Z polárnické literatury jsem věděl, že »v povaze antarktické bouře je něco šíleného,« ale teprve na vlastní kůži člověk pozná, co to doopravdy znamená. První pohroma se dostavila, právě když u příbřežního mořského ledu, rovného jako stůl, začalo vyloďování materiálu pro stavbu výzkumné stanice. V ítr neustále sílil, až překonal i nejchmurnější předpovědi. Od jihovýchodu se přízračnou rychlostí hnala houstnoucí mračna droboučkých krystalků, tuny sněhu, smetené kdesi z povrchu ledovců, píchalo to do nezakrytých částí obličeje jako tisíce jehel. Hukot a svist bouře se mísil s naléhavým basem lodní sirény,svolávající poslední opozdilce. Kdo v tom třeštícím šedavém přívalu ztratí orientaci, nemá daleko na onen svět. O půlnoci hlídka na můstku zapsala do palubního deníku: »Vertikální dohlednost 10-15 metrů, horizontální žádná.« Nárazy větru dosahovaly 50-60 metrů za vteřinu. V lodním lazaretu se probíral z bezvědomí tesař, jehož na palubě srazila těžká dřevěná deska letící vzduchem jako kus papíru. Uragán do nás bušil s tupou, nepříčetnou zuřivostí i po celý následující den. Vzedmuté moře začalo odlamovat i mocný, dva metry tlustý příbřežní led. Nejdramatičtější pak byla druhá noc. Probudily mě tvrdé nárazy. V konstrukci lodi to pokaždé zapraštělo, jako by se měla co nevidět rozpadnout. Ječící živly vrhaly stotřicetimetrové plavidlo o deseti tisících tun proti svislé stěně šelfového ledovce, v jejímž závětří jsme se silou motorů drželi. Po několika hodinách kapitán usoudil, že i bytelná loď má jisté meze odolnosti, a zavelel k ústupu dál na moře,i když v sousedství těžkých plovoucích ker taky nebylo zrovna bezpečno. Boží dopuštění trvalo v jednom kuse 48 hodin. Když uragánu konečně došel dech a všechno se uklidnilo, Antarktida opět rozjasnila tvář - svěží, zářivá, nádherná. Jako by se nic nestalo. Až na takovou drobnou katastrofu. S rozlámaným příbřežním ledem totiž kamsi do nenávratna zmizely skoro všechny dopravní prostředky expedice: pět pásových traktorů, transportér, vrtulník a taky buldozer,desítky barelů pohonných hmot a nějaké saně se stavebním materiálem. Ještě že v nákladových prostorech lodi zbylo pár vysloužilých, do šrotu určených traktorů z jiných polárních stanic. Jen díky těmto dýchavičným staříkům nebylo ještě vše ztraceno. Z 29 dnů pobytu u pobřeží princezny Astrid nás 18 dnů bičovaly sněhové vichřice. Dopravit v krátkých oddechových intervalech nahoru na ledovec stovky tun materiálu a za neustálého zápolení se závějemi dohnat zpoždění, postavit plánovanou stanici a uvést ji do provozu, to byla pěkná dřina. A přece nastaly chvíle, kdy jsme si přáli, aby zadul ještě aspoň jeden menší uragán. To když při návratu do obydleného světa naše loď vázla v kompaktním ledu, stmeleném podzimními mrazy, a vypadalo to na nucené přezimování. Silnější vítr v zádech by mohl trochu rozptýlit kry, ale jako naschvál klid po pěšině. Nakonec pomohly nálože tritolu.
Stanislav Bártl je novinář, spisovatel a cestovatel, který se zaměřuje na polární kraje. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy.
 Stanice na pobřeží princezny Astrid v den dokončení: záhy zmizí pod sněhem. |
