Jízda na monoski. Vyzkoušeli jsme výuku handicapovaných lyžařů

  • 20
Monoski s handicapovaným lyžařem stále budí na českých sjezdovkách pozornost. Často i proto, jak dobře dotyčný své vybavení ovládá. Vyzkoušeli jsme, jak je náročné se na takové monoski naučit jezdit.

Marek Dušek, předseda RWE Centra handicapovaných lyžařů v Janských Lázních, mě bere v podpaží a zvedá do sedadla monoski, určené pro lyžování handicapovaných. Skořepina je opravdu těsná a popruhy postupně přitahují nohy, tělo i záda. Od této chvíle jako by mi spodní polovina těla nepatřila. Vnímám ji spíš jako součást monoski.

Do rukou dostávám takzvané "stabíky". Stabilizátory jsou vlastně jakési zkrácené francouzské hole, které jsou dole ukončeny lyžičkou. Ta je nyní ale sklopená a opírám se o její kovovový konec, uzpůsobený tak, aby se nesmýkal.

Jánské Lázně - výcvik na monoski, redaktor iDNES.cz v doprovodu instruktora

Poprvé si uvědomuju, že jsem odkázán na pomoc druhých, když mi Marek zapíná bundu, zatímco udržuji rovnováhu. Jsem zvyklý se o sebe postarat sám, a tak mi to přijde přinejmenším divné. A to je teprve začátek.

Následuje první výcvik na místě. Zkouším si, jak se dá na monoski naklonit, jak správně ohnout bok, aby se spodní lyže dostala na hranu. "Ruce nesmíš dostávat za tělo, ale před něj. Když je dostaneš dozadu a spadneš, tak je to asi jediná možnost, že se poraníš," varuje Marek.

Zkouším se otáčet na místě. Snažím se opřít o ruce a zvednout na nich tělo v domnění, že až bude nahoře, tak s ním jednoduše zatočím. I když se dokážu nadzdvihnout, špička lyže pořád zůstává na zemi, drží o sníh a nechce se otočit.

"Jak zvednu špičku?" ptám se a Marek mě ujišťuje, že to není potřeba. "Na to přijdeš," dodává. Po chvilce pochopím, že špičku můžu klidně nechat na místě a posunovat spíš tělem. Takzvaný hvězdicový obrat od té chvíle zvládám.

Marek odbíhá pro rukavice a já zůstávám na monoski sám. Zkouším si, co umí, a dochází mi, že v okamžiku pádu se zřejmě bez pomoci nezvednu. "Jak se dostanu ze země nahoru?" ptám se proto Marka, hned jak se vrátí. Pak si zkouším první a jediný chtěný pád. Marek se opírá nohou o lyži a za podaný stabilizátor mě vyhoupne nahoru.

Velká část instruktorů RWE Centra handicapovaných lyžařů jsou mladé dívky, a tak mě zajímá, jak takové neustálé zvedání zvládají. "To není o síle, ale o páce," tvrdí Marek. Stále jsem se nesrovnal s pocitem, že jsem na někoho odkázán. Určitě se dá ze země zvednout i vlastní silou. "Na svahu to ti opravdu dobří dokážou," připouští instruktor.

Za odpichování o "stabíky" odjíždím k nedaleké sjezdovce Duncan. Pro ruce je to dobrá rozcvička. Mám výhodu, protože mohu zcela používat horní polovinu těla. Na monoski, případně na stabilnější biski, ovšem jezdí i handicapovaní, kteří tělem hýbou jen ve velmi omezeném rozsahu nebo se téměř vůbec nehýbou.

"Neznáme slovo nejde. I ty nejtěžší případy tělesného postižení je možné posadit na biski, kterým říkáme bezpečné sáně. Ve finále může instruktor toho člověka jen svážet bez stabilizátorů. Ty my ale vždy lidem dáváme, aby měli pocit samostatnosti, že na tom svahu mohou fungovat sami," vysvětluje Marek.

Na sjezdovce budí respekt

Stojíme na kraji sjezdovky a Marek si mě uvazuje na lano. Napoprvé jedeme kolmo dolů. Jištěný lanem se cítím bezpečně a sjezd si užívám. Ke konci už zkoušíme první obloučky. Ihned mě čeká překvapení. Z klasických lyží jsem zvyklý na poměrně velký náklon do hrany lyže, tady málem padám. "Není potřeba se tak naklánět," nabádá mě Marek.

Po dojezdu mě čeká první jízda na vleku. Marek mě už při příjezdu ke sjezdovce překvapil sdělením, že mě už napoprvé nechá jet samotného. Léta jsem dělal lyžařského instruktora a vím, že dostat začátečníka na vlek patří k jednomu z prvních velkých zlomů v jeho lyžařské kariéře a je třeba pečlivá příprava. Nezbývá mi než doufat, že ví, co dělá.

Jánské Lázně - výcvik na monoski, nasazování na vlek

K jízdě na vleku má monoski vpředu malé lanko, které vlekař zahákne o talíř. Nakonec to ani moc neškubne a jedu. Nahoře má RWE Centrum handicapovaných lyžařů člověka, který mě zase vyhákne a popoveze dál od vleku. Až mě překvapuje, jak je to jednoduché. Postupně se navíc naučím vytáhnout pojistku tažného lanka, odháknout se a odjet od horní stanice vleku sám. Mám radost, že zas něco zvládnu a není tolik třeba se o mě starat.

Co je potřeba k zatočení: předklonit se v oblouku, natáhnout ruku do zatáčky a natočit lyžičku "stabíku" asi na čtyřicet pět stupňů. Zároveň vyklonit bok, dostat tak spodní lyži na hranu. Poslední pokyn, jak zatočit, je koukat před sebe. To, co jsem zkoušel nejprve na rovině, teď testuji na kopci. Občas zmatkuji, občas na něco zapomenu, ale po třech jízdách na laně Marek rozhoduje, že další už jedu sám.

S respektem se rozjíždím ze svahu. Nejprve se snažím o několik oblouků vpravo, na konci sjezdovky otáčím a na řadě jsou levé oblouky. Největší strach mám z lidí. Nerad bych do někoho narazil. V tom se shoduji s 31letým Martinem Hamáčkem, který jezdí na monoski druhou sezonu a je radost se na něj dívat.

"Už se mi to jednou stalo a není to dobrý pocit," vysvětluje Martin. Na Duncan si přijel odpočinout ze sjezdovky ve Špindlerově mlýně. "Je to svoboda, možnost dostat se na lyže, na kterých jsem dřív jezdil, a poposunout se někam dál," vysvětluje vozíčkář, proč ho monoski baví.

Pád? Žádný problém

Hodně pomalu a křečovitě dokončuji první jízdu. Nevyhnul jsem se pádu, ale není to nic hrozného. Další jízdy postupně zrychluji a jízda je o něco plynulejší. "Nepracuješ tělem," hlásí Marek a dole mi přitáhne záda tak, až zůstávám ohnutý dopředu. Nohy mám naprosto ztuhlé a k tomu bolest zad, začíná to vypadat jako mučení. Při jízdě dolů bolest ale nestíhám vnímat. Po dvou jízdách mi navíc Marek záda opět povolí.

Užívám si první větší pád. Zapůsobil strach z větší rychlosti a respekt ze sněžného skútru zaparkovaného dole u vleku. Monoski se překulí přes mé tělo, ale sníh je měkký, na hlavě mám helmu. Žádný problém.

Co mě překvapí, je sníh, který se mi nahrnul na kraj sedačky pod stehna a trochu studí. Nohy utažené do skořepiny působí až cize. Vůbec jsem si za celou dobu nevšiml, jak se na kalhoty lepí mokrý sníh. Už vlastně dlouho cítím, jak nohy tuhnou. "To budou mravenci, až vylezeš," usmívá se Marek.

Ačkoliv zkušený lyžař na monoski používá "stabíky" jen pro jemné přiopření a někteří atleti sjedou svah i bez nich, já se o ně stále hodně opírám. Velkou většinu situací se snažím řešit rukama. Mým oblíbeným "kouskem" je ono tolikrát zakazované nechávání rukou za tělem. Při jednom z pádům zůstávám kvůli tomu ležet s rukou za zády. Sám si vynadám.

"Hlavně že víš, čím to je," směje se instruktor a už mě zvedá. To, že zvedání není o síle, je asi jediná věc, kterou mu po mnoha pádech úplně nevěřím. Musí se se mnou dost nadřít.

Jánské Lázně - výcvik na monoski, instruktor zvedá redaktora iDNES.cz po jednom z pádů

Postupně piluji další a další jízdou techniku. Někdy bez kontaktu se sněhem, jindy sebou prostě říznu. Jeden z pádů ocenili i moji kolegové. "Slušné salto přes hlavu," říká devatenáctiletá Jana Sychrová. Jela na vleku, a tak měla dobrý výhled. I pro ni jsou monoski možností, "jak si prostě zalyžovat".

"Padej ke svahu, a ne ze svahu," nabádá mě instruktor Jindra. Ale copak vím, kam poletím? Většinou lehnu, protože mám pocit, že jsem se rozjel příliš rychle, a vzápětí zazmatkuji. Druhou možností je, že jsem naopak pomalý, a tak nemám rychlost pro větší náklon ke straně.

Po celou dobu mě ovšem monoski baví. "Jsi talent, takhle rychle jezdit sám," říká jedna z instruktorek. Potěší mě, ale uvědomuju si, že jako zdravý mám obrovskou výhodu. Na míře postižení hodně záleží a někdo je talent, i když sjede sám sjezdovku až po několika letech. "Měli jsme kluka, který to sjel poprvé sám po čtyřech letech," vysvětluje Marek.

Po třech hodinách už začínám být unavený. Nejsou to ruce, jak mě varovali, ale spíš celková únava z nezvyklého posezení a znehybněných nohou. Naštěstí je konec. Marek mě zvedá a ptá se, jestli stojím. Stojím, ale to je v tu chvíli to jediné, co můžu. Po chvilce už nohy přichází k sobě a k chatě, kde Centrum handicapovaných sídlí, jdu po svých.

Podle Marka bych už druhý den mohl jezdit na sjezdovce ve Špindlerově Mlýně. To znamená, že jsem se zvládl naučit na monoski tak, abych nejen sjel sjezdovku, ale nebyl nebezpečný ani svému okolí, na což instruktoři RWE Centra handicapovaných lyžařů kladou velký důraz.

RWE Centrum handicapovaných lYžařů

Lidé z RWE Centra handicapovaných lyžařů učí už jedenáct let postižené  lyžovat na monoski. V průměru trvá jejich sezona sto dní a vystřídá se u nich přibližně stejný počet klientů. Mimo výuky, která je hlavní náplní, zajišťuje sdružení také trénink handicapovaným závodníkům na monoski.

Centrum má k dispozici jak monoski, tak biski pro vážnější případy postižení. Běžné monoski vyjde na 35 tisíc, cena závodních je kolem sta tisíc korun a biski vyjde 98 tisíc korun.

Ve spolupráci s RWE – energie českého lyžování