Hned za branami nejstaršího národního parku atlantické Kanady, založeného roku 1936, najíždíme na Cabot Trail, což je jedna z nejkrásnějších vyhlídkových silnic světa. Jsou to takové ty silnice, které dokazují, že někdy může být cílem samotná cesta...
Na tři sta kilometrech opisuje Cabot Trail okruhem severovýchod ostrova a spojuje tak osadu Cheticamp na západě s východněji položeným Ingonish.
Kvůli výhledům je ideální jet proti směru hodinových ručiček. V nekonečných serpentinách se liduprázdná silnice klikatí vzhůru vysočinou a otevírá panoramata, která by stačilo už jen zarámovat.
Na jedné straně se tyčí vrcholky porostlé zeleným sametem hustých lesů, na druhé straně ohraničuje divoké pobřeží sytá modř Zálivu svatého Vavřince (Gulf of Saint Lawrence) omývající břehy pěti kanadských provincií: Nového Skotska, Newfoundlandu, Labradoru, Nového Brunšviku a Québecu.
Okouzlující výhledy nás znovu a znovu nutí zastavit na vyhlídkových bodech umístěných vždy šikovně v těch nejhezčích místech.
Nejúžasnější vyhlídka nás čeká na konci pětikilometrové nenáročné stezky Sky Trail, která se dá absolvovat i okruhem. Odsud je vidět pobřeží z ptačí perspektivy: hluboké fjordy, útesy vytesané do pevniny neúnavným příbojem oceánu i kouzelné zátoky s divokými plážemi. Tady člověk okamžitě podřadí na nižší duševní rychlost...
Poněkud náročnější je Franey Trail na východní straně parku, ale rozhodně stojí za námahu. Na vrcholku nás čeká nejen fantastický výhled, ale k našemu překvapení i obrovská červená židle. Tomu se říká pohostinnost po kanadsku.
Největší osadou před branami parku a zároveň jednou z posledních bašt francouzsky mluvících obyvatel dřívější Akádie je sympatické městečko Cheticamp (tři tisíce obyvatel). A zatímco na zbytku ostrova narazíte spíš na skotské dudy, chlapy v kiltu a továrny na whisky, v Cheticampu je bílomodrá vlajka s heraldickou lilií všudypřítomná.
Maják Lousbourg Lighthouse je prvním majákem Kanady. Dnešní stavba z roku 1923 je již čtvrtou v pořadí.
Ačkoli se i tady domluvíte anglicky, francouzská kultura je patrná na každém kroku. Nejen ve dvojjazyčných nápisech, ale třeba i v restauraci na jídelním lístku. Cheticamp je přesto typicky kanadská osada táhnoucí se podél silnice a žijící z hrstky turistů, z lovu ryb, jakubských mušlí, krabů a především humrů.
Pokud milujete dary moře a toužili jste se někdy přejíst humrem, tady k tomu máte nejlepší příležitost. V chladných vodách Atlantiku před pobřežím provincie se totiž červeným potvůrkám obzvlášť daří. Málokde můžete jíst humra tak levně a v tolika podobách, dokonce i v hamburgeru. Nejen vařené, ale i živé je najdete dokonce i v odletové hale halifaxského letiště.
V Cheticampu lze celý den pozorovat rybáře při práci. Ráno při překládání úlovku z lodí a později během přepravy k dalšímu zpracování. Nonstop tu se svými monstrózními pickupy projíždějí osadou s vyrovnanými humřími pastmi na korbách. Navečer z terasy našeho hotýlku napočítám během deseti minut úctyhodných jedenáct pickupů.
Národní park Cape Breton je však vyhlášený nejen panenskou přírodou, ale i jako ideální místo pro pozorování velryb. A tuhle šanci si v žádném případě nechceme nechat ujít. Jedna z agentur je sice přímo v Cheticampu, jenže nápad vyrazit na oceán v gumovém člunu sotva půl metru nad vodou nám nepřijde zrovna nejšťastnější.
Na druhou agenturu s rozumnějším plavidlem narážíme náhodou kousek před Ingonish a máme štěstí: dvě místa jsou volná a vyjíždí se za pět minut. V létě, kdy jsme Nové Skotsko projeli, je kromě plejtváka malého velká šance zahlédnout i kulohlavce černého nebo plejtváka keporkaka. Jenže příroda není zoo, a tak člověk nemůže počítat s tím, že uvidí všechno.
Jedna z agentur nabízí dokonce možnost s velrybami šnorchlovat. Je jedno, zda jste ve vodě, nebo na lodi, velryby jsou zvědavé. Stejně jako tuleni, jejichž temné oči nás cestou permanentně sledují. A najednou je vidíme, nejdřív v dálce, vzápětí vykoukne tmavý hřbet sotva tři metry od lodi. Vypínáme motor a s ním i všechny zvuky civilizace. Nikdo ani nedutá.
Cape Breton N.P. je vyhlášený nejen panenskou přírodou, ale i jako ideální místo pro pozorování velryb.
Nejdřív se z vody vynořuje jedna ploutev, po chvíli kolem nás téměř sychronizovaně proplouvají hned dva plejtváci malí najednou. V momentě, kdy je slyšet zasyčení vydechnuté vody, mi naskakuje husí kůže. Na zážitek, který mi do večera kouzlí spokojený úsměv na tváři, budu ještě dlouho vzpomínat.
