Konečná stanice Slum. Vystupovat

  11:00aktualizováno  11:00
Skupinka sotva pětiletých dětí zápasí na ulánbátarském parkovišti před luxusní Irskou hospodou s víkem kanálu. To nejmenší, uřvané a špinavé, začne dorážet na dvě Britky, které sem přišly na kafe. A ony se smilují. Dají pětiletému, rozcuchanému žebrákovi kapesník a bankovku.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru - Širzagd, která žije s rodinou v jurtovišti na okraji Ulánbátaru (v bílém) utrpěla mozkovou mrtvici. Její nejstarší dcera (v modrém) se letos v zimě musí rozhodovat za ni: Zatopit? Nebo dát sourozencům najíst? | foto: Magdalena Sodomková, MF DNES

Jen co se však otočí, kluk ubrousek vyhodí, aby nevypadal zbytečně moc čistě, sedne na obrubník, stáhne ponožku a peníze strčí k těm ostatním.

Když pak jeden Mongol nesouhlasně zakroutí hlavou, děti se, jako smečka divokých vlčat, rozeběhnou proti němu. Tak tak se před plivanci schovává do auta. Gang agresivních dětí se snaží dostat za ním dovnitř. Řidič v obraně přibouchne tomu nejmenšímu, který se cpe málem až za volant, hlavu mezi dveřmi.

To už na mě troubí Bátar. Přijel právě včas. Vlastně už podruhé. Minule mě doslova zachránil. Uviděl asi nejprve ten obrovský batoh, který prozradí každého cizince. Stála jsem před Bohemkou, českou hospodou v Ulánbátaru.

Průvodce si ode mě někdo "půjčil" ve vlaku a jiný taxikář, který mě měl zavézt do hostelu, mě po půlhodinovém kroužení městem vysadil. Peníze si vzal, hostel nenašel. A pak si klidně zaskřípou brzdy a ten Mongol s očima dobráka a oxfordskou angličtinou se jen tak mimochodem zeptá: "Kam to bude?"

Na východ Ulánbátaru neboli Ulanu, či ještě světáčtěji UB (čti jú bí), se cizincům nevyplácí ani vkročit. Co se děje v jurtovištích, místních slumech, neví mnohdy ani místní. Bátar ano. Než začal na vlastní pěst brázdit s autem město a tvářit se jako taxikář, pracoval pro jednu mezinárodní neziskovku. Zná bolesti města víc než kdo jiný. Zná je jménem. Mají ženské tváře, jmenují se Širzagd a Suvdá. Bydlí tam, odkud pochází většina "kanálových dětí". Jedeme je navštívit.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

Ulánbátar se rozprostírá v horské krajině, jádro města tvoří Sukbátarovo náměstí a skrumáž socialistických paneláků. Jenže Ulan jako magnet táhne i nomádské rodiny. Rozprodávají stáda, jurty "zaparkují" na okraji hlavního města. Vydali se za lepším životem, jenže slum v Ulanu je spíš konečná stanice.

Za socialismu v "jú bí" bydlelo půl milionu lidí, dnes je jich tu dvojnásobek - tedy už téměř polovina obyvatel Mongolska.

Bátarovo auto šplhá prašnou cestou mezi odpadky do kopce. Před námi se rozprostírají už jen jurty (gery) ohrazené dřevěnými ploty. "Ti, co bydlí nejvýš, jsou nejchudší, za tyhle pozemky už se platit ani nemusí," říká Bátar a ukazuje na gery ve strmém vršku u okraje tajgy, odkud se prý za nocí ozývají vlci.

Kdo je špatný a kdo dobrý

Bátar šlápne na brzdu a auto zahalí oblak prachu. U přepážky ulánbátarského koloniálu chce koupit něco pro ty, k nimž jedeme na návštěvu. Evropan by automaticky vyhlížel bonbony pro děti a kafe pro jejich rodiče. Bátar však objednává mouku, deset deka mražených kostí, rýži a hned to všechno bere dvakrát - pro "dobrou" i pro "špatnou" rodinu. Tak jak to dělával, když ještě pracoval pro charitu.

Před předposlední jurtou v kopci Bátara obklopí hrozen dětí. Jejich máma Širzagd sedí v jurtě na kanapi a nepřítomně se usmívá. Nemluví. "Před týdnem měla mozkovou mrtvici, ale v nemocnici být nemůže. Nemá peníze," vysvětluje Bátar.

