S Muďjugem to bylo jiné. Seběhlo se to takhle: šéfredaktor listu Pravda severu v severoruském Archangelsku tak dlouho vyprávěl o romantických poměrech života na severu, až jsem se rozhodl vyrazit z Archangelsku na sever.
Najal jsem si člun, asi tři hodiny se plavil slanou vodou, od majitele té kocábky jsem vyslechl nesnesitelnou dávku nadávek a s vypětím všech sil a mírně omámen bídnou pálenkou proti chladu jsem nakonec přistál u bílých pláží malinkého ostrova Muďjug.
Tam, poblíž děla, stál Albert Semin a i v obnošeném saku připomínal triumfujícího Alexandra Makedonského, neboť, jak jsem se dozvěděl, již několik let za ním nikdo na ostrov nezajel, a on tedy jako ředitel muzea je velmi potěšen, že svět na jeho království nezapomněl.
V roce 1918 tu západní intervenční armády, které se okupací Archangelsku snažily zastavit rudá vojska, vybudovaly zajatecký tábor pro kapsáře, bolševiky a jiná individua, a v dobách SSSR mířily do místního muzea zástupy znuděných odborářů a dítek školou povinných. Pak se rozpadl SSSR a lodě přestaly jezdit.
Nekorunovaný král ostrova
Albert se stal nekorunovaným králem svého ostrova obydleného jen asi deseti vojáky a meteorology, stal se ředitelem muzea, kam nikdo nejezdí, písmákem bádajícím v oboru, který nikoho nezajímá, uznávaným expertem ve zpracování lesních plodů (na marmeládu i pálenku), jediným člověkem v Rusku, jenž mává rukou nad bídnou penzí (na ostrově není penze třeba), a především nezdolným, a proto vzácným optimistou, který každý den hleděl směrem k horizontu s hlubokým přesvědčením Robinsona Crusoe, že právě dnes se ta loď na obzoru již konečně objeví.
Zbloudilého pocestného unese do muzea, pohostí uzenou rybou, provede ostrovem, skončí u svého sedmdesátiletého kamaráda Petra, meteorologa, a ten před návštěvníkem pronese větu: "Albert je nejvýznamnější člověk, který na tomto ostrově žil." Takový je již úděl lidí na pustých ostrovech.
Vzpomínky, klid a svoboda
A oba pak nad kompotem z lesních bobulí budou vzpomínat na časy, které zažili i nezažili, hovořit o slávě přístavů, o dřevěných i plechových lodích, nevolnických povstalcích, rudých komisařích, rybách a lovcích, bílé kavalerii a také o obrovské vlně tsunami, která Petrův domek v padesátých letech málem smetla po pokusném jaderném výbuchu na Nové zemi.
Také budou hodně mluvit o svobodě a klidu, které se tam někde na pevnině hledají hůře. To vše bylo před šesti lety a ani dnes není Rusko zemí, kde by lidé jezdili na opuštěné ostrovy. Ale Albert, pokud je ještě živ, tam z břehu lodě určitě vyhlíží dál.
