Kandahár - domov Talibanu

Přijet v této době do Afghánistánu, je jako přijet na jinou planetu. I zde žijí sice zcela "normální" lidé, ale mnoho věcí funguje úplně jinak. Co se smí a co nesmí, určují na místě jednotliví členové Talibanu. Nevypátráte však nic, co by připomínalo psané zákony, pravidla, předpisy. Talibancem se prý může stát každý, kdo je znalcem nebo alespoň studentem koránu. Ovšem cizinec jenom těžko pozná, kdo vlastně talibancem je a kdo ne. Většinou nosí černý nebo bílý turban, často jsou to velmi mladí chlapci divokého výrazu.

Bez problémů je rozeznáte, pouze když nesou známý sovětský samopal Kalašnikov nebo jedou v moderní terénní toyotě s kouřovými skly a vysokou anténou. Tyto automobily jim stoupenci štědře dodávají z Pákistánu.

V Afghánistánu, dnes nejostřeji sledované části světa, je přísně zakázáno. Kandahár, tedy starobylé město, které je nyní kolébkou a baštou Talibanu, nese, ostatně jako celý Afghánistán, zřetelné stopy minulých válek. Vlastně skoro permanentního válčení. Přesto není vidět ani nepatrná snaha o nějakou obnovu. Ulice v Kandaháru jsou stále plné lidí - tedy přesněji řečeno mužů.

Ženy na ulici prakticky nezahlédnete, a když, tak spěchají pár kroků za manželem zahalené ve své "búrce" od hlavy až k patě. V místě očí mají hustou látkovou mřížku: vy nemáte šanci ženám pohlédnout do tváře, ale jim snad umožňuje trošku vidět.

Velkou zajímavostí byl "Bank of Kandahar" - pouliční finanční "ústav" či směnárna s povalujícími se balíky peněz. V minulosti si bankovky tiskli jak Sověti, tak místní lidé v severní i jižní části země, proto ta obrovská inflace. Balíčky bankovek převázané provázkem mají hodnotu jen několika dolarů a chodit s pytlem peněz přes rameno není tak neobvyklé. Zdá se však, že se moc nekrade, ostatně usekávání prstů a rukou je obvyklý trest.

Následující příhoda to dokresluje. Jakýsi talibanec se nám pokusil strhnout z ramene brašnu s fotoaparáty. Vykroutit se z jeho sevření bylo možné jen proto, že jednou rukou musel držet svého kalašnikova a na druhé mu chyběly tři prsty... Jako cizince vás v Afghánistánu nikdo oficiálně neubytuje. Kdyby vám nabídl střechu nad hlavou, zaručeně bude následující měsíce znovu a znovu předvoláván a vyslýchán, proč to udělal, o čem jste si povídali, na co se cizinci vyptávali a podobně.

Špionomanie tady byla cítit na každém kroku. V každém městě, kde je cizinec déle než jeden den, se doporučuje hlásit se na takzvaném cizineckém úřadě. Až bude chtít vycestovat, musí požádat o "povolení k opuštění Afghánistánu", jinak by jej nepustili přes hranice. V jednu chvíli nás vyděsila informace, že toto povolení také nemusíme dostat. Nakonec se nám však podařilo vysněný úřední papír získat, setřást sledování v Kandaháru a ujet z této talibanské výspy se všemi exponovanými filmy a dokonce i fotoaparáty.

Když jsme po týdnu, v jehož závěru jsme byli permanentně na útěku nebo eskortováni, překročili hranice do Íránu, padli jsme si do náruče. Jak to zní sentimentálně, nikdo neskrýval pocit, že jsme se znovu narodili.

Afghánci spěšně opouštějí hlavní město Kábul ve strachu ze zásahu USA. (15. září 2001)