Na vorech je to docela běžné, ale když je plť plná lidí a má větší ponor, je to...

Na vorech je to docela běžné, ale když je plť plná lidí a má větší ponor, je to prý mnohem větší zábava. | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Zapomeňte na rafty, na slovenském Váhu se létá na pltích

  • 17
Na řece Váh jsme přestáli Besnou, Vlčí zuby, Vytririť, vzpomínky na banderovce, kámen, kde ztroskotal náš zadník Peťo, i vlny vysoké jak dům z dětské železnice. Skoro si říkám, proč se vlastně vláčet až někam na Amazonku nebo Aljašku, když dobrodružství potkáte kousek za hranicemi na Slovensku.

Když teď na tu plavbu vzpomínám v bezpečí své kanceláře, vybavuji si všechny ty medvědy, peřeje, vraždy z lásky, bitvy, přepadení, tajné chodby, milence přistižené v nejlepším a vlny vysoké celých dvanáct metrů, pardon - centimetrů.

Místo: voda divoká a plná nástrah skoro jako Yukon, tedy pokud věříte všemu, co se vám vypráví, a máte představivost. Hory a temná zeleň, která z vody vypadá neproniknutelně jako prales. Jinak je to slovenská řeka Váh před Strečnem a Malá Fatra.

Osoby: Vlado, což je předník čili kapitán. A Peťo, zadník.

Zásada číslo jedna: "Zatímco na moři kapitán opouští ztroskotanou loď jako poslední, tady prchá jako první. Pak jde zadník. A vy se snažte nějak dostat za námi," řekne nám Vlado.

Ale to už nás chytí proud a my letíme vstříc těm medvědům a peřejím, ale také vlčím zubům a gruppensexu.

No, letíme... Šineme si to rychlostí asi sedm kilometrů za hodinu, protože sedíme na plti. To je slovensky vor, ale tohle je vlastně dřevěná deska s lavičkami, hranatý obdélník s dlouhým jasanovým veslem vpředu a vzadu a asi dvaceticentimetrovými bočnicemi. Ale my opravdu letíme.

Pltě totiž neplují. Ony "letia". Už celá staletí se používá pouze tohle slovo.

A tak letíme vstříc dobrodružství. Míjíme kříž vyrobený z cédéček. Ptám se, co to je. "To tady mají vodáci. Ukazuje jim, že teď začínají obtížná místa," říká Vlado.

Jak tak naše plť letí po Váhu, míjíme hrady jeden za druhým (víc jich nebylo)....
Voda na palubě Zvedněte nohy, řekl nám najednou kapitán a po palubě se přehnala...

Besná bývala děsná

Je to tak, blíží se Besná. Už to slovo...

Pořád si ji umím představit. Strašlivá skála. Vede až do prostředka řeky. To by se ještě dalo zvládnout. Jenže Besná je zákeřná jako daňový kontrolor. Není to obyčejná skála. Je to past. Jde těsně nad vodou. Takže je tam mezera. Je však příliš nízká. Vor propluje, ale co je na něm, už skála smete. I to by se dalo ještě zvládnout. Ale pod vodou je schod. Tím pádem tam voda proudí rychleji a vtahuje vás pod Besnou, kterou se snažíte objet. "Vcucává vás to jako do velrybího požeráku," říká Vlado.

Právě tam míříme, ale on je klidnější než Limonádový Joe před přestřelkou. Není to tím, že by už byl tak otrlý, ale proto, že v roce 1937 přišli armádní ženisté, naprali pod Besnou spoustu náloží a ze skály přežil jen zbytek na břehu. Zůstaly křížky po utopených pltnících a tohle vyprávění.

Proplouváme okolo, žádné drama. Voda s pltí jen tak hezky hojdá. Přeloženo: pohupuje.

Ještě před Besnou míjíme Margitu. Taky skála. Pod ní skončil život Margity, krásné dívky, jež měla spoustu nápadníků - a macechu, která taky ještě měla choutky. "Protože žárlila a chtěla mít šohaje pro sebe, poslala Margitu na trh do Turca," říká Vlado. "Ale nadběhla jí a z téhle skály ji shodila." Trest ji neminul, takže si stejně neužila.

Ale pozor si tady museli dávat i pltníci: na druhé straně trčelo pět balvanů sloupů. Mezi nimi jediný průchod. Hop, nebo trop. Říkalo se tomu Vlčí zuby. Nebo Hrablo. To mluví za všechno.

