Startem k východisku naší "menhirové" túry bude Mende − jedenáctitisícové město, které je zároveň hlavním městem départementu Lozére.
Starobylé Mende bývalo nejvýznamnějším střediskem obchodu s vlnou a pyšní se trojlodní katedrálou, která sice byla v 16. století zničena hugenotským vůdcem Merlem, ale poté znovu obnovena. Jelikož ale na celkovou obnovu chyběly peníze, je pravá věž o 20 metrů nižší než levá.
V Mende si nenecháme uniknout návštěvu kamenného mostu ze 16. století Pont Notre-Dame. A pokud vládnete francouzským slovem a písmem, navštivte místní knihkupectví. Je výborně zásobeno turistickými mapami a průvodci!
Mende leží na severním okraji oblasti Causses a je vhodným východiskem na krasové planiny.
Kamenný most Pont Notre-Dame
Kaňony
Z Mende zamíříme do kaňovu řeky Tarnu − Gorges du Tarn. Za Ispagnacem totiž získává malá říčka, stékající z Mont Lozére, na síle a dravosti.
Její vody se postupně noří a zařezávají do žulových a břidlicových skal a vytváří kaňon, který snad nemá v Evropě obdoby.
Divoké vody přeskakují skalní stupně a prahy, derou se uzoučkými soutěskami u La Maléne a Les Vignes, vytvářejí divoké meandry u Cirque des Baumes, aby nakonec po divoké honbě dospěly k uklidnění k Roc des Hourtous, kde nad vodními hladinami krouží orlové.
Těsně nad hladinou řeky fascinují poutníka vesničky přilepené ke skalním útesům těsně nad korytem řeky jako ptačí hnízda: vesničky jako Caotelbough, St. Chelly du Tarn sou prostě úchvatné.
Na podzim si tu užijete samoty, klidu a nádhery. V sezoně je zde obleženo: každičké volné místo u řeky Tarnu zabírají kempy, sídlí zde mnoho vodáckých agentur, které půjčují kanoe, kajaky i rafty.
Zájemci si mohou vybrat různě dlouhé úseky splutí řeky a dopravu zpět jim zajišťuje agentura mikrobusy. Nejvýhodnější stav vody v Tarnu bývá vždy na přelomu května a června.
Na spodním úseku Tarnu rozhodně neopomeneme návštěvu vyhlídky Belvedere du Pas de Sousy, která nám nabídne nezapomenutelné pohledy do nitra úchvatného skalního města, vytvořeného nezadržitelnou silou proudící vody.
Asi po dvou kilometrech za vyhlídkou odbočíme po úzké silničce do kaňonu Jonte do neuvěřitelné krajiny připomínající Arizonu. Kaňon Jonte sice snad není tak "patetický" jako kaňon Tarnu, je však stejně divoký, avšak opuštěnější a divukrásný.
Kaňon řeky Tarnu nabízí úchvatné výhledy
Florac
Asfaltová silnička nás přivede do Floracu, dvoutisícového městečka, ležícího v údolí soutoku řek Tarnu, Tarnonu a Mimente. A aby toho nebylo málo, pramení přímo nad Floracem ještě jedna říčka.
Ve florackém zámku sídlí kancelář Cevennského národního parku, kde můžete získat mapy, průvodce i potřebné informace.
Florac je východištěm na Causse Méjean − magickou a pustou náhorní plošinu, která se rozkládá ve výšce 1 000 m n. m. a hustota obyvatel je pouhých 1,4 obyvatele na kilometr čtvereční. Kamenité pláně jsou protkány pouze několika uzoučkými silničkami a cestami ovčích stád (drailles).
Ve florackém parčíku vyvěrá jeden z největších krasových pramenů v této oblasti a rostou tu dokonce fíkovníky!
Náměstíčko, plné kaváren a vináren, je kryto podloubím urostlých věkovitých platanů a zdejší atmosféra nemá chybu.
Kašna na náměstí městečka Florac
Les Bondons
Z Floracu vystoupáme lesní silničkou (množství jedlých kaštanů na podzim obtížených plody) do kamenné vesničky Les Bondons. Náš pohled poutají kamenné usedlosti kryté břidlicovými střechami a kamenné zahrádky. Je to středověká nádhera.
Automobil můžeme zaparkovat na parkovišti před místním hotýlkem. Východištěm naší túry za menhiry bude totiž právě Les Bondons.
