Vyjeli jsme do z Ulanbátáru (dále již jen UB) do Charchorinu, po prakticky jediné asfaltce v zemi. Kruté vstávání v 6 hodin (bylo nám řečeno, že nic jako rezervace neexistuje a kdo dřív přijde, obsadí lepší místa, pokud vůbec). Posnídali jsme a městskou dopravou dojeli na autobusové nádraží. Překvapivě snadno jsme našli kýžený autobus a obsadili zadní místa. Veškerá zavazadla se vrší v uličce, takže dostat se ke dveřím je občas téměř akrobatický výkon. Nastalo dlouhé čekání, autobus se pozvolna plnil. Pak řidič odjel natankovat (předtím vybral jízdné, 5500 T na osobu). V 11.30 konečně vyjíždíme na cca osmihodinovou cestu do Charchorinu (za předpokladu, že všechno půjde hladce!). Samozřejmě vše hladce nešlo. Po asi dvou hodinách , právě když jsme jeli kolem krásné louky s pasoucím se skotem, v dálce se rýsující hory, se náhle ozvalo CHRR – a nešlo zařadit. Rozebrání převodovky (do posledního škoubečku a ozubeného kola – vážně jsme pochybovali, že se to podaří dát opět dohromady, než jsme si uvědomili, že řidič s pomocníkem podobné opravy pravděpodobně provádějí několikrát týdně) a opětovné složení (dvakrát!) trvalo cca 5 hodin. Byla to sice příjemná zastávka, jelikož jsme si v klidu uvařili polívku apod., leč hodiny chyběly. Jeli jsme až do 3 do rána a cca 15 km před Charchorinem jsme při vyhýbání uvázli v bahně. Nedalo se nic dělat, takže jsme se na sedadlech, obklopeni bágly, pytly s krmivem a dvěma kozami, uvelebili co nejpohodlněji a spali až do 6 hodin, kdy nás vytáhl traktor. Za půlhodinku jsme pak dorazili na místo.
Prohlídka městečka, kde není v podstatě nic než klášter, nefunkční, obklopený zdí se 108 (magické číslo) vestavěnými stupami, tři chrámy a velká stupa se zbytky základů obří jurty. Z Čingischánova hlavního města nezbylo nic. Večeřeli jsme v jedné z mála restaurací obligátní kousky skopového s přílohou. K tomu za 800 kyselé pivo. Přespali jsme za městem – další krásná, hvědnatá, leč studená noc.
Sháníme odvoz do Cecerlegu. Již tři dny není benzín, takže lidé, kteří by nás rádi odvezli, nemohou. Po delším čekání jsme opětovně zašli k benzínce – benzín byl! (Tehdy stál zhruba polovičku co u nás). U něj ve frontě asi dvacet aut. Na druhý den ráno jsme na návsi kontaktovali hrdého Mongola v tradičním delu (dlouhém prošívaném kabátě se zapínáním po straně, převázaném širokou šerpou) a s gazem a dohodli cenu – 60 000 T. Chtěli jsme mu dát jen půl, ale rozzlobil se a chtěl nás vysadit, tak jsme rychle souhlasili a dali mu vše. Do obou nádrží načepoval 90 l, dojel si domů pro řidičák a jelo se. Bylo nás pět, jeden vpředu, čtyři se tísnili vzadu. Po 5 hodinách jízdy jsme dorazili do Cecerlegu – dle průvodce nejhezčího města aimagu (oblasti). Na kopečcích se rozkládaly chatrče, posledních 15 km do města vedla asfaltka se stromořadím. V centru města se tyčily dva chrámky postavené za sebou. Obědvali jsme v luxusně vyhlížejícím hotelu Madrag (kupodivu jídla jen kolem 600), šli se ubytovat do hotelu Bulgan (ve 4lůžkovém pokoji, po 2000, pátý na zemi ve spacáku zdarma). Druhý den jsme nakoupili potraviny a šli shánět odvoz k jezeru. Po asi hodině obcházení zaparkovaných aut na návsi jsme sehnali tři kluky s vojenským Vazem, za 40 000 jen tam. Cesta byla celkem pohodlná, za 6 hodin s přestávkami jsme dojeli do vesnice Chorgo a do národního parku (poplatek 8 000), po dalších 8 km konečně jezero! Překrásné, klidné, obklopené horami, občas lesík.
Věra a já jsme chtěli zůstat 4 dny, pro ostatní se naši průvodci měli stavit už pozítří. Dohodnutá cena: 25 000.
Všichni jsme byli zvědaví na rybaření. Jediný prut jsem měl já, prastarou záležitost z bazaru za 200 Kč, a jedinou třpytku! (Druhou jsem ztratil na předchozím výletě). Rozhodl jsem se tudíž vyčkávat. A brzy jsme se dočkali. Věděli jsme, že Mongolové nerybaří, protože ryby nejedí – jim skutečně stačí k dokonalé spokojenosti 3x denně skopové, trochu kumysu (kobylího mléka )a nějaká ta vodka (zvaná archi, destilovaná – z kumysu!). Nicméně se pojednou na břehu objevil klučina, tak 12 letý, z holínky vytáhl ”pytlačku”, obrovskou třpytku na tlustém vlasci, uvázaném na kusu dřívka. Roztočil třpytku nad hlavou a hodil do vody. Po necelé půlhodině vytáhl parádní štiku – takových 40-45 cm. Zručně ji nožem zabil, pokývl nám na pozdrav a opět zmizel.
Hrozně jsem se bál, že o třpytku nějakým způsobem přijdu (první mi uvázla mezi kameny), takže jsem se napřed rozhodl testovat vody s podomácku zhotoveným náčiním, sestávajícím z podkůvky na boty (kterou jsem koupil na tržišti v Cecerlegu), dvou jednoduchých háčků, svázaných dohromady a staniolu. Skoro dvě hodiny jsem nahazoval a nic, k velkému smíchu ostatních, že prý ryby až takhle blbé nejsou. Uvažoval jsem, proč neberou a pak odstranil většinu staniolu – a ejhle! Ryba zabrala! Má opatrnost se mi vyplatila, protože dravec přetrhl (nebo překousl) příliš slabý vlasec a zmizel, i s mou podkůvkou. Teď nebo nikdy: vyndal jsem pečlivě uschovanou třpytku, kterou jsem koupil na jednom ullánbátarském tržišti (v Cecerlegu pochopitelně k dostání nebyly), přivázal na zbytek silnějšího vlasce, který zbyl na navijáku a nahodil. Během půlhodiny jsem měl půlmetrovou štiku. V příštích dnech jsem podobně lehce chytil ještě jednu (víc se ve dvou nedalo sníst…)
 Mongolové nerybaří, ryby zde čekají jen na vás |