K snídani kořalka, k obědu dvě

Obě skály už máme za sebou. Je na chvíli klid, než přijde Vytririť.

A tak Vlado v mezičase vypráví, že pltě po Váhu začaly létat už v 11. století, kolem přelomu století a za první republiky některé skončily až v Srbsku, jiné dolétly až do Černého moře. Obvyklou konečnou však bylo Komárno. Z Ružomberku tam byly někdy už za tři dny. To zřejmě opravdu letěly.

Byla to riskantní dřina. "Když se někdo utopil nebo ho rozmačkaly klády, pochovali ho na místě a domů přivezli jeho sekeru, ploutev z vesla a prsť z hrobu."

Pltě byly až 160 metrů dlouhé a běžně se využívaly i jako jakási tramvaj podél Váhu. "Když soudili Jánošíka, obvinili ho taky, že pod Strečnem obral faráře, který jel na plti." Ale život na plti měl i příjemné stránky. Ráno prý plťaři pili sklenku pálenky, k obědu dvě. A k večeři?

To už je zřejmě nepočítali. Protože voraři nevěděli, jestli se dožijí zítřejšího večera, žili naplno. Vlado o tom zpívá popěvek, který je zřejmě prvním zaznamenaným gruppensexem ve slovenském písemnictví: Ej, za skalou, štyria jednu stískali a ten piaty narieka, že to jeho frajerka.

Jak to bylo dál, nevím, protože se objevili první medvědi.

Vlado ukáže ke břehu a říká: "Vidíte tam? U toho stromu."
Vidím. Ale nevím co. Nic tam není.
Byli tam medvědi.
Někdy.
Teď ne.

"Turisté si je tady fotili v pravé poledne. Medvědi se přišli k řece napít a vůbec se nebáli," říká Vlado.

Nevypadá to jako plťařská latina, zvlášť když Vlado dodá, že na Slovensku je 800 až 1 200 medvědů. Není divu, že se tady za každým ohybem řeky nějaký čas od času objeví. "V této zátočině srazila auta během jednoho týdne dva."

Jak na pltě

Jeli jsme pltí, kterou provozuje Prvá pltnícka a raftingová spoločnosť ve Strečně. Asi sedmikilometrová trasa trvá zhruba hodinu. Je nenáročná a bezpečná natolik, že je na dospělých, zda chtějí mít vesty. Během jízdy pltníci v dobovém oblečení zábavně vyprávějí příběhy a legendy spjaté s místy na břehu, což se líbí nejen dětem.
Skoro celou trasu jsou nádherné výhledy na okolní hory a hrady.

Cena: dospělí 10 eur, děti 5.

Kontakt a info: plte.strecno.sk

Pak ještě dodává, že přímo ve Strečně zabili lovci dva medvědy. A ve vsi Lipovec chodí méďa na jablka. To jsme tedy v pěkné divočině. A bez medvědobijky. Ještě přichází příběh o hloupém českém turistovi, který přiběhne do krčmy, dá si rum, pak ještě jeden rum a ještě jeden a pak vypráví, jak narazil na medvíďata a začal je fotit, dokud nedorazila medvědice a nevyzvala ho na závod v běhu s tím, že vítěz může poraženého sežrat.

Začínám mít dojem, že na těch strašlivých vlnách, které s námi jemně hojdají, je bezpečněji než na pevné zemi. Jenže už se blíží Vytririť.

Ve skutečnosti se jí říká Kaprova skála. Koukám na ni a fakt - špička vytrčená nad řeku vypadá jako hlava kapra s pootevřenou tlamou, když vám řízky jezdí před svátky ve vaně.

Proud nás na ni tlačí. Předník i zadník zamakají a proplujeme hravě. Ty opravdové pltě se obvykle vyhnuly předkem, ale když nestačily uhnout zadek, otřely se o skálu. Proto Vytririť.

A když ji plťaři měli za sebou, vyhodili do vzduchu klobouky a řekli: Už nám můžeš. Měli totiž za sebou nejtěžší část letu po Váhu až do Dunaje. Ale na nás čekají chuťovky jiného druhu.

