K Machu Picchu s pár dolary v kapse

V principu existují dvě možnosti, jak se k Machu Picchu dostat: pěšky nebo vlakem. Ruiny totiž leží vysoko nad strmým údolím řeky Urubamba v pohoří Cordillera Vilcabamba a do tohoto údolí nevede žádná silnice ani jiná cesta sjízdná automobilem. A protože atraktivnosti a jedinečnosti této lokality jsou si všichni dobře vědomi, obě přístupové cesty jsou řádně zpoplatněny.

PĚŠKY?

Pěší cesta ke zříceninám je známá jako Inca Trail a lze ji doporučit jen skutečně zdatným turistům. Její délka 33 km sice nevypadá nikterak děsivě, ale je třeba vědět, že stezka překonává obrovské výškové rozdíly a vine se po velmi strmých a často kluzkých chodnících přes několik vysokohorských sedel, z nichž to nejvyšší leží 4.198 metrů nad mořem.

Absolvování této cesty představuje vyčerpávající třídenní pochod s batohem a veškerými zásobami na zádech.

Samotná náročnost trasy však bohužel nemusí být to jediné, co může zájemce od tohoto jinak nádherného výletu s panoramatickými výhledy odradit. I přes svoji obtížnost je Inca Trail celosvětově velmi oblíbený a tak je neustále přeplněný výpravami turistů ze všech koutů planety. Kdo by na cestě očekával klid v lůně divokých velehor, byl by zřejmě zklamán. Nemluvě o tom, že vstupné na tuto stezku ve výši 50 USD také může leckoho odradit.

Práce na vysoko položených políčkách na svazích And je náročná

VLAKEM?

Pokud se nerozhodnete pro Inca Trail, nezbývá vám, než se dopravit vlakem do malého městečka Aguas Calientes, jež leží v údolí pod Machu Picchu. K tomu je přirozeným výchozím bodem Cuzco. To bývalo kdysi hlavním městem říše Inků, dnes je spíše hlavním městem turistiky v Peru.

Jenže z ceny vlakové jízdenky přímo z Cuzca se vám pravděpodobně zatočí hlava. Do Aguas Calientes je to sice málo přes sto kilometrů, ale cena jízdného začíná též asi u 100 USD.

Problém je totiž v tom, že při privatizaci peruánských železnic získala před několika lety licenci na provozování této trati prý jistá společnost z Chile a ta de facto zrušila veřejnou dopravu do Aguas Calientes. Respektive domorodci mají stále možnost přepravy za běžné tarify, ale zahraniční turista již nikoliv. A velmi dobře to hlídají.

Toto dosti nepříjemné opatření železnice hájí tím, že bylo zavedeno v zájmu maximální ochrany bezpečí zahraničních turistů, ale všem je jasné, jaký je pravý důvod. Je jen škoda, že velké zisky z této trati neplynou alespoň do peruánské pokladny.

Žena z horské vesničky v okolí Cuzca

Na druhou stranu, ke zvýšení bezpečnosti skutečně došlo a je to tak jediný pozitivní důsledek železniční privatizace. Ještě před několika lety měla totiž trať pod Machu Picchu pověst snad nejnebezpečnější železnice světa a krádeže i násilné loupeže tu byly téměř na denním pořádku. O praktikách místních lupičů se mezi cestovateli vyprávěly hrůzostrašné historky.

Dnes jsou turisté s místenkami směřováni do zvláštních vagónů, kam domácí nemají přístup a vlak i nádraží jsou hlídána policií. Zřejmě si majitelé ujasnili, že dokud neztratí onu bídnou pověst, nemohou pořádně vydělat. A - funguje to.

POSVÁTNÝM ÚDOLÍM

Nejlevnější a přitom možná nejpříjemnější cesta vede takzvaným Posvátným údolím Inků. Je to varianta, při které se necestuje vlakem hned z Cuzca, ale dojede se po silničkách co nejblíže k Machu Picchu, do vesničky Ollantaytambo, odkud se pokračuje vlakem. Jinak to dál ani nejde, právě v Ollantaytambu silnice končí.

Tuto trasu lze dokonce s užitkem rozvrhnout na několikadenní putování a prohlédnout si během něj mnoho zajímavých míst, o která pasažéři přímých vlaků pochopitelně přijdou.

PŘEČTĚTE SI

Machu Picchu se nejmenuje Machu Picchu

Kordillery: kde trháte hvězdy jako třešně

Ducha Inků hledejte v peruánské Cuzce

Zmíněným Posvátným údolím protéká říčka Urubamba, která vás nakonec neomylně zavede až pod Machu Picchu. Z kraje údolí můžete vystoupit na zříceniny Pisacu, jiného inckého města vysoko nad řekou nedaleko Cuzca. Ačkoliv Pisac není tak znám a hojně navštěvován jako cíl naší cesty, má s ním mnoho podobného. Navíc kaskády typicky inkovských zemědělských teras, které jej obklopují patří k těm vůbec nejlépe dochovaným.

