Povodně na jižní moravě - okolí lednického zámku, 3.4. 2006

Povodně na jižní moravě - okolí lednického zámku, 3.4. 2006 | foto: Radek Miča, MF DNES

Kdo může za povodně? Lidé

  • 71
Proč jsou tu zase záplavy? Proč vodu nevsákne zem a ta místo toho přetéká z řek? "Zanedbali jsme životní prostředí, zamořili ovzduší, zničili lesní i zemědělskou půdu. Římané zničili svoji říši kvůli nezřízenému životu, teď je však situace daleko horší," varuje půdní biolog Josef Rusek z Ústavu půdní biologie AV ČR.

Podkopáváme si půdu pod nohama

Od roku 1959 sleduje tento přední odborník půdní faunu na 25 stálých plochách v Tatranském národním parku, má k dispozici nejdéle sledovanou řadu suchozemských ekosystémů na světě. Proto dobře ví, jak si doslova podkopáváme půdu pod nohama.

"Jsem realista," říká, "náprava bude velmi, velmi těžká." Odborníci se diví, že i nepříliš silné a jen několikadenní deště způsobily záplavy. Nabízí se jediné vysvětlení: krajina ztrácí schopnost vsáknout a zadržet vodu.

"Když zničíme život v půdě, už je jen mrtvou hmotou, pak nemůže plnit žádnou svou základní funkci. V mrtvé půdě nemá kdo rozkládat organickou hmotu a uvolňovat z ní živiny, nemá kdo hloubit chodby a obnovovat půdní mikrostrukturu. Bez života se podzemní říše hroutí," vysvětluje profesor Rusek.

Do mrtvé půdy nemůže pronikat voda při srážkách. Příklady z praxe už odborníci mají: "Na polích jižní Moravy vymřely vlivem nevhodné lidské činnosti hlubinné druhy žížal. Ty každoročně obnovovaly půdní mikrostrukturu a hloubily svislé chodby, jimiž se půda provzdušňovala a do nichž pronikala dešťová voda i kořínky rostlin. Zánik žížal vedl k utužení půd. Krusta na povrchu brání vsakování, dešťová voda odtéká povrchově do řek..." Výsledek? Povodně.

Člověk se chová k přírodě macešsky, varují odborníci již dlouhá léta. Josef Rusek připomíná: lidské zásahy do přírodní rovnováhy škodily již ve středověku. Když lidé vykáceli lesy na Českomoravské vrchovině, docházelo k záplavám na jižní Moravě. Když lidé zakrojili do krkonošských lesů, rozlévalo se z břehů Labe. Současné tempo změn přírody však nemá v minulosti obdoby.

Na celém světě dochází k rozvratu ekosystémů. Zmizení každého živočicha, rostliny či mikroorganismu znamená nenahraditelnou ztrátu s možnými dalekosáhlými a mnohdy těžko předvídatelnými důsledky.

Povodně na jižní moravě - okolí lednického zámku, 3.4. 2006

Povodně na jižní Moravě - okolí lednického zámku, 3.4. 2006

Napadené žížaly

Na rozpadu původních fungujících ekosystémů se podepsaly zásahy do krajiny jako rušení remízků, přirozených cest, regulace původních toků potoků a řek, kácení lesů. Strašlivé škody napáchalo přehnojování dusíkem, kyselé deště, zamořování přírody těžkými kovy, pesticidy...

Jak působí tyto látky na půdní organismy? "Pokud hned neuhynou, oslabí se jejich imunitní systém a pak je hromadně napadají houby a jiní paraziti nebo mají sníženou plodnost a vyvíjejí se s poruchami," vysvětluje Josef Rusek.

V Ústavu půdní biologie se svými kolegy poprvé dokázal, že žížaly i jiné půdní živočichy, které zasáhly dávky herbicidů, napadají snadno paraziti a ony ztrácejí imunitu. V silně znečištěných průmyslových oblastech, v okolí velkoměst, v půdách otrávených pesticidy je až 80 procent půdních živočichů napadeno parazity, houbami a bakteriemi. V silně okyselených půdách na vápencích vymřela řada vápnomilných organismů a začala do nich invaze druhů acidofilních.

