Kibera znamená v jazyce svých původních obyvatel Núbijců hustý les či džungli. A džungli minimálně na první pohled slum připomíná. Chatrče nalepené jedna vedle druhé vytvářejí nepravidelné obrazce, ve kterých se lidé proplétají mezi rozvěšeným prádlem, tekoucí žumpou a všudypřítomnými odpadky. Kdo je na místě poprvé, v uličkách bez jakéhokoliv značení se rychle ztratí.
„Nemáme vodu, nemáme záchody. Za dvacet keňských šilinků (zhruba pět korun) se můžete osprchovat. Elektřinu máme zavedenou načerno,“ popisuje podmínky mladá dívka Obia, která se v Kibeře narodila.
Dům její rodiny má jen tři malé místnosti. „V ložnici spává deset lidí, ale už jsem si zvykla. Naopak to může být i zábava, můžete si před spaním vykládat různé příběhy,“ směje se Obia. Dokončila jen základní školu a později se živila hlídáním dětí v egyptské rodině. Ale ta nyní odjela, a tak je Obia bez práce.
Nejčastějším pokrmem je v jejich rodině ugali. Je to prosté, avšak hutné jídlo z kukuřičné mouky, vody a soli, které se vaří na rozpálených kamenech. „Tak tady žijeme, ale jsme šťastní. Máme tento způsob života rádi,“ vysvětluje Obia.
Pozor na létající toalety
Nikdo neví, kolik přesně lidí v Kibeře žije. Odhady se liší od 170 tisíc, které napočítali keňští úředníci při sčítání lidu, až po 2 miliony. OSN odhaduje počet mezi 350 tisíci až milionem.
Žádné přesné statistiky ohledně Kibery tedy neexistují, hrubé odhady jsou však dostatečně šokující. „Neziskové organizace odhadují, že na 100 lidí připadá jeden záchod v podobě vykopané jámy. Virem HIV je nakažený každý pátý a nezaměstnaných je kolem 80 procent lidí,“ píše se v průvodci Lonely Planet.
Kiberská stoka
Pro Kiberu je typický také „flying toilet“ neboli létající záchod. Celá věc spočívá v tom, že člověk vykoná potřebu do plechovky nebo plastikového sáčku, který pak vyhodí do příkopu, na hromadu odpadků nebo jednoduše co nejdál z okna svého domu.
Ačkoliv žijí v drsných podmínkách, obyvatele Kibery není třeba přehnaně litovat. I po krátké procházce slumem je zřejmé, že Kibera je mimořádně živé místo. Lidé v ulicích čile obchodují, nakoupíte zde všechno od jídla a oblečení přes uhlí a benzin až po všelijaké umělecké předměty. Ve slumu se můžete také nechat ostříhat, navštívit kostel, mešitu nebo se pobavit v místním kině. Místní zde provozují i rádio, školy a restaurace.
Magazín The Economist v roce 2012 napsal, že Kibera je „místo, které se vyznačuje možná největším podnikatelským duchem na této planetě“ a že „spojovat slumy automaticky s bídou a nečinností znamená jejich nepochopení“.
Neobyčejná atmosféra Kibery proto láká cestovatele a slum se začal objevovat v turistických průvodcích. Zaujal i britského spisovatele Johna le Carré, který do něj umístil část děje své knihy Nepohodlný. V roce 2005 tento špionážní příběh úspěšně zfilmoval Fernando Meirelles, který do hlavní role obsadil Ralpha Fiennese.
Zájemci o neobvyklý zážitek by se nicméně neměli vydávat do Kibery sami a raději by měli využít některé z organizovaných návštěv s průvodcem, například na Kiberatours.com. Ne všichni místní obyvatelé jsou na nezvané vetřelce s foťáky zvědaví a mohou se cítit tak trochu jako zvířata na safari. Především každý mzungu, ve svahilštině běloch, by proto měl být na pozoru.
Školní autobus sváží děti v Kibeře
Děti v Kibeře
Návštěva s průvodcem za zhruba 600 korun turistům zajistí bezpečnost. Doporučuje se také předem zeptat, jak přesně organizovaná návštěva probíhá. V případě některých podnikatelů jde o čirý voyerismus, zatímco neziskové organizace se snaží spíše pomoci místním a ukázat slum v netradičním světle.
V současnosti se rozhoduje o tom, jak bude budoucnost Kibery vypadat. V posledních měsících se zdá, že by se vláda mohla dohodnout na vyrovnání s Núbijci, původními obyvateli slumu, kterým desetiletí odpírala právo na tamní půdu. Tu jim přitom ještě v dobách koloniálních časů darovali Britové.
Ve slumu v Kibeře funguje i malé holičství
Núbijci, kteří se bránili asimilaci, ale zároveň nechtěli Kiberu opustit, pak museli po vyhlášení nezávislosti v Keni snášet různé ústrky. Úřady v Nairobi jim například nechtěly vydávat občanské průkazy a rodné listy. „A kdo nemá doklady, úředně neexistuje, nemůže chodit do školy, volit, ani být volen,“ podotýká Fatuma Abdul Rahmanová z organizace Nubians Rights Forum, která Núbijcům pomáhá bránit jejich práva.
Jak vznikla Kibera
|
Před časem nicméně vláda navrhla Núbijcům dohodu. Nabízí jim 1,2 km² půdy, což je zhruba jedna šestnáctina Kibery. Núbijci zatím požadují několikanásobně víc.
I kdyby však kývli, je tu jeden problém. Není vůbec jasné, co by se stalo s ostatními lidmi, kteří na onom kilometru čtverečním žijí. Ačkoliv jsou totiž Núbijci prvními obyvateli slumu, dnes je jich kolem 22 tisíc a patří na jeho území k menšině. V Kibeře žijí i tisíce Luů, Kikujů, Kambů a všech dalších větších etnických skupin v Keni.
V okamžiku, kdy se tito lidé budou muset vystěhovat kvůli nárokům Núbijců, se mohou lehce rozhořet kmenové spory. Historie Kibery je jich plná. „My z území, které nám budeme přiděleno, nikoho vyhánět nebudeme,“ ujišťuje Isa Abdul Faraj, předseda Núbijské Rady starších.
Konečná dohoda o vlastnictví půdy by každopádně mohla přivést do Kibery investice a s nimi i potřebnou infrastrukturu. Spolu s vládním projektem na zvelebení slumu, který odstartoval v roce 2009, by tak mohla pomoci přispět ke zlepšení životních podmínek obyvatel této chudinské čtvrti.
Cesta se uskutečnila na náklady Minority Rights Group International.