K dalším pozoruhodnostem Posvátného údolí patří sněhobílé solné terasy nedaleko Marasu. Zde lidé už od předinckých dob získávají jedlou sůl vysoušením minerální vody z nedalekého přírodního pramene. Během několika staletí tu ve stráni pod zřídlem vybudovali desítky malých jezírek, ze kterých po odpaření vody sbírají svoji solnou sklizeň.

A ještě výše nad údolím najdeme záhadné kruhové terasy Moray, o jejichž pravém smyslu se stále vedou dohady. Prý snad sloužily Inkům k zemědělským experimentům, jenže jejich absolutní pravidelnost a dokonalost hovoří zase pro teorii nějakého obřadního účelu.

Kruhové terasy Moray trochu připomínají amfiteátr

I samotné Ollantaytambo stojí za zdržení. Nejen proto, že se jedná o jedno z nejlépe dochovaných inckých měst. Dodnes je tu k vidění typický systém uzavřených kamenných dvorů společných vždy několika domům. V dlážděných ulicích mezi dvory vedou kamenné stružky, jimiž trvale proudí čistá voda.

Impozantní je ovšem zejména pevnost na skále nad městem. V ní se při svém ústupu před Španěly nějakou dobu ukrýval i Manco Inca, jeden z posledních indiánských vůdců, jež trvale bojoval proti Španělům. Právě zde, pod ochranou pevnosti Ollantaytambo se mu dokonce podařilo v roce 1536 v jedné bitvě nad dobyvateli zvítězit. To však k zastavení conquisty pochopitelně nestačilo a Manco Inca musel ustoupit dále do nížin, kde byl nakonec po několika letech zabit.

NOČNÍ ZÁŽITEK

Realitu dnešního cestovaní k Machu Picchu lze asi nejlépe ukázat na konkrétním příběhu. Ona taková cesta levným večerním vlakem z Ollantaytamba do Aguas Calientes se nakonec může stát velmi zajímavým vyvrcholením celého putování.

Mírně jsme znejistěli již při pohledu na obří davy turistů čekající na potemnělém nádražíčku. Když konečně přistavili vagóny, všichni se k nim po peróně ženou klusem. Ptáme se průvodčího, proč je ve voze tma. On rychle odpoví, že bez lokomotivy přece vlak nemůže svítit, ale ta že prý přijede co nevidět. Hm. Po tmě tedy dohledáme místa a usadíme se. Z dlouhé chvíle si děláme legraci, že budeme čekat až se vrátí lokomotiva, co právě odjela do Cuzca.

Bohužel to byla pravda. Seděli jsme tam po tmě se všemi cestujícími a v tichosti nabírali zpoždění. Asi za hodinu přišel průvodčí zkontrolovat lístky. Měl jsem chuť se mu do té tmy vysmát. Ve tři čtvrtě na jedenáct to s námi najednou několikrát silně škublo a konečně jsme se rozjeli. Máme dvě a půl hodiny zpoždění. Za oknem vidíme už jen siluety hor.

Asi v 0:30 jsme na místě a rozespalí vyrážíme s celým vlakem do nočního Aguas Calientes hledat ubytování. Marně. Městem bloudí plno takových a všude je obsazeno. Ze zoufalství se vyptáváme služby na nádraží, ale ten vtipálek nám poradí hotel za 198 dolarů na osobu! Zdrcení už skoro odcházíme, že snad zastanujeme někde za městem, když se ještě ptáme dvou lidiček sedících na schodech před jedním barem. Jsou mladí a snaží se nám pomoci.

Zajímá vás Peru? Chcete se dozvědět více od cestovatele, který tuhle zemi zná "jako své boty"? Pak se vydejte na "diashow" o Peru. Kdy a kde? * 23.11. v Praze v KC Novodvorská od 19:00
* 30.11. Pardubice - KD Dubina - 18:00
* 7.12. Teplice - Dům Kultury - 19:00
Více na www.promitani.cz

Chápou naši prekérní situaci a nakonec se nesměle rozhodnou, že se o nás postarají. Vtáhnou nás do baru, kde v pivním odéru sedí pár lidí, hraje hudba a stojí kulečníkový stůl. Prý jestli nám to stačí, můžeme si lehnout na zem. Stačí.

Jen je třeba vyexpedovat štamgasty, což ještě chvíli trvá. Hrajeme proto kulečník, ale naše hra nemá pravidla ani úroveň. Konečně v půl třetí nad ránem uléháme na karimatky za stůl, hosté odcházejí. Hurá, můžeme spát!!

Návštěva vysněné meky cestovatelů v Jižní Americe je nadosah.