Námořník měl pravdu.
Druhý den ráno se palmy v Tigaki ohýbaly větrem, jindy tak klidné a mělké moře se vzpínalo vlnami, slunečníky na několikakilometrové nádherné pláži zvonily svými kovovými dráty a moře vyplivovalo lesklé tmavé chaluhy, které - dokud neoschly - se podobaly pásce vytažené z milionů magnetofonových kazet.
Ten vítr vanoucí ze severu, kde se na obzoru rýsuje pár řeckých ostrůvků a blízká turecká pevnina, hnal před sebou jemný písek z pláží tak, že blízké restaurace spustily na severní straně průsvitné rolety, aby hostům pojídajícím gyros či suvlaki neskřípala mezi zuby tvrdá zrnka. Jindy tak vítaný vánek zchlazující rozpálená těla na plážích se najednou změnil v nevítaného hosta.
Jedině krávy a kozy pasoucí se v zeleni mezi hotely a penziony zůstávají v poklidu.
Meltémi, to je vítaná záminka pro ty, kteří nechtějí trávit celé dny u moře. Jede se do Kósu! I tady totiž platí, že jméno celého ostrova sdílí i jeho "hlavní město".
VÝLET DO KÓSU
|
|
Autobus s nápisem Kós přijíždí přesně na čas. Nad místem řidiče je nezbytná malá ikonka s Pannou Marií, šofér jen mává rukou, aby lidé šli dál. Že bychom jeli gratis? Je to skutečně kosmopolitní autobus, zní tady angličtina, čeština, francouzština. Němci tak trochu s údivem studují tabulku s nápisem Fahrpreise a plánek Karlsruhe ještě z dob, kdy se tento magirus-deutz proháněl po jedné z nejbohatších zemí unie.
Z Tigaki do Kósu je to bratru dvanáct kilometrů, ale cesta vyjde na půlhodinu. Nejprve sbíráme klienty u hotelů podél pláže, pak se nedaleko bunkru z druhé světové války (nikdo už neví, zda jej postavili Italové, Němci, nebo Angličané) autobus zastaví. Nastupuje průvodčí cinkající mincemi, inkasuje od každého 1,30 eura a autobus jede zpět, aby pak zabočil na hlavní vnitrozemskou silnici vedoucí ostrovem ke Kósu...
MUZEUM ZVANÉ KÓS NEBOLI KOČIČÍ MĚSTO
V Kósu není po meltémi ani památky. Moře v kruhovitém přístavu plném jachet, výletních lodí i velkých kolosů plujících třeba až do Pirea je klidné jako hladina jihočeského rybníka.
Téměř celou část půlkruhu kolem přístavu vyplňuje mohutná pevnost johanitů, jeruzalémského řádu rytířů svatého Jana, kteří bránili křesťanský svět před islámem nejdříve v Jeruzalémě, pak ve 14. a 15. století na Rhodu a Kósu, aby se z nich potom na Maltě, kam jim Turci dovolili odejít se ctí i majetkem, stali známí maltézští rytíři.
Jejich pevnost s vysokými zdmi svědčí však o tom, že se chovali jako všichni dobyvatelé před nimi i po nich a nevážili si toho, co zanechala minulost: kamenné kvádry pevnosti protíná tu a tam zdobná mramorová hlavice, či dokonce celý korintský sloup. Na jejich omluvu snad lze říci jen to, že o mnohé se postarala příroda, která zde svými zemětřeseními byla zřejmě ještě větším ničitelem než místní stavitelé, kteří brali to, co bylo po ruce.
Desítkám koček nejrůznějších barev i nejrůznějšího stáří, které krmí starý pán sušenými granulemi a napájí je čerstvou vodou, je to však upřímně jedno - vesele skáčou z větví platanů a šplhají po stěnách pevnosti - za vděčného zájmu kamer mnoha turistů - jako miniaturní horské kozy.
TAVERNA, NEBO ARCHEOLOGIE?
|
|
V Kósu dost dobře člověk neví, co více obdivovat a čemu dát přednost: zda se pohodlně usadit do stínu pouliční taverny, nemyslet na nic, jen si prohlížet místní i zahraniční slečny se sklenicí osvěžujícího frappé v ruce, anebo se změnit na chvíli v archeologa-amatéra.
Skoro se tomu nedá ani věřit, že tady, pár metrů od moderního přístavu, se před více než 2000 lety rozkládala antická agora, trh, jehož největší budova prý měla na délku 300 a na šířku 80 metrů.
Teď je to jen změť zdí, částí sloupů a mramorových chodníčků, z nichž vyčuhují pálené roury dávné kanalizace, a mezi tím vším pracují archeologové, profesionálové v bílých pláštích, i turisté, amatérští Schliemannové, kteří mezi mačkáním spouští hledají na zemi malý kousek mramoru k propašování domů.
Nad celým ohromným prostranstvím se tyčí jen dva zrestaurované sloupy, které kdysi byly součástí vstupní brány do agory. Člověk se tady nutně musí zastavit. Nedá mu to, aby si nepředstavoval dobu, kdy tudy proudil život a muži i ženy hledali v impozantních budovách stín před kóským sluncem.
Možná, že kdyby nebylo zemětřesení v roce 1933, které agoru částečně odkrylo, dál bychom o ní nevěděli.