Trochu temna, trochu lásky

Poslyšte příběh velké lásky a dvou uťatých hlav, z toho jedné omylem. Právě jsme pod zříceninou hradu Starhradu, kde kdysi žil mladý šlechtický sympaťák Milko. Dva kilometry vzdušnou čarou po proudu na hradě Strečno žil další mladý šlechtic Vladimír. A v Žilině byla Marienka, dcera rychtáře a krása vesmírná.

Chtěli ji oba, ona milovala Milka. Ale Vladimír šel rychleji na věc, požádal ji o ruku, a Milko měl smůlu. "Dostaneš moje tělo, ale ne moji duši," vmetla novomanželka muži, když byli o svatební noci v nejlepším. Vladimír si lámal hlavu, jak vylepšit svůj sex-appeal, a vymyslel jediné: nechal zabít Milka a useknout mu hlavu.

Ale nějak to nepomohlo. Marienka chodila v přestrojení za muže plakat v noci na Milkův hrob. Vladimír se dozvěděl, že tam kdosi chodívá, a dostal strach, že to je nějaký rytíř nebo nájemný zabiják, který má pomstít Milka. Vyrazil tam a usekl mu hlavu. Zvedl ji - a poznal Marienku. Náhle udeřil blesk a spálil Vladimíra. A tak ho ráno našli, jak je na uhel a drží krásnou smutnou hlavu.

Když to vyprávění slyším, hned koukám na ty romantické ruiny, které mi visí na skále vysoko nad hlavou, úplně jinak.

Pod zříceninou Starhradu průvodci na plti vyprávějí tajemné legendy o lásce a smrti.

Ale sotva urazíme pár stovek dalších metrů, už to nejsou legendy. "Tady proběhl masakr francouzských partyzánů," říká Vlado. "Byli to mladí chalani, kteří utekli z pracovních táborů. Z minometů umístěných na vrcholcích kolem Starhradu je Němci pohodlně postříleli. Potíž byla v tom, že na Němce měl předtím zaútočit oddíl partyzánského velitele Pjotra Velička a s Francouzi je vzít do kleští. Ale Veličko se opil a nezaútočil."

O kus dál je zase vrch Polom, který Svobodova armáda na konci války za velkých ztrát dobývala, protože Němci tam měli děla.

A po válce se tady střílelo taky, protože se tudy chtěli protáhnout banderovci. Vlado vypráví, jak se na ně vypravili dva chlapi ze Strečna. Máš už někoho? volá jeden. Ne. A ty? Tázaný odpovídá: Jo, mám dva. Ale drží mě.

Konec střílení, teď přichází láska, protože se blížíme k erotické skále. Je to takový přírodní šmajchlkabinet.

Nad vodou je skála uříznutá jako stůl, travička zelená, privátek. Mladí lidé se tam chodí opalovat, a když vodáci jedou Váh, prý se tam páry zastaví, aby si vyřídily, co mají na srdci. "Jednou jsme tady pluli s turisty a zrovna se to odehrávalo, takže jim lidé na pltích tleskali," říká Vlado.

Bohužel, dneska nic. Tak Vlado aspoň ukazuje, kde viděli dalšího medvěda. A najednou se před námi otevře pohled na hrad Strečno. Kvůli němu by stálo za to natočit tady film.

A taky si trochu zakopat. Strečno a Starhrad prý spojuje chodba, kde jsou obrovské poklady. Ještě je nikdo nenašel.

Ale pro nás plťaře Strečno znamená, že máme před sebou Kamenné pole. Šutry pod vodou.

"Měli byste zpytovat vědomí, podívejte se, co je před námi," říká Vlado, aby byla patřičná nálada.

Vaří se to tam jen trošičku, ale je to místo, kde se i mistr tesař utne. Zadák Peťko ukazuje svůj kámen. Patří mu. Ztroskotal na něm. Abych ho viděl, těsně ho míjíme. Bez reprízy.

Těsně před Strečnem, kde končíme, dostanu do ruky veslo, na hlavu klobouk a řídím plť. Proplouváme peřejemi s vlnkami velkými jako domy kolem dětské železnice. Neztroskotali jsme. Ani tomu nechci věřit, jak jsem šikovný.

Přistáváme. Těsně předtím Vlado ještě říká, že tady jsou všude obrovské hlavatky. Viděl jsem jich přesně tolik, kolik jsem viděl medvědů. Ale nepochybuji, že tam někde někdy byly.