Při mé poslední návštěvě Patagonie mě znovu a znovu napadalo, zda nepřehlížíme něco, co tvoří pravou podstatu tohoto území či alespoň jeho drtivé většiny.
Hlavní částí Patagonie jsou totiž nedozírné drsné pláně, dnes sice rozparcelované na obrovské ovčí farmy, ale jejich hlavním vládcem zůstávají nadále drsné klima, prakticky neustálý vítr a - nekonečná prázdnota.
Tak Patagonie opravdu působí: jako nekonečné nic.
Andy či pabukové pralesy tvoří nádherné, divoké, ale pouze okrajové pásmo. Zbytek jsou pusté, jen těžko obyvatelné pláně. Což ostře kontrastuje s faktem, že původní obyvatelé zde byli schopni žít po staletí a veškeré potřeby k životu si vyvzdorovali jen za pomoci toho, co jim dala příroda.
V dokonalém souladu s přírodou
Jeli jsme autobusem z Río Gallegos do Calafate a o několik dní později zase jiným autobusem z Calafate do El Chaltenu. V autobusu pokaždé za jízdy zavládla zcela zvláštní atmosféra. Jakmile jsme opustili civilizaci, lidé ve voze podvědomě zmlkli či se bavili jen polohlasně. Ani obvyklá autobusová muzika nehrála. Jako by na všechno padla jakási tíseň. Tíseň z prázdnoty?
Za okénky ubíhala šedavá pláň, patagonská poušť. První trasa z Río Gallegos do Calafate bývá pro návštěvníky jen "nutným přejezdem“ z letiště do turistického centra argentinské Patagonie. Přejezd trvá čtyři pět hodin.
Národní park Torres del Paine
Z Calafate do Chaltenu se jede monotónní šedou plání porostlou nízkou drsnou trávou. Nic ke koukání, nic k inspiraci. Opravdu? Není právě toto ta pravá Patagonie?
Pravá Patagonie
Vždyť světoznámé národní parky Los Glaciales v Argentině nebo Torres del Paine v Chile i přes svou úctyhodnou rozlohu zabírají jen nepatrnou část Patagonie. Oba skrývají ohromující skalní věže nebo obrovská jezera, do nichž spadají z okolních zaledněných hor ledovcové splazy. Na hladině se pohupují ledové kry i v létě. Trekařských možností pralesy nebo překrásnými údolími s občasnými výstupy do vysokohorského prostředí je velký výběr.
Zájem cestovatelů, kterých každoročně přibývá, se upíná k těmto slavným národním parkům (a možná ještě k "jedné vyhlášené pinguinerii“, hnízdišti tučňáků u Punta Arenas, přijedou-li ve správné roční období). Movitější cestovatelé mohou cestovat na pohodlném trajektu labyrintem kanálů a průplavů jižního Chile.
Nekonečné patagonské pláně narušují z dálky nenápadná údolíčka. O to jsou v nich ukrytá malebná zákoutí překvapivější.
Foto: Martin Mykiska
Ale jen málokdo si dovede představit život dnešních rybářů, ať už chytají ryby, loví ústřice či mořské ježky. Tito muži se svými motorovými škunery, vysílačkami a jednoduchou potápěčskou výstrojí jsou novodobými mořskými nomády. Na moři, v kanálech a mezi ostrovy tráví na svých člunech upravených pro nocování celé týdny, než se nakrátko otočí za odpočinkem na pevnině.
Patagonské léto je krátké a je třeba ho využít k výdělku co nejefektivněji. Pro tento pobyt mají s sebou i kvásek a na loďkách si pečou čerstvý chleba. Po celou dobu jim spojení s přístavem umožňují větší škunery, které - naplněné úlovky - pendlují mezi ztracenými lovišti a kamiony s mrazáky přistavenými na molu.
Může se hodit
Cenově je Patagonie srovnatelná s Českem. Navíc pohyb v Národním parku Los Glaciales v oblasti Fitz Roy je zdarma, vstupné se platí jen za návštěvu ledovce Perito Moreno. Naopak pohyb v Národním parku Torres del Payne se platí za řadu dalších služeb.
