A v tom je nejspíš problém. Drápat se do výše 4101 metrů mlžným pralesem (čti: skrz mraky) po svazích nejvyšší malajsijské hory Kinabalu je každým krokem těžší.
Neodbytně se vkrádá pocit, že ve vlhkém dusnu co nevidět vypustíme duši. Marné jsou zastávky každých deset kroků, nohy už odmítají sloužit. Bylo by potřeba se najíst, ale chybí chuť. Tělo by chtělo napít, jenže voda došla. Tak aspoň se zhluboka nadechnout, avšak ani to v řídkém vzduchu není jen tak.
Záplava květů v horách
Zato drobný mužík Raimin Mumin, domorodý horský vůdce, vypadá úplně v pohodě: vesele kouří jednu cigaretu za druhou, za celý den se nenapil a pojedl leda naše čokoládové tyčinky, které nedokážeme pozřít.
Raimin ještě před dvěma lety pěstoval v údolí pod kopcem zeleninu. "Ale máme tu poslední dobou nějak sucho," naříká. A tak bývalý zemědělec ukazuje v horách nad rodinnými políčky turistům pestrobarevné orchideje, rozkvetlé rododendrony a masožravé láčkovky. "Ale nebojte se, tyhle rostliny zřou nanejvýš hmyz, který v nich občas uvízne."
|
|
Po šesti hodinách stoupání probleskuje mezi horskými bonsajemi bílá pohorská chata s hospodou. Je to vysvobození z utrpení, i když jen dočasné. Pouť za východem slunce na vrchol Kinabalu začíná ve 2 hodiny ráno. Prales se náhle ztrácí, na holé žulové pláni řezavě fouká. I v tropech mezi 3 a 4 tisíci metry nad mořem v noci mrzne!
Síly ubývají rychleji. Ještě že ve tmě není pořádně vidět nekonečné stoupání, jinak bychom se hned otočili. Slunce vychází po šesté, to už jdeme dolů. Z třeskuté zimy na vrcholu během pár desítek minut do tropického vedra. Čtyřhodinový sestup bolí víc než dvoudenní stoupání. Proti nám kráčejí usměvaví Japonci a o něco méně veselí domorodí nosiči s půlmetrákovými batohy na zádech.
My jsme o poslední zbytky úsměvu přišli v cíli. To když jsme nechápavě zírali na desku vítězů zdejšího climbathlonu (ano, do toho krpálu se skutečně běhá): šampionkou za rok 2004 byla v čase 1:54:43 hodiny Anna Pichrtová z Česka. A jistý Ital jménem Pellisier prý dobyl vrchol před pěti lety za hodinu!
Pralesní železnice
Pro Železnici severního Bornea (jedinou dráhu na celém ostrově) hodina neznamená nic. V čase T + 60 (T = čas odjezdu v jízdním řádu + minuty zpoždění) stojí otlučený vlak 3. třídy plný domorodců stále ve stanici Beaufort; nemá totiž lokomotivu. "Asi se někde zdržela," informuje drážní zřízenec a pohotově dodává: "Pokud nevykolejila."
|
|
Nebylo by divu. Když souprava konečně v čase T + 80 vyjede, skáče po křivolakých kolejích v soutěsce řeky Padas tak divoce, že rychleji než čtyřicítkou to nejde. Jinak bychom nepluli po řece v raftech (za peřejemi se slibnými názvy Cobra, Twister či Break Dance), ale ve vagonech.
Vypadá to jako výlučné dobrodružství pro otrlé batůžkáře, přesto pralesní trať sponzorují i movití turisté. Dvakrát týdně vypravují z předměstí Kota Kinabalu, metropole malajsijského Bornea, jakýsi místní "Orient Expres": parní lokomotiva na dříví (!) tahá nablýskané salonní vagony. A uvnitř se hoduje.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat Prvním krokem je zhruba dvanáctihodinový let z Evropy do malajsijské metropole Kuala Lumpuru či Singapuru, což stojí s taxami přes 20 tisíc korun (Singapur bývá díky vyšší konkurenci dopravců levnější, do obou zemí smějí Češi bez víz). Pro zhruba dvouhodinové pokračování na Borneo je nejvýhodnější vnitrostátní letenka z Malajsie (z Kuala Lumpuru či z Johor Bahru na hranicích se Singapurem). Na internetu lze takový zpáteční let sehnat už od 1200 korun včetně tax. Na co nezapomenout Hygienici doporučují řadu očkování a prášky proti malárii. Moskytům v džungli neuniknete, ani repelenty jim příliš INDONÉSIE nevadí. Nezbytný je silný ochranný krém proti slunci. |
Království zvířat na řece
Připadá-li vám malajsijské Borneo jako překvapivě civilizovaná země, nepletete se. Piráta Sandokana, filmového Tygra z Mompračemu, tu vážně nehledejte. Přesto leží mezi nekonečnými palmovými plantážemi stále kusy divočiny. Jako třeba na pralesní řece Kinabatangan, ústící do oceánu poblíž města Sandakan na východě ostrova.
Domorodci vás lodí zavezou na kouzelná místa, i když si za to nechají slušně zaplatit: za den v džungli si naúčtují klidně 100 dolarů. Za to vám však místní stopařka, s havraními vlasy a ostrými rysy tváře připomínající indiánku, ukáže v kalné vodě nejednoho krokodýla - vězte, že sami ho rozpoznáte nejdřív na třetí pohled.
Drobná Malajsijka také umí vyhledat v korunách pobřežních stromů mlsného divokého orangutana, jenž se právě cpe přezrálými fíky. Nebo vás doveze člunem k houští, které je královstvím tlupy dovádějících a vřeštících nosatých opic, zdejšího unikátu. "Jejich samice jsou velmi akční," poučí vás. "Moc rády střídají samce. Jakmile je ten jejich omrzí, rychle vyhlížejí nového.
Mimochodem, vybírají si podle nosu: mladíci ho mají jakoby vztyčený, starcům už jen bezmocně visí přes ústa a oni časem umírají hlady, nemůžou jíst."
Nakonec vám domorodkyně nabídne velkolepé divadlo, jež ani jí dosud nezevšednělo: kolem divokých slonů pasoucích se na břehu řeky, vydrží s fotoaparátem kroužit celou hodinu stejně nadšeně jako vy. Dokud se ze stáda neoddělí "milenecká dvojice" chobotnatců, jež zmizí po chvíli laškování v hustém porostu, a kormidelník nezačne ponoukat k návratu, jelikož se blíží západ slunce.
 Chatrče na kůlech obývají v džunglích Bornea domorodci, jako možnost atraktivního přenocování je však během výletů za zvířaty vyhledávají i turisté |
 V pralese na Borneu s trochou štěstí potkáte divoké slony. Asijští chobotnatci jsou oproti africkým asi polovičního vzrůstu. |
 Masožravé láčkovky vypadají nebezpečně, pozřou však nanejvýš hmyz |
 Borneo |
 "Květ" vzácného parazita rafflesie má v průměru kolem půl metru, je prý největší na světě |
