Dnešek a zítřek jsou pro mě jako pro pilota speciální dny. Chystám se přistát na dvou z deseti pilotně údajně nejnáročnějších letišť světa. Letiště Juliana na ostrově Svatý Martin (Saint Marteen) je sice tak trochu pop music (ano, to je to letiště, kde je práh dráhy takřka na pláži a letadla včetně těch největších přistávají doslova pár metrů nad hlavami zážitkuchtivých turistů), ale ostrov Svatý Bartoloměj (Saint Barthélémy), to už je velmi drsné blues.
Ne nadarmo ho některé žebříčky řadí dokonce do první pětice pilotně nejtěžších světových letišť.
Lehoučké přistání mezi turisty
To ale až zítra. Dnes přistáváme na druhé, francouzské straně ostrova, na letišti Grand Case. Tady je přistání bez komplikací, jen uvítání v podobě hurikánem ošklivě pocuchaného letadla krčícího se v křoví na kraji letiště není zrovna nejpříjemnější.
Po ubytování vyrážíme na objížďku ostrova a na chvíli se zařadíme mezi turisty, kteří vyhlížejí přistávající letadla na letišti Juliana. Jak říká Petr: „Čumilové čekají na big planes...“ My zrovna na žádný „big plane“ nemáme štěstí, ale vadí nám to pramálo. Já spíš obhlížím situaci na plánované touch and go přistání, Petr točí všechno, co mu přijde pod ruku. Už teď lituju našeho videoeditora Jindru Ilema, až všechny ty záznamy bude zpracovávat. (Jak se na konci ukáže, hard disky Petrových zařízení spolykaly celkem půldruhého tisíce gigabajtů záznamu.)
Druhý den si davy turistů chceme prohlédnout z pozice přistávajícího. Není jisté, jestli nás na zřejmě nejznámější přistávací dráhu na světě pustí, ale podaří se. Chápavý dispečer nás nechává zařadit za přistávající Fokker 50 a my si tak můžeme vychutnat pohled na pláž lemovanou stovkami lidí i na dráhu letiště, jakkoli naše malá Cessna na pláži u ranveje příliš zájmu nebudí. Dáváme letmé touch and go přistání a vyrážíme směrem k Saint Barthélémy.
Trápení s Bartolomějem
Zatímco Juliana je pro Cessnu relativně snadné sousto, Svatý Bartoloměj své pověsti dostává. Adrenalin pracuje - komunikuji s věží, vidím ostrov, letiště ale nikde, je totiž schované za sedlem mezi dvěma kopci. Problém číslo dvě: dráha je umístěna několik desítek výškových metrů pod úrovní sedla.
I takhle může vypadat přistání na Svatém Bartoloměji. Letadlo jen těsně minulo lidi:
21. dubna 2016 |
Letadlo
|
Abyste mohli sednout včas, musíte se hned za sedlem, po němž vede silnice s poměrně nevzrušeným provozem, doslova sklouznout po zhruba tří set metrovém svahu, na jehož úpatí dráha začíná. Zaváhání znamená, že nestihnete dosednout včas, což vám dává jen dvě možnosti. Tou správnou je udělat go around a jít na přistání znovu, tou špatnou je pokusit se přistání dokončit. Dráha je totiž dlouhá jen 650 metrů, silně se svažuje a končí v moři.
Mým cílem je udělat pouze letmé, tzv. touch and go přistání a pokračovat, protože představa byrokratické dvouhodinovky nás od plného přistání celkem spolehlivě odrazuje a nic jiného tu v plánu nemáme. Jak už jsem psal v prvním článku z expedice, v byrokracii jsou tu zatím všude, kde jsme byli, opravdu přeborníci.
Jakékoli přistání vyžaduje dokonalou soustředěnost, tady však obzvlášť. Ke všem už zmíněným komplikacím tohoto malého karibského letiště se přidává ještě jedna velmi podstatná – turbulentní nárazový vítr. Údolí mezi kopci nad letištěm funguje celkem spolehlivě jako větrný tunel, je třeba být neustále ve střehu a letadlo ve větru korigovat.
