Kavkaz: kam bůh házel krásu lopatou...

  • 16
Během strastiplné, více než čtyřdenní cesty autobusem, jsme si dosyta užili ukrajinské i ruské byrokracie. Pro představu - strávili jsme 17 hodin na hraničních přechodech a absolvovali přes 30 kontrol ruské silniční policie. Člověk si ale poměrně rychle zvykne na tento kolorit, bez kterého se žádná návštěva Východu neobejde.

Když jsme konečně celí rozlámaní dorazili pozdě odpoledne do turbázy Adyl Su u vesničky Elbrus v Baksanském údolí, nedočkavě jsme vzhlíželi k zasněženým vrcholkům a těšili se, že ráno už vyrazíme do těchto nádherných hor. 

Aklimatizace v panenské přírodě 

Celých osm dní jsme se potom potulovali mezi čtyřtisícovými štíty, zelenými údolími Irik, Těrskolak a Syltran, a šplhali přes 3500 m vysoká horská sedla.

Z vrcholu Čegetu (3.450m) jsme obdivovali proslulé kavkazké velikány Nakratau a Dongozuran, Ušbu, na jejichž stěnách se  připravovaly generace našich horolezců před svými slavnými výstupy v Himalájích.

Celé dny jsme nepotkali človíčka, tábořili u průzračných jezer a bílých peřejí horských řek a denně měli před očima úžasná horská panoramata. Volně se pasoucí stáda krav a nádherných koní, orel neslyšně a majestátně kroužící nad údolími, kozorohové toulající se ráno po probuzení mezi našimi stany, to byl častý obrázek těchto dnů.

ELBRUS
Tato hora sopečného původu má dva vrcholy, východní (5.621m) a západní (5.642m). Je dominantou Kavkazu a i když leží trošku stranou hlavního hřebene, skýtá za dobrého počasí neuvěřitelné výhledy na nekonečné moře zasněžených štítů všude kolem. Vrchol převyšuje okolní horské masivy skoro o tisíc metrů a díky své poloze na pomezí Evropy a Asie byl dlouho uváděn jako nejvyšší hora Evropy.

A přestože jsme kolikrát úpěli pod více než 20 kilogramů těžkými batohy, plnými doušky jsme si vychutnávali neskutečnou krásu tohoto pohoří.

Do reality nás při sestupu do údolí za doplněním zásob přivedly jen polorozpadlé vesničky a hotelové komplexy, už jen vzpomínající na zašlou éru masových odborářských rekreací. Také pečlivé vojenské  kontroly v blízkosti hranic s Gruzií nám připomněly napětí, které v této oblasti v posledních letech panuje.

A po této nezbytné a krásné aklimatizaci nás čekal tolik očekávaný pokus o výstup na 5.642 m vysoký Elbrus.

Z Azau lanovkou, která pamatovala Stalina

Samotný výstup jsme zahájili  v Azau, kde je dolní stanice stařičké lanovky, která nás měla dopravit až do výšky 3.700m, odkud začíná klasický výstup na Elbrus. Bez předchozí aklimatizace může však být rychlý přechod do této výšky zrádný a může být příčinou vzniku akutní horské nemoci. Pokud je člověk nedostatečně aklimatizovaný, je lepší zvolit pěší výstup z Azau do základního tábora, i když je velmi jednotvárný a vede z větší části po prašné lávě a později po špinavém ledovci.


Opuštěný, nefunkční kanon v jednom z údolí

Konečně se objevila červená kabinka lanovky,  pamatující snad stalinské časy a nevzbuzující pražádnou důvěru. Ale už nešlo couvnout, a tak jsme se natlačili dovnitř i s batohy ověšenými cepíny a mačkami. Jak kabinka pomalu stoupala, nevěděli jsme, zda se kochat báječnými výhledy, či vnímat skřípění a podivné poskakování lanovky, která jakoby slibovala svoji poslední jízdu.

Když se ještě během jízdy samovolně otevřely boční posuvné dveře, docela jsme se těšili, až tuto ukázku ruské techniky opustíme. To ale ještě nebylo vše! 

Poslední úsek se jede sedačkovou lanovkou, přičemž člověk sedí na sedačce, která nemá žádné zabezpečení, jednou rukou drží dvacetikilový batoh balancující na kolenou a druhou rukou se alespoň trochu přidržuje pofiderní konstrukce a pozoruje, jak se na zemi pod lanovkou postupně objevují šrouby, zbytky rozbitých sedaček a kusy zrezivělých lan.

Nakonec nás lanovka vyvrhla ve výšce 3.700 m a my konečně stáli na pevné zemi. Obloha byla čistě vymetená domodra, sluníčko pálilo a přímo před námi se majestátně tyčily štíty Nakratau a Dogozuranu.



Alimatizační túra pod Východní vrchol Elbrusu na ledovcové plato

Cesta do základního tábora

Díky dobré aklimatizaci ubíhá cesta do základního tábora poměrně rychle, ani si  neuvědomuji překonání hranice 4.000 m. Míjíme zbytky Prijutu Odinacatij, vyhořelé horolezecké chaty, která už nikdy nebyla obnovena. Ve výšce 4.100m stavíme naši základnu pro zítřejší výstupový den.

Ve sněhu u výrazného lávového hřebínku, který částečně chrání před větrem, vyhrabáváme plošiny pro stany a pečlivě je ukotvujeme pomocí lávových balvanů, protože nárazový vítr na svazích Elbrusu je proslulý a dokáže lehce zničit špatně postavený stan. Protože je krásný podvečer, bezvadná viditelnost a skoro bezvětří, využíváme času a pro lepší aklimatizaci stoupáme nalehko až do výšky 4.400m.

Proč chodí člověk po horách...

Celou hodinu nemůžu odtrhnout oči od velkolepého divadla, které předvádí zapadající slunce na vrcholcích hor všude pod námi. Odstín střídá odstín, ticho, bílé krystalky sněhu, člověk si připadá jako v jiném světě. Přesně pro tento pohled a pocity člověk chodí po horách.

RIZIKA

Převaluju se a v hlavě se honí myšlenky jedna za druhou. Výstup klasickou cestou na Elbrus není technicky obtížný, ale má i svá rizika. Zrádné je velké množství skrytých a hlubokých ledovcových trhlin, takže je nutno stále udržovat správný směr a snažit se nesejít z výstupové trasy.

Další nebezpečí skýtá počasí, které se zde rychle změní ze slunečného v mlhu, a dále vítr spojený s prudkým poklesem teploty. Za těchto podmínek pak horolezec snadno ztratí orientaci na rozlehlých sněhových polích, sejde z cesty a může následovat pád do trhliny nebo podchlazení v silném mrazu a větru. Je proto bezpodmínečně nutná buzola s píšťalkou, dobré vybavení pro případ změny počasí a hlavně zdravý rozum včas sestoupit.

Nesmí se podcenit ani účinky výšky na organismus.

Přípravy na den D

Je čas vrátit se ke stanům, ještě mě čeká příprava na zítřek. Během několika minut sbíhám ke stanům. Vařím spousty čaje, na teď před spaním, ale i na ráno do termosky, tekutin ve vyšších výškách není nikdy dost.

Ještě nachystat batoh, mačky, cepín, hůlky, jídlo, náhradní oblečení, buzolu, píšťalku. Zkontrolovat foťák, přidat náhradní baterii a film. Nesmím zapomenout na vlaječku našeho gymnázia, kterou chci vynést až nahoru. A pak se rychle poskládat do spacáku společně s termoskou a botami a snažit se usnout, protože chceme zítra vyrazit okolo druhé a budík na hodinkách zazvoní už o 45 minut dříve.

Krátký spánek a budíček v jednu

Bude zítra dobré počasí? Večer tomu nasvědčoval. Byla by škoda, kdyby to nevyšlo! Člověk si nechce připustit myšlenku na neúspěch, i když by zdařilý výstup neměl být cílem za každou cenu. Konečně přichází spánek. Budík zazvoní chvilku po jedné, obloha je plná hvězd, které jsou neskutečně blízko.

Na západě se však tvoří oblačnost, rozhodujeme se proto ještě hodinku počkat v teplém spacáku na další vývoj. Po druhé hodině vypadá počasí stabilně a mohlo by minimálně do poledne vydržet.

Trochu čaje, několik hrstí musli, obléci se ve stanu, pořádně připevnit mačky. Před třetí hodinou ranní vyrážíme.

2.díl napínavé reportáže o samotném výstupu na Elbrus přineseme v pondělí 20.září!

 

Opuštený, ale funkční kanon (bez závěru) v jednom z údolí Kavkazu. Hrátky u kanonu.

Pasoucí se stáda nádherných koní v překrásných dolinách Kavkazu

Aklimatizační túra pod Východní vrchol Elbrusu na ledovcové plato

Svěží údolí Irikchat v údolí Kavkazu

Během treku dolinami Adyl Su a Adyr Su