Menhiry
Kolem vesnických pastvin vyrazíme vzhůru do pohoří Cevenny. Parc national des Cévennes byl vyhlášen v roce 1970 na rozloze 85 721 hektarů. Zaujímá přírodně nejcennější a bohatě zalesněnou část pohoří Cevenny se žulovými masivy Mont Lozére a Mont Aigoaul.
Mezi ně jsou vklíněné krasové plošiny Causses. Vegetace je tu velmi rozdílná. Lesy najdeme na žulách a ve vyšších polohách, zatímco na vápencích jsou skalní stepi.
Kopcovitá krajina se využívá pro chov skotu, prakticky všude narazíme na nízké ploty z ostnatého drátu. Štípací kleště však nechte doma, pokud se chcete vyhnout lynčování!
Ploty jsou tu kvůli kravám, nikoliv kvůli lidem. Pastviny jsou průchodné. Podívejte se však skotu mezi nohy − k býkům bych raději zbaběle nevstupoval!
Na své cestě míjíme prastaré (a obydlené!) kamenné usedlosti. V měsíci září se okraje pastvin černají zralými slaďounkými ostružinami, které nevídaně obtěžkávají ostnaté šlahouny.
Pupava bezlodyžná, ozdoba luk a strání
V trávě se bělají růžice pupav. Ach, doba dětského mlsání! Pupavám jsme kdysi říkali kedlubničky a pochutnávali si na jejich "tělech" krytých pichlavým "brněním".
Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis L.) je ostnitou trvalkou travnatých strání a mezí pahorkatin a hor, rozkvétá na nejrůznějších substrátech uprostřed léta a vydrží kvést až do podzimu. Bledá slunce velkých květních úborů se rozevírají ještě i ve slunečná říjnová rána a poskytují pozdní pastvu čmelákům.
Charakteristickým rysem oblasti je množství nízkých kamenných zídek, kterými je krajina doslova protkána. Kolik rukou a kolik staletí se podílelo na tváři této prastaré krajiny?
Pod hřebenem a na hřebeni vidíme tajemné vztyčené menhiry. Připomínají tak trochu místo rozpustilého dovádění Asterixe s Obeliskem. Menhiry v Cevennách jsou opředeny mnoha mýty, hypotézami a dohady.
Některé hovoří o dávných rituálech, které sahají až k druidům, jiné − prozaičtější − hovoří o hraničních kamenech pozemků a další přinášejí rozličné astronomické úvahy.
A jiné zase tvrdí, že menhiry pomáhaly v dávných časech pastevcům v orientaci. Čert se v tom vyznej. V každém případě jsou menhiry impozantní dominantou krajiny. Některé z nich dosahují výšky až pět metrů.
Kamenný úkryt si kdysi postavili pastevci
Procházíte-li krajinou na podzim, patrně se nevyhnete lovcům. Smečky loveckých psů štvou po celý den zvěř (především srnčí), zatímco jejich pánové − myslivci − postávají v legračních úborech (zelených reflexních vestách a oranžových kšiltovkách) u svých silných off-roadů. Lovců je sice málo, ale jsou.
Na hřebenové náhorní plošině narazíte na úžasný kamenný úkryt, který si tu kdysi postavili pastevci jako útočiště proti živlům. Tunelovitá útulna s valeným stropem by dovedla vyprávět o nemilosrdném vichru, o průtržích mračen i o bodavém sněžení.
Budete-li mít štěstí, neminete kamennou samotu s inspirujícím jménem La Baraque de l´Air (Větrná hůrka, Dům ve větru, Létající dům). Místo jako stvořené pro duši a srdce romantického básníka. I když život tady určitě nikdy nebyl lehký.
V závěrečném úseku své okružní cesty narazíte na kamenné "mužiky" až dva metry vysoké, které pastevci vystavěli z kamenů posbíraných na pastvinách. Kouzelné útvary důvěrně připomínají fascinující díla slavného skotského génia − land-artisty Andyho Goldsworthyho.
Naše cesta, kterou opět uzavřeme ve vísce Les Bondons, je cestou lidskou pamětí, cestou k vlastním kořenům minulosti, na kterou jsme už dávno, semleti mlýnem hladové civilizace, zapomněli.
Rady do batohu
Osobně doporučuji turistického průvodce, který vydává Chamina: La Lozére. |