Nový svět pro Evropu
Cape Breton má co nabídnout i historicky. Zdejší zrekonstruovaná pevnost Fortress of Louisbourg, která je spíš opevněné město, byla vystavěna v letech roky 1719–1740 a pojmenována po Ludvíku XV. Jedním z největších taháků ostrova je dnes kamenný pomník sporu mezi Francouzy a Angličany v 18. století o moc v Novém světe. Poté, co byli Francouzi Utrechtskou mírovou smlouvou z roku 1713 přinuceni navrátit Newfoundland i další území Anglii, byl jak Isle Royale (dnešní Cape Breton), tak Isle Saint-Jean (dnešní Ostrov Prince Edwarda) posledním Francouzy kontrolovaným územím u Atlantiku.
Strategicky výhodná poloha na východní straně ostrova přiměla Ludvíka v roce 1719 k výstavbě jedné z největších a nejdražších pevností v Novém světě. Zdejší přístav, který ani v zimě nezamrzal, byl ideální pro lukrativní lov tresek i jako překladiště zboží, a to nejen mezi Novým Skotskem a rodnou Francií, ale i pro zboží z Francouzy obsazených ostrovů v Karibiku.
Louisbourg je skvělé museum s francouzskou minulostí a je největším skanzenem svého druhu v severní Americe.
Díky hercům v dobových kostýmech v zařízených domech je skanzen Fortress of Louisbourg tzv. Living museum - tedy „živým muzeem“.
Louisbourg byl i základnou francouzského válečného námořnictva. Je až k nevíře, že právě tady, v bezprostřední blízkosti ospalého městečka Louisbourg, leželo před dvěma sty padesáti lety centrum francouzské moci v severní Americe.
Kvůli nízkým hradbám byla pevnost během druhého obléhání roku 1758 Angličany dobyta a začala chátrat. Teprve v šedesátých letech minulého století se začalo s nákladnou rekonstrukcí za dvacet pět milionů kanadských dolarů.
Dnes je pevnost nádherně živou bránou do kanadské minulosti a největším skanzenem svého druhu v severní Americe. Při procházce starobylými uličkami, při návštěvě domů, řemeslných dílen či v obchůdku nás vítá kompars v roli „obyvatel“, a to nejen v dobových krojích, ale i se zapálením pro věc. Zatímco přihlížíme paličkování krajek či výrobě hřebíků, je nám jasné, kolik úsilí, houževnatosti a vynalézavosti bylo potřeba k přežití v nové, daleké, neznámé zemi.
Díky hercům v dobových kostýmech v zařízených domech je skanzen Fortress of Louisbourg tzv. Living museum - tedy „živým muzeem“.
Nalákáni hlukem míříme do přístavu, kde se nám nabízí zajímavá podívaná. Zatímco tu dopadený zloděj s rukama přikovanýma na kus dřeva prosí o milost, regiment vojáků živě diskutuje s přihlížejícím davem o trestu. Jedni prosí o zproštění viny, druzí navrhují hladomornu a další hodit viníka do moře žralokům. Takhle by měl každý skanzen fungovat – jako muzeum báječně probuzené k životu.
Ubytováváme se v brusinkově červeném Crenbeery House B&B na kraji ospalého městečka Louisbourg. Tady jako by snad ani nikdo nebydlel. Jedinou akustickou známkou života je zdejší továrna na zpracování ryb, jejíž neustálé hlasité bručení se noc co noc rozléhá osadou. Na mysl nám přijde hned několik otázek. Kde jsou místní obyvatelé? Co doma celý den dělají? Jak tu v tomhle hluku v noci vůbec můžou spát?“
Nikde nikdo ani navečer. Vyrážíme k Louisbourg Lighthouse na protější straně zátoky, který byl prvním majákem Kanady. Stavba z roku 1923 je již čtvrtou v pořadí – na vině je zřejmě zdejší extrémní počasí.
Cestu nám však náhle kazí počasí. Jako by někdo přepnul neviditelný spínač, začíná z ničeho nic od moře fučet silný vítr a žene k pobřeží hustou stěnu z mlhy. Nejdřív mizí modrá obloha, pak maják, a zatímco pádíme k autu, padají teploty během deseti minut z letních třiatřiceti stupňů na podzimních šestnáct. Fenomén, který – jak se později od paní domácí dozvídáme – přichází den co den s přesností švýcarských hodinek. A tak na pobřežní trail s vyhlídkami na zátoky, odkud nás pozorují oči zvídavých tuleňů, vyrážíme druhý den raději hned po snídani.
A znovu se dáváme do řeči s místními. Někdy to je jen pár vět, jindy je zmínka o počasí začátkem dvouhodinového rozhovoru. Třeba s rybářem, který na nás kousek od majáku mává a spontánně nás zve na loď. Bez váhání vytahuje z moře pečlivě zavázanou past na humry a vyndavá z ní dva statné exempláře.
„Denně vylovím tak pět set kilogramů, a zatímco u nás za půl kila dostanu sedm dolarů, Číňané klidně zaplatí stovku,“ vypráví a ochotně pózuje na fotku. Máme vlastně štěstí, že projíždíme trochu zapomenutá místa. Kdyby tu projížděl autobus za autobusem a vyklápěl z útrob davy turistů, kteří by kladli stejné otázky a fotili ty samé snímky, asi by to s chutí povídat si vypadalo jinak.
A to by byla strašná škoda. Vždyť právě tato upřímně míněná nezištná setkání a s nimi spojený pocit, že jsme v zemi vítáni, je tím nejbáječnějším kořením každé cesty... Východní cíp Kanady ho zatím má.
Co byste na Cape Breton Island neměli minout:
|
Mys Cape Breton v Novém Skotsku se stejnojmenným národním parkem.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