Západ slunce v přístavu Saint Martin
Letadlo zničené hurikánem na letiště Grand Case na ostrově Saint Martin, v jeho francouzské části.
A ani po překonání sedla a sklouznutí k dráze prudký poryvový vítr neustává. Místo letmého přistání proto udělám jen „nízký průlet nad dráhou“, protože na touch and go bych se býval dotkl země příliš pozdě a nemusel bych se včas odlepit. Druhý pokus nechávám tedy na příště, poletíme tudy totiž i zpátky.
Na život a na smrt
Letecká expedice zdaleka neznamená jen pobyt ve vzduchu. I na zemi toho zažijete dost. Denně letíte zhruba pět hodin, výjimečně déle. Zbytek času strávíte úporným papírováním na letištích, vyřizováním ubytování a dopravou na něj, sháněním paliva pro letadlo, jídla pro naše žaludky a přípravou na další den. A samozřejmě, že si nenecháte ujít prohlídku ostrova, na kterém se zrovna nacházíte. Na spánek vám zbývají tři čtyři hodiny denně.
I pozemní příhody stojí občas za zaznamenání. Jednu veselou never more nám přivodí taxikář na Grenadě. Nejbližší volné ubytování je asi 40 kilometrů od letiště a musím říct, že jsem pochopil, jak je lidem, kteří trpí v autě nevolností. Úzká silnice, samá zatáčka a ani hustý provoz našemu šoférovi nikterak nebrání v radostném troubení, telefonování a velmi energické práci s volantem. Pevně připoutaní celou cestu zarytě mlčíme a doufáme v lepší příští. Náplastí je nám nádherné ubytování a Petrův takřka dokonalý lančmít, který připraví k večeři, protože v dohledu stran jídla není nic než maličký obchůdek.
Grenada se nám vryje hluboko do paměti. Po jízdě smrti na nás ráno zaútočí mikrovlnka. Vajíčka natvrdo uvařit odmítá a s ohlušujícím rachotem je vystřeluje na všechna dostupná místa našeho pokoje. Zůstáváme naživu, dokonce nezraněni. Výbuch a následný úklid ale zmrazuje naše organizační schopnosti.
Expedice Karibik 2016
|
Taxík na letiště nám sežene až chlapík ukrytý v džungli na konci hadice, která naštěstí začíná na naší zahradě. Doráží vcelku briskně, když mu zastavuji přívod vody.
Na Barbadosu zase vyrážíme na průzkum ostrova na skútru. Háček je v tom, že se tu jezdí vlevo a i skútr má brzdy jinak, než jsme zvyklí. Po sto metrech jízdy proti nám na úzké silnici vyráží auto. V dobré víře mačkám brzdu, ovšem ta, co u nás brzdí zadní kolo, na Barbadosu ovládá kolo přední. A protože brzdím prudce, k zemi letíme také prudce. Zmíněnému autu přímo pod kola, jak jinak. Naštěstí nejede rychle, stihne zastavit včas. Žijeme, ale na ubytování se vracíme docela potlučení.
Inspirace tajemných ostrovů
Ale zpět do kokpitu. Před námi je nejjižnější bod naší karibské expedice, ostrov Trinidad na dohled od venezuelských břehů. Dojem z něj není kdovíjaký. Kolem hlavního města Port of Spain vyskakují z pralesa požáry a dým, město samo působí poněkud sklíčeně dojmem království ostnatých drátů. Všechny domy jsou jím obehnané, asi kvůli obavám z kriminality. Policisty tu ale mají. Podobně jako před rokem v Čeljabinsku při naší cestě po Sibiři (brzy z ní bude hotový film) i tady jeden strážník Petra odvádí, protože podle něj filmuje, co nemá. Trinidadský policajt má ale dost rozumu a Petra za chvíli bez následků propouští.