Jak se tam dostat
Přes Argentinu: Letecky: PrahaBuenos Aires, cena od 21 do 24 000 Kč (levnější lety jsou z Vídně). Z Buenos Aires pokračovat do Río Gallegos, nejlépe s argentinskou společností LAN, cca 2200 až 3200 Kč za jednosměrný let.
Přes Chile: Letecky: Praha-Santiago de Chile, cena cca 21-24 000 Kč. Dále - Santiago de Chile-Punta Arenas (zpáteční přes 15 000 Kč).
Dodnes je část obyvatel Patagonie závislá na tradičním chovu ovcí nebo krav.
Silnice č. 40
Ale zpět do patagonských plání. Zde krajina opravdu nabírá zcela jiných rozměrů než kdekoliv jinde na světě. Chybějí jakákoliv měřítka, jakékoliv záchytné body. Člověk se ze zoufalství drží čehokoliv, aby se nějak zorientoval, aby se se svou přítomností vyrovnal.
Tři věže, které nevidíte
Jednou jsme jeli ve dvou s chilským kamionem do chilského Punta Arenas - "kamionero“ jel většinu cesty přes argentinské území, protože jinak se do "města na konci světa“ z Chile dojet nedá. Jeli jsme už druhý den, když v naprosté rovině míjíme zase jednu malou restauraci s přidruženým podnikem "vulkanizace gum“ ztracenou v pustině. Místo se jmenovalo Tres Cerros. Zeptal jsem se, proč se této rovině říká "Tři věže“. A řidič, který tu jel už pokolikáté, pokynul ke třem nepatrným nerovnostem na obzoru.
Podobně je tomu při cestě po pověstné pusté silnici "čtyřicítce“, která vede z El Chalténu na sever podél And (tedy podél znamená pouze geograficky, a nikoliv, že by Andy byly neustále vidět).
Strom bičovaný větrem
Foto: Martin Mykiska
První město, Perito Moreno, přijde až navečer po celodenní jízdě, civilizovanější kraj až vpodvečer druhého dne jízdy. Okolí "čtyřicítky“ spíše připomíná rozvlněné moře, ale i tady si silničáři při vytyčování cesty sem tam pomáhali nějakou v dáli patrnou skálou - silnice občas vede rovně k osamocenému skalisku kdesi na obzoru, ale třeba po hodině jízdy se z neznámého důvodu stočí jiným směrem.
A co teprve při příjezdu k masivu Fitz Roy. Silnice vede do El Chalténu, výchozího bodu k nejznámější argentinské „skále“. Předtím se jede dlouho podél břehu jezera Viedma, které je dlouhé přes 100 kilometrů. Fitz Roy je v rovinatém kraji a průzračném vzduchu vidět po celou dobu, tedy asi dvě a půl hodiny jízdy.
Jindy jsme jeli stopem ze západní Patagonie na východní pobřeží na úrovni Caleta Oliveta, přes 350 kilometrů jednotvárnou plání.
180kilometrové rychlosti si nevšimnete
Nejdříve jsme půl dne marně stopovali u městečka Perito Moreno. Pak nám zastavil silniční inženýr a my se dozvěděli, že jede celý úsek napříč Patagonií až k Atlantskému oceánu. Vedla tam slušně udělaná asfaltka. Jeli jsme a jeli, zprvu nám nic nepřišlo divné. Jen v nepatrných zatáčkách na jinak přímé cestě nás to nezvykle vynášelo.
Jednou jsem mrkl na tachometr a zjistil, že se řítíme 180kilometrovou rychlostí. Při letmém pohledu z okénka to tak nevypadalo. Kolem nás plula jen rychle ujíždějící krajnice a zvlněná pláň byla s přibývající vzdáleností od auta stále nehybnější. Řidič s námi po celou jízdu vesele konverzoval, zpozorněl, jen když se v protisměru objevil jiný vůz. Často se tady totiž na čáry nehledí a jezdí se středem pusté vozovky.
A osamělá auta, která se na patagonských silnicích potkávají, na sebe nikdy nezapomenou z dálky zablikat. Nejen na pozdrav, řidiči se vzájemně ujišťují, že jejich pozornost za volantem není tím monotónním krajem nebezpečně ukolébána.
Šedivá pláň, šedivá obloha, někde daleko na obzoru proužek hor - pravá Patagonie (foceno z autobusu)
Foto: Martin Mykiska
