Dýmkařství bylo jedním z nejmladších řemesel. Na východní Moravě však má velkou tradici. V době největšího rozmachu této živnosti se zručnými dýmkaři proslavilo městečko Kelč na Vsetínsku. V kelečském muzeu uchovávají sbírku dýmek, která vznikla až po roce 1900. Archivní nebo jiné písemné doklady o vzniku dýmkařství však chybí. Nejstarším kelečským dýmkařem byl Vojtěch Pajdla, který se narodil roku 1879. "Pro něj a pro jeho otce pracovalo víc dýmkařů. Pomáhaly i jejich rodiny. Vojtěch Pajdla v pokročilém věku trpěl ztrátou paměti a nedovedl ani pojmenovat všechny druhy dýmkařských nástrojů," poznamenává spisovatel Joža Orzág-Vranecký, který se zabýval historií dýmkařství na východní Moravě. Známý byl taky mladší dýmkař Jindřich Plesník. Ten se naučil řemeslo od svého otce. Několik let se ale živil jako soustružník u firmy Thonet v Bystřici pod Hostýnem. Když převzal po svém otci živnost, zřídil si obchod a dílnu v Bystřici na rohu ulic Palackého a Nádražní. "V dílně pracoval naposled v roce 1953. Poslední dobou vyráběl jen cigaretové špičky a malé čibuky z přírodních březových "hrček". Opravoval deštníky a prodával továrně vyrobené dýmky. Dílna pustla a stávala se postupně skladištěm i dřevníkem," popisuje úpadek jedné živnosti spisovatel Orzág-Vranecký. Zařízení dýmkařské dílny Jindřicha Plesníka se však kompletně zachovalo. V roce 1971 ho získali do sbírky pracovníci Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. "U kelečských mistrů se vyučila řada dýmkařů současné generace. Někteří z nich ještě žijí, ale dýmkařstvím se nezabývají. Většinou nemají ani dýmkařské výrobní nástroje. Lidoví dýmkaři byli také na Podřevnicku v Malenovicích a Hrobicích. Vyráběli dýmky "vizovjanky" a "hrobičanky"," dodává Orzág.
ZÁKLADEM DÝMKY JE KVALITNÍ DŘEVO
Pro výrobu dýmek používali řemeslníci naše i cizí dřevo. Z těch místních to byla hlavně olše a bříza. Materiál přiváželi "fajfkářům" sedláci. Pro olše někdy museli mistři jet sami až na Slovensko. Potřebné dříví museli kácet v zimě. "Z břízy se používala jen část kmene nad kořeny, která byla v těch místech rozšířená na "bakulu". Tam bylo dřevo kroucené a po opracování dávalo pěknou kresbu - "květ" i fládr"," dozvěděl se Orzág od bývalých dýmkařů. V Kelči ale používali řemeslníci taky cizí dřeva. Vhodná byla například švédská bříza. Tu ještě kolem roku 1910 objednávali ve velkém množství. Používalo se taky načervenalé dřevo bruyere. To vozili obchodníci v malých kouscích nařezané jako silnější desky. Jednotlivý kousek prý někdy sotva stačil na vyřezání hlavičky. Z načervenalého dřeva se vyráběly "fajky bryjérky". Měly tu výhodu, že se nevypalovaly. Proto nemusel dýmkař dovnitř vkládat kování - "plechování". Značka "Bruyere" se dosud používá na dýmkách vyráběných v továrně.
ROZVOJ, ALE TAKÉ ÚPADEK ŘEMESLA
Největšího rozmachu dosáhlo dýmkařství v šedesátých letech minulého století. V té době to bylo výnosné řemeslo. Dýmky z Kelče vyváželi obchodníci do Polska, Maďarska a Rakouska. Dělníci dostávali dobře zaplaceno a dýmkařství přitahovalo mladé lidi z jiných řemesel, které opouštěli a narychlo se učili vyrábět dýmky. Joža Orzág-Vranecký zjistil, že byly případy, kdy k dýmkařství přešli i učitelští mládenci. Po pár letech se však poměry začaly zhoršovat. Ubývalo učňů a vyučení dýmkaři odcházeli za jiným zaměstnáním. Když byla v Kelči v roce 1895 zřízena pokračovací škola pro učně, bylo na ní zapsáno patnáct dýmkařských učňů, v roce 1930 jenom jeden. Z dvanácti samostatných mistrů z roku 1911 zbylo jen šest. Podle dotazníků o stavu dýmkařství v roce 1931, které vypracovali tři kelečští mistři, přivydělávalo si v té době dýmkařstvím ještě kolem padesáti rodin. Pracovaly ženy i děti, hlavně při povrchových úpravách materiálu. Františka Kundrátková, jejíž otec a dva bratři byli dýmkaři, o tom vyprávěla: "Já sem byla při fajkách pořád. Uměla sem cínovať, rýsovala sem parády na slovenky, enom sem neuměla dělat na drekslu. A když sem se vdala, neuměla sem ani velice variť. Tatínek z fajek vydělali na koupení chalupy, koupili pole aj dvě krávy." Ovšem dýmkařský výdělek byl těžce zasloužený. Pracovní doba trvala až šestnáct hodin denně. Ceny za vyrobené dýmky určovala poptávka a kvalita práce. Podle zmíněného dotazníku vyrobil dělník s rodinou za týden pět až osm tuctů "krkovek", "obkusek" jen polovinu. Za tucet "krkovek" se přitom před válkou platilo tři až čtyři koruny. Za "obkusky" šest až deset korun. Na jeden svůj "dobrý" předválečný výdělek vzpomínal Jindřich Plesník. Asi před padesáti lety se náhodou v Rožnově na jarmarku seznámil s Čechoameričanem Malinou, kterému pak zasílal dýmky do Texasu pro tamější krajany. Jedna z těchto zásilek však nedošla, skončila na dně mořském při tragickém zániku lodi Titanic. K zániku dýmkařského řemesla přispělo několik společenských změn. Závažnou okolností bylo zrušení "fasování" tabáku v armádě. Místo něho úředníci zavedli příděl cigaret, které se staly módním artiklem. Dýmkařský mistr Josef Both z Kelče popsal úpadek dýmkařství takto: "Příčinou úpadku je částečně válka, která lidi přepracovala na cigaretáře. Dále je to pokrok doby. Dnes každého, kdo kouří dýmku, považují za méněcenného člověka. Jízda v e vlaku bude snad pro kuřáky dýmek brzy zakázána. Dnes je totiž pro kuřáky určený jen jeden vůz. A ještě k tomu pro cigaretáře." K úpadku dýmkařství však přispěly velkou měrou i poměry v letech hospodářské krize.