Přitom správnou funkci půdy, tu nezaručují jen žížaly jako nejznámější půdní bioinženýři. Biodiverzita v půdě je závislá na velkém množství společenstev nad i pod zemí. Josef Rusek uvádí příklad drátovců, larev kovaříků žijících v půdě na kořenech rostlin, které určují složení rostlinných společenstev na loukách. Rovnováhu v přírodě tvoří i společenstva chvostoskoků (půdní bezkřídlý hmyz), půdních hlístic, roztočů a mnoha dalších živočichů.

Josef Rusek má škody na půdních organismech spočítané. Početnost fauny v úrodné půdě dramaticky klesla ve druhé polovině 60. let. Na některých typech půd zbylo z původních až 140 tisíc chvostoskoků na metr čtvereční pouhých 800 až 4200 jedinců, z původních až 34 druhů pouhé čtyři či pět. Ve sledované tatranské oblasti a ve všech alpínských ekosystémech se vlivem kyselých srážek a vymření některých původních druhů naopak chvostoskoci či roztoči silně rozmnožili a zcela změnili rozkladné procesy a toky živin v půdě a celých ekosystémech.

Právě chvostoskoci, pancířníci či háďátka vědcům slouží jako bioindikátory, které signalizují změny v půdě, v krajinných celcích. A ty signály jsou vesměs varující.

Povodně na jižní moravě - jezero mezi Blučinou a Židlochovicemi, 3.4. 2006

Povodně na jižní Moravě - jezero mezi Blučinou a Židlochovicemi, 3.4. 2006



Vyhynou nepoznaní

O složité síti vztahů mezi půdními organismy toho vědci vědí dosud velmi málo. Vymírání se týká i nejmenších mikroorganismů, bakterií, prvoků. Jen v jediném krychlovém centimetru půdy žije 20 až 30 tisíc geneticky odlišných bakterií. "Mnohé vyhynuly dříve, než jsme je poznali," dodává profesor Rusek. "Přitom ve vývoji půdy jsou důležití všichni: nejdrobnější, větší a ještě větší."

Globální změny narušují funkce živých a neživých systémů a vzájemné vazby v ekosystémech na celém světě. Důsledkem jsou rozsáhlé ekologické katastrofy celosvětových rozměrů. Tedy nejen povodně na českých tocích. V půdě je však možné hledat odpověď i na otázky kolem častých povodní. "Je nejvyšší čas ozřejmit vztah půd k záplavám," říká biolog Josef Rusek.

Již naši předkové věděli, že lesy a půda zadržují vodu a napájí prameny. "Dnes dobře víme, že mladý les má nižší schopnost zadržovat vodu než půda v pralese, lesní monokultury nižší než lesy smíšené... A že mrtvé orné půdy nepropouštějí vodu do hlubších půdních vrstev vůbec a většina srážek z nich odtéká povrchově," opakuje profesor Rusek.

Naše horské oblasti se smrkovými lesy odumřelými a poškozenými kyselými srážkami a kůrovci a s rozsáhlými holosečnými pasekami mají sníženou pohlcovací kapacitu - nejsou schopny stáhnout do půdy a podzemních vod déletrvající srážky a vodu z jarního tání. "A tak u nás dochází k stále častějším katastrofálním povodním," dodává nekompromisně.

"Půda není zkumavka, do které se nalije nějaký roztok nebo chemikálie, zamíchá se a bude to fungovat. Půda je složitý živý systém, a ten živý systém se velmi snadno změní tak, že se už nedá obnovit," varuje profesor Rusek.

"Hned za ulicí, kde bydlíme, je velké pole oseté nyní ozimou pšenicí. V posledních letech byla jeho část silně podmáčená i v létě a kombajnéři měli potíže při sklizni. Kombajny několikrát zapadly do podmáčené půdy a museli je vytahovat pásovými traktory. Právě nyní je velká část tohoto i vzdálenějšího pozemku zaplavena povrchovou a spodní vodou a vytváří na poli velké 'jezero', na které přilétli rackové, a dokonce labuť. To jsme tu v minulosti ještě neměli!" líčí Josef Rusek.

"Souvisí to i se zanedbanou péčí o drenážní půdní systémy, která přešla ze státu na soukromé vlastníky zemědělské půdy a neprovádí se vůbec. Celková péče o krajinu je zanedbána stejným způsobem. A pak se divíme, že voda se do půdy nevsakuje a působí obrovské povodně," dodává biolog.

Kolik jich ještě musí přijít, abychom změnili pohled na přírodu coby služku našim zájmům? Je ještě čas?