Kameny a víno Gruzie

Cizinci to v Gruzii vždy měli lehké. "Jmenuji se Mariam. Jste poprvé v tomto městě, že? Buďte prosím naším hostem," řekla žena, která se vynořila ze stínu brány pevnosti. Lehkým pohybem ruky ukázala na kamenný dům obrostlý vínem v šeru starého města. Z jeho balkonu je vidět celý zelený pás úrodné nížiny, ze které se zvedá hradba Kavkazu, brány civilizací.

"Zůstaňte pár dní," řekla Mariam a do broušené sklenice nalila husté víno. Taková je Gruzie. Tak to bylo dřív, tak to je i dnes. Hory jsou krásné, víno sladké a díky lidem se toulání po prastaré zemi vinic a hor mění v dlouhou sérii malých dobrodružství. Stmívá se, hradba hor mění barvu a starým domem pod zdmi pevnosti města Telavi chodí sem a tam upovídaní hosté. "Z balkonu uvidíte vše podstatné," říká paní Mariam. Tam dole je kostel, který byl za sedmnáct století gruzínského křesťanství mnohokrát sežehnut hordami ničitelů, a přece byl vždy znovu postaven. Jsou vidět hory, v nichž skoro každé údolí obývá jeden nárůdek s tisíciletými legendami o válkách i hrdinech, lásce a zradě, bozích a příšerách. Dole pod domem, který kdysi postavili předci Mariam Dagundaridzeové, se na tržišti hádají trhovci, schovaní za horami pestrobarevného ovoce, a mladík se snaží vydělat si na chleba mlácením do bubínku. Odkudsi z klikatých uliček se ozývá řinčivý smích. Obývací pokoj je vklíněn mezi dvě obrovské verandy a večer jím proudí nejrůznější vůně. Ten přísný pán v černém obleku na fotografii, ze které každý den stírají prach, je pradědeček paní Mariam. Byl Bagration, z jedné z nejstarších rodin světa, jejíž rodokmen sahá do éry před naším letopočtem, s trochou fantazie možná do doby, kdy někde tady hledali Argonauti z řeckých bájí zlaté rouno. A její matka, důstojná dáma s věčným úsměvem, má také krev Romanovců, ruských carů. "Bez historie bychom nebyli nic," říká. Minulost je na Kavkaze vždy součástí současnosti. A tradice dělají Gruzii Gruzií. Země, která přijala křesťanství již ve 4. století, vždy ležela na křižovatce cest mezi Evropou a Asií, byla centrem mocných říší, slavných panovníků, krásných panovnic a velkých básníků. Po éře stavitelů chrámů vždy následovala doba zkázy - dnes, deset let po pádu komunismu, je Gruzie znovu na kolenou. Stát již není, zmizel před několika lety v chaosu občanské války a rozpustil se v korupci. A tak každý dům na gruzínském venkově, každá rodina musí být malým státečkem, pečlivě bránícím zájmy svých příslušníků. Uzavírá přátelství, utváří koalice, a je-li to nutné, vyhlašuje své malé války. A také s lehkostí, samozřejmostí a noblesou přijímá hosty. Večer se pak stoly prohýbají jídlem a lahvemi vína, jež je třeba pít podle přesných a neměnných pravidel. Celý rituál řídí hlava rodiny, která určuje, kdo kdy co řekne, vypije a udělá. Začátečník musí zvládnout umění přípitků. Témata mohou být nejrůznější, vždy se však pije na: Gruzii, přátelství, čest, rodiče, hosta, víno, slunce, pravdomluvnost, hory, často též na krásu žen, rychlost koní a na další podstatné věci. Nic nepotěší Gruzínce více, než když ho cizinec dojme dlouhým a pečlivě promyšleným přípitkem. Bez tohoto umění a též bez schopnosti vydržet patnáct dvacet kol přípitků bez výraznějších známek ztráty stability není snadné pohybovat se po vinařských oblastech Gruzie. Host samozřejmě bývá obdarován. Za den a noc je tak možné shromáždit například: šest litrů vína, devět granátových jablek, dvě kila žlutého ovoce neznámého jména, sedm kusů tyčinek s ořechy a fotoaparát F3D 5v, funkční. V horách je život jiný. Lidé mezi kameny zápasí s přírodou o každý kousek půdy pro políčka zeleniny. Víno tam proudem neteče, ale není ho ani moc potřeba. Stačí se posadit na nízkou trávu pod kamennou věž, napůl dům, napůl hrad, a nechat na sebe působit ponurou krásu podzimní mlhy nad horskou vesnicí. Mraky se honí kolem vysoké a bílé hory Kazbek vysoko v horách na hranici s Ruskem. Bude pršet. Kluk cválá na koni bez sedla mezi zdmi a od kopyt odletují kusy bahna. Nad soutěskou s kolmými stěnami krouží dva orli, kteří při volném pádu nikdy neminou cíl. Mezi zelenými políčky s chudou úrodou se honí psi. Vesnice z výšky vypadá jako skrumáž černých kostek a červených fleků střech. Vrstvy kamenů se vrší na sebe. Dříve byl každý dům bytelným hradem a novější domky prorůstají s tlustými zdmi, o kterých již nikdo netuší, kolik staletí přežily. "Jinde se žít nedá," říká Generi Ciglauri, strážce klíče od starého chrámu, jehož silueta se vypíná nad vesnicí. Generiho vlastně nikdy ani nenapadlo odejít. Horalé ve vesnici Gergliti toho obvykle mnoho nenamluví, nepotřebují mnoho říci, stejně se moc neděje. Posedávají na zápraží domků a sledují mraky, plynoucí údolím. Dokážou tak sedět bez hnutí a bez jediného slova hodiny a možná i dny. Občas řeknou: "Prší." Nebo: "Pes štěká." Případně: "Kůň." Nic je nepřekvapí. Spadaným listím se brodí směrem ke kostelu skupina ruských poutníků. Vpředu stoupá muž v šedivém, příliš dlouhém saku s těžkým křížem v rukou, následují jeptišky se sněhobílými šátky a kamenným pohledem plným klidu, na konci supí tlustý báťuška, který, kopec nekopec, neustále někomu něco vysvětluje. Nahoře, v přístřešku u vlhké zdi chrámu, skupina mladíků stojí nad prknem s vodkou, okurkami, rajčaty a chlebem. Zítra odejdou do hor a před cestou pijí na posvátném místě na zdraví své, svých blízkých, a vůbec všech lidí, kteří se potloukají po Kavkaze. Dělají to, protože to tak dělali ti všichni před nimi. Mlčky, mírně pobaveně a mírně nechápavě sledují poutníky, ze kterých ve vlhkém vzduchu stoupá pára. Ti nakonec sešli z cesty, poztráceli se v lese a jen pomalu se vynořují z mlhy, zablácení, obalení listím, ale šťastní. "Zítra bude dobrý den," řekl jeden z mladíků a důstojným pohybem chrstl obsah sklenky kamsi dolů do údolí, kde v trhlinách mlhy poblikávají světla Kazbegi, hraničního města na horské cestě přetínající Kavkaz. Je to slavná gruzínská vojenská silnice, která v minulém století dojímala ruské literáty a inspirovala je k patetickým básním. Generace vojáků, cestovatelů, tuláků i turistů z ní fotografovaly bílou horu Kazbek a kostelík s věžičkou. Ze stejného místa nad dunící řekou Těrek. Není špatné vzít si s sebou do Gruzie nějakou knížku o Kavkazu z předsovětské éry. Může to být sto let starý cestopis nebo román napsaný znalcem prostředí. Překvapí vás, jak mnoho podstatných věcí zůstalo stejných či podobných. Horalé v kamenných vesnicích v horách na hranicích s Čečenskem vyprávějí legendy o dávných bitvách, pod trámy střech mají schované zbraně. Moc vlády z Tbilisi tam nesahá, stejně jako kdysi. Mladí Gruzínci se rádi smějí a s nezdolným optimismem věří, že lepší život je na dosah, protože smůla zkrátka nikdy netrvá věčně. Intelektuálové v kavárnách starých měst hovoří anglicky s oxfordským přízvukem. Sní o tom, jak z Tbilisi bude Paříž, a s nadšením a nevalným úspěchem vymýšlejí, jak toho dosáhnout. Jejich dědové je mlčky sledují a vědí své. Žijí v tichém strachu z velkých sousedů, na severu i na jihu, kteří nakonec vždy v minulosti rozhodovali o osudu malých kavkazských národů.