Mongolsko, jurtoviště na okraji UlánbátaruMongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

"Před třemi lety jsme pásli svá stáda na severu země, kolem Bulganu. Pak jsme zvířata prodali a přestěhovali se do Ulanu," říká nejstarší, třináctiletá dcera, která se stará o sourozence i o nemocnou matku. Do "jú bí" je táhla levnější voda, benzin, jídlo. V panelácích ve městě teče voda. I teplá. A v noci tu nebývá taková zima jako v jurtě. Jenže když pastevecké rodiny nenajdou práci, sen o pohodlí města se rozplyne. Nemají už ani maso a kumys.

"V zimě se rozhodujeme, zda zatopit, nebo se najíst. Teploty klesají i k minus čtyřiceti," říká dcera oněmělé Širzagd. Otýpka s dřívím je v jurtovišti drahocenným artiklem. Pak nám do ruky vtiskne zažloutlý, tvrdý "kamínek". Máme to sníst. Je to prý arul - sýr. Těžko si představit, že se tímhle někdo živí.

Širzagd se zvedne z kanape a mlčky ukazuje dopis od Irů, kteří prostřednictvím nadace Christiny Nobleové, jež zachránila v Mongolsku už tisíce dětí, adoptovali na dálku jejího synka. Díky tomu má rodina šanci letošní zimu přežít.

"Tohle byla dobrá rodina. A teď jedem do špatné," říká Bátar a míří do té nejposlednější jurty v kopci. "Když jsme sem vozili oblečení, děti z dobré rodiny ho vždy měly při další návštěvě na sobě. Ti druzí? Nikdy. Rodiče je propili. I technický líh něco stojí," vysvětluje Bátar, proč rodiny rozlišuje tak "nekorektně".

Ve "špatné" jurtě bydlí dvanáct lidí, tři rodiny. Uprostřed v teplákách sedí žena a kojí dítě. Když zvedne hlavu, pod kšiltovkou je vidět monokl. V pelesti na druhé straně to zašramotí. Tam leží Suvdá. Kouká zvířecíma očima. Epileptička. Žádné léky jí však nikdy nikdo nedal. Rezignovaně vyleze z postele, celá ušmudlaná, vybelhá se před jurtu a stáhne kalhoty. Toalety tu nejsou.

Mongolsko, jurtoviště na okraji Ulánbátaru

Děti, co neexistují

Bátar se zatím baví s dětmi pobíhajícími kolem. S těmi, které nechodí do školy a nemají ani doklady. Nikdo jejich narození nikdy nikomu nenahlásil, tudíž na ně ani nelze pobírat sociální dávky. A tahle rodina neměla ani zájem přihlásit děti k adopci na dálku.

Kde jsou všichni ostatní obyvatelé téhle jurty? "Na trhu Narantul, myjí auta," překřikují se děti. Ten hlučný, barevný trh je v centru Ulanu. Vyzáblí muži se tam vrhají na každé auto s hadrem vymáchaným ve špinavém kbelíku. Doufají, že jim za tu službu někdo zaplatí.

To už však zase sedíme v autě. Před námi se vynoří zbrusu nové hřiště. "Něco takového se tu objeví pravidelně jednou za čtyři roky, před volbami. Politici si tak kupují hlasy," míní Bátar a přibrzdí. Ušmudlaná, promrzlá holka, která si ještě před chvíli hrála na prolézačce, se rozeběhne k autu. Za ní se šourá toulavý pes. Bátar chvíli hledá, zda v autě nezbylo něco k jídlu, pak vytáhne bankovku v hodnotě desetikoruny a podá ji holce. Šlápne na plyn.

Ve zpětném zrcátku se mihne chumel starších dětí, který se sbíhá k malé (ne)šťastnici. A ona, ruce ještě natažené, zírá za autem. "Jen doufám, že ji kvůli těm penězům nezmlátí..." řekne si Bátar spíš jen pro sebe. Odpověď radši znát nechce.


Mapy © Google



Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Další z rubriky

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ohně, středověk a úžasné masky. Slavnost trubačů v Alsasku vás uhrane

Nádherný svátek trubačů v Alsasku - Pfifferdaj

Mezi Porýnskou nížinou a pohořím Vogézy leží jeden z nejmenších, ale zato nejhezčích regionů Francie. Podzim je v...



Najdete na iDNES.cz