace Christiny Nobleové, jež zachránila v Mongolsku už tisíce dětí, adoptovali na dálku jejího synka. Díky tomu má rodina šanci letošní zimu přežít.

"Tohle byla dobrá rodina. A teď jedem do špatné," říká Bátar a míří do té nejposlednější jurty v kopci. "Když jsme sem vozili oblečení, děti z dobré rodiny ho vždy měly při další návštěvě na sobě. Ti druzí? Nikdy. Rodiče je propili. I technický líh něco stojí," vysvětluje Bátar, proč rodiny rozlišuje tak "nekorektně".

Ve "špatné" jurtě bydlí dvanáct lidí, tři rodiny. Uprostřed v teplákách sedí žena a kojí dítě. Když zvedne hlavu, pod kšiltovkou je vidět monokl. V pelesti na druhé straně to zašramotí. Tam leží Suvdá. Kouká zvířecíma očima. Epileptička. Žádné léky jí však nikdy nikdo nedal. Rezignovaně vyleze z postele, celá ušmudlaná, vybelhá se před jurtu a stáhne kalhoty. Toalety tu nejsou.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

Děti, co neexistují

Bátar se zatím baví s dětmi pobíhajícími kolem. S těmi, které nechodí do školy a nemají ani doklady. Nikdo jejich narození nikdy nikomu nenahlásil, tudíž na ně ani nelze pobírat sociální dávky. A tahle rodina neměla ani zájem přihlásit děti k adopci na dálku.

Kde jsou všichni ostatní obyvatelé téhle jurty? "Na trhu Narantul, myjí auta," překřikují se děti. Ten hlučný, barevný trh je v centru Ulanu. Vyzáblí muži se tam vrhají na každé auto s hadrem vymáchaným ve špinavém kbelíku. Doufají, že jim za tu službu někdo zaplatí.

To už však zase sedíme v autě. Před námi se vynoří zbrusu nové hřiště. "Něco takového se tu objeví pravidelně jednou za čtyři roky, před volbami. Politici si tak kupují hlasy," míní Bátar a přibrzdí. Ušmudlaná, promrzlá holka, která si ještě před chvíli hrála na prolézačce, se rozeběhne k autu. Za ní se šourá toulavý pes. Bátar chvíli hledá, zda v autě nezbylo něco k jídlu, pak vytáhne bankovku v hodnotě desetikoruny a podá ji holce. Šlápne na plyn.

Ve zpětném zrcátku se mihne chumel starších dětí, který se sbíhá k malé (ne)šťastnici. A ona, ruce ještě natažené, zírá za autem. "Jen doufám, že ji kvůli těm penězům nezmlátí..." řekne si Bátar spíš jen pro sebe. Odpověď radši znát nechce.


Mapy © Google




Nejčtenější

XXXL cestování v letadle. Jak aerolinky zápasí s obézními zákazníky

(Ilustrační snímek)

Na jedno standardní sedadlo se nevejdou, takže zabírají i část sedadel sousedních. Obézní cestující v letadle jsou...

Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění

Z původního vybavení lágru Janowska se nedochovalo nic, nacisté tábor před...

Padesát tisíc obětí, o pár kilometrů dál třikrát tolik zavražděných. Připomíná je jen nevelký kříž či skromný pamětní...



Na běžkách přes celé Jizerky. Náročný výlet zvládnete za jediný den

Zámeček na Nové Louce představuje klasickou běžkařskou štaci, kde se sbíhají...

Bezmála čtyřicetikilometrová běžkařská trasa překonává prakticky celé Jizerské hory od východu k západu, v úvodu vás...

Místo války sopky, zemětřesení a parádní příroda. Super putování po Chile

Panorama severochilského Iquique

Na první pohled to tak nevypadá, ale Chile je tak rozsáhlá země, že na pořádnou prohlídku budete potřebovat několik...

Čím dražší benzin, tím lepší lidé. Češky projely Jižní Ameriku v tuktuku

Tuktuky jsou v cíli

Byl to šílený nápad. Ale vyšel. Dva růžové tuktuky s dámskou posádkou a tisíce kilometrů Jižní Amerikou. Vyrazily v...

Další z rubriky

Potápěči v Mexiku objevili nejdelší zatopený jeskynní systém světa

Potápěč při měření nejdelšího podvodního jeskynního systému Sac Actun u...

Propojením dvou zatopených jeskyní ve východním Mexiku se skupině potápěčů podařilo odhalit zatím nejdelší zatopenou...

Čím dražší benzin, tím lepší lidé. Češky projely Jižní Ameriku v tuktuku

Tuktuky jsou v cíli

Byl to šílený nápad. Ale vyšel. Dva růžové tuktuky s dámskou posádkou a tisíce kilometrů Jižní Amerikou. Vyrazily v...

Japonský vlak imituje štěkot psa a troubení jelena, plaší tak divokou zvěř

Rychlovlak šinkanzen vjíždí do stanice Kjóto.

Japonské železnice testují vlak, který z reproduktoru vysílá nahrávku štěkajícího psa a troubícího jelena. Cílem je...

Najdete na iDNES.cz