Tak to bylo před stoletím a tak to je i dnes. Sto let na Kavkaze moc neznamená. Gruzínci říkají, že to je dobře.

E-mail: [e-mail]

Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Do Gruzie je možné doletět přes Rusko, kam je ovšem nyní již potřeba vízum, nebo přes Vídeň či Londýn. I gruzínské vízum je nutné, stojí padesát dolarů a teoreticky je možné ho získat přímo na letišti. Je však rozhodně lepší opatřit si ho na velvyslanectví ve Vídni či Moskvě. Po celé Gruzii je možné pohybovat se poměrně snadno velmi lacinými mikrobusy. C

O NEOPOMENOUT: Musíte rozhodně ochutnat víno a koňak v Kachetii, vinařské oblasti, a ovoce v subtropické zóně u Černého moře. Stavte se u horalů v zapadlé horské vesnici a navštivte některý z mnoha starých klášterů, které se pomalu vracejí k životu. Jeden ze starých chrámů v Kachetii, slavné vinařské oblasti NA CO SI DÁT POZOR: Cestovat po Gruzii je poměrně bezpečné. Některé horské oblasti však mají pověst ráje lupičů, kde je cizinec snadným terčem. Taktéž je nezbytné vyhnout se oblastem hraničícím s Čečenskem.

Podzimní barvy u gruzínské vojenské cesty, stoleté silnice přes Kavkaz.

Gruzínský kněz na procházce vesnicí v horách.

Jeden ze slavných chrámů v Kachetii, slavné vinařské oblasti.