NA ANTICKÉM STADIONU
V jiné části města se zase můžete zastavit na antickém stadionu, postavit se na "afesis", startovací čáru běžců, a připomenout si, že do bloků v Aténách právě teď zaklekávají moderní sprinteři. Vedlejší ulička u impozantního helénského gymnasia, tedy tělocvičny, je pojmenována Xystos, škrabací. Tady si starověcí atleti bronzovými či železnými škrabátky seškrabovali z těla směs olivového oleje a potu po závodech.
Elegance nedaleké budovy Nymfeon ze 3. století př. n. l. zmátla zprvu archeology tak, že ji považovali za svatyni, poté však zjistili, že stavba sloužila k poněkud prozaičtějšímu účelu - byly to luxusní veřejné toalety.
CO KROK, TO HISTORIE
Ať zamíříte v Kósu kamkoli, všude narazíte na minulost, čerstvější anebo tu hodně vzdálenou. V jedné zastrčené uličce stojí židovská synagoga, její brána je zavřená na zámek. Nápis říká, že fungovala od 16. století až do roku 1944, kdy Němci na ostrově vystřídali Italy a kóské Židy poslali na západ do vyhlazovacích táborů.
Připomínkou téměř čtyřsetleté nadvlády Turků nad ostrovem je náměstí Elefterias, náměstí Svobody. Tady před mešitou Defterdar byla setnuta hlava nejednoho odbojného Řeka, někdy jich bylo i sto najednou. Další minaret je jen pár desítek metrů odtud. Patří k mešitě, kterou dal postavit Gazi Hasan paša v 18. století.
HIPPOKRATŮV PLATAN
Náměstíčko Elefterias však hlavně kromě kvetoucích bugenvilií a stánků místních řemeslníků zdobí něco úplně jiného: Hippokratův platan. Je to ale spíš shluk platanů - hlavní strom je natolik vykotlaný, že z něj zbývá jen skořápka a nikdo už nemůže spočítat jeho letokruhy a jeho větve podepírá složitá kovová konstrukce. Prý je to strom, pod kterým slavný lékař Hippokrates (460-377 př. n. l.), rodák z Kósu považovaný za otce medicíny, léčil své pacienty i učil žáky.
To říká tradice, dendrologové si zdaleka tak jisti nejsou - vždyť strom by musel být 2500 let starý (tento platan maximálně tak pamatuje johanity či dobytí ostrova Turky).
PROSLULÉ LÁZNĚ
Od lékařství k lázeňství není tak daleko. Stejně je tomu i na Kósu. Sotva čtyři kilometry jihozápadně od města Kósu leží lázně Asklepieion, prý vůbec nejslavnější a nejproslulejší ze všech 300 asklépieií, která se vyskytovala v antickém světě.
Už dlouhá řada stinných a vonících cypřišů vedoucích k areálu naznačuje, že zakladatelé Asklepieionu si vybrali dobré místo. I hlasité cikády přispívají k tomuto poklidu zřejmě stejně dnes jako kdysi.
V dobách, kdy na kopci se třemi terasami stál chrám boha Apollona, ve 3. století před n. l., zde přibyla i svatyně věnovaná jeho synovi Asklepiovi, bohu lékařského umění. Poutníci, kteří sem putovali, zde hledali pramen života a zdraví. Kněží chrámu byli zároveň i lékaři, takže mnohým se jejich hledání vyplnilo a vraceli se domů zdraví.
Za Římanů zde vznikl mohutný komplex, dnes bychom řekli sanatorium, kde nechyběly odpočívárny a pokoje hostů. Přijížděli sem nejen nemocní, ale i slavní lékaři, mimo jiné osobní lékař císaře Claudia. I do historie tohoto proslaveného místa zasáhlo zemětřesení. V roce 554 bylo místo zcela zničeno a půldruhého tisíciletí trvalo, než bylo znovuobjeveno. Bylo to v roce 1902, kdy Asklepieion objevil německý archeolog Rudolf Herzog.
Ani se odtud nechce vracet do ruchu moderního světa.
VZÁCNÝM HOSTEM V TAVERNĚ
|
|
"Kalispera, dobrý večer," vítá pozdravem Jannis, majitel jedné z desítek taveren na hlavní ulici v přímořském letovisku Tigaki. Ovšem jeho taverna Margarita je pustá, až na jednoho souseda, který si sem přišel vypít jednu coca-colu. "Co si dáte, frappé? A odkud jste?"
Jannis je očividně rád, že vůbec někdo přišel. "Teď je to s turisty katastrofa, nechtějí sem jezdit kvůli olympiádě. Asi se bojí. Kdyby to tak dál pokračovalo, zkrachuji. Snad to v září bude lepší," říká směsicí angličtiny a němčiny. "Jó, už to není, co bývalo. Jak jsme v unii, tak jde všechno od deseti k pěti. Kdysi frappé stálo pár drachem a teď..."
Kdysi se Kósané živili zemědělstvím (ostatně dlouhá staletí zde platilo pořekadlo: Koho neuživí Kós, toho neuživí ani Egypt), teď jim živobytí přináší turistika. Když mám pak zaplatit jeden a půl eura za sklenici frappé, nechávám Jannisovi jedno euro dýška. Co kdyby do září nevydržel?
 Moře a historie, to jsou věci, které lákají na Kós tisíce turistů. Ilustruje to i snímek trosek raně křesťanské baziliky svatého Štefana, která stála přímo na břehu moře. Výmluvný je i název této pláže na poloostrově Kéfalos: rajská. |
 Na Kósu se leccos mění, ale atmosféra v místních tavernách zůstává stále stejná |
 Zříceniny staré agory na Kósu |
 Pláž v letovisku Tigaki leží na dohled od turecké pevniny |