Port of Spain s průlivem, za nímž je asi 5 km vzdálená Venezuela
Jsme rádi, když sedíme zase v cessně a míříme znovu na sever. Souputníka Trinidadu, ostrov Tobago, jen přeletáme, abychom tu nemuseli strávit obvyklých několik hodin papírováním na letišti. Pečlivě ho ale sledujeme, protože právě sem údajně umístil spisovatel Daniel Defoe děj své knihy Robinson Crusoe. Ostrov přivábil i R. L. Stevensona, který ho použil v knize Ostrov pokladů. Shora ostrov nepůsobí nijak neobvykle, ale tajemno těchhle legendárních knih na nás působí i tak.
Nad Tobagem letíme ve výšce 1 500 stop, tedy zhruba 450 metrů. Z téhle výšky můžeme ostrov a pobřeží dobře nafilmovat a nafotit. Ostatně takhle létáme během expedice setrvale – nad ostrovy 1 500 stop, nad otevřeným mořem vystoupáme výš, abychom při případném technickém problému měli více času na jeho řešení nebo na přípravu přistání do vody. Pro ty, kdo se více zajímají o pilotní stránku věci, je připraveno více informací tohoto druhu ve čtvrtém čísle časopisu Flying Revue, které vyjde na přelomu jara a léta.
Zábava kolem sopky a při cestě zpátky
Nad ostrovem Montserrat si neodpustím oblet místní sopky, která ho v roce 1995 takřka zničila. Ostrov v roce 1493 pojmenoval Kryštof Kolumbus podle kláštera Montserrat ve Španělsku.
Oblet sopky Soufrière Hills je strhující zážitek. Nalétáme k ní z východu, k obletu stoupáme nad lávovým polem, které se táhne z našeho směru vzato od pobřeží až k vrcholu hory. Sopka je sice v relativním klidu, ale kouř vycházející z kráteru dává tušit, že její dny ještě mohou přijít. Sopky mám vůbec rád a už jsem jich pár přeletěl. Jsem například jeden z posledních, komu se podařilo přeletět kráter Etny a to hned dvakrát – v říjnu 2013 a v březnu 2014. Nedlouho po tom italské úřady přelety zakázaly.
Ostrov Monserrat s aktivní sopkou
Naše expedice se blíží k závěru. Při letu nad ostrovem Svatého Bartoloměje si neodpustím slíbené letmé přistání. Tentokrát je to opravdové touch and go. Hned po doteku přidávám plyn a doufám, že ještě před mořem nabereme rychlost dostatečnou na vzlet, což u cessny činí cca 85 km/h. Daří se a tak můžeme zamířit zpátky na Floridu. Cestou ještě navštívíme třeba bahamský ostrov San Salvador, kde můžeme opět popustit na uzdu fantazii. Právě tady údajně poprvé na americkém území přistál v roce 1492 Kryštof Kolumbus.
O Karibiku by se dalo psát ještě dlouho. Bylo to nádherné, pohledy na ostrovy a moře úchvatné, za čtrnáct dní jsme s letadlem takřka srostli. I na zemi jsme viděli mnoho zajímavého a taky dost neveselého. Chatrče a rozbořené domy po zemětřesení z roku 2010 na Haiti, ostnatým drátem obehnané domy na Trinidadu nebo letovisko duchů Punta Cana v Dominikánské republice, kde touhle dobou místo turistů najdete hlavně neodbytné prodavače suvenýrů, prostitutky a jejich pasáky. Mile nás ale překvapil zvláštní druh sebevědomí místních lidí. Těžko se to popisuje, jisté je, že Čechům a Moravanům by tenhle druh samozřejmé nenafoukané víry v sebe sama a radosti ze života slušel.
Na dráhu domovského letiště naší Cessny na floridském letišti Page Field ve Fort Myers opět sedáme po 13 dnech a 13 hodinách od startu, po pěti desítkách letových hodin a deseti tisících překonaných kilometrů. Tak třeba zase příště nebo na webu expedice www.karibik.flying-revue.cz.
