Vybalím tedy ručník a čekám. Amarillo postupně zastavuje auta a láduje do nich lidi podle pořadníku. Po chvíli přijíždí náklaďák s korbou, ale řidič tvrdí, že se na korbu s kolem nevejdu. Takhle se nikam nedostanu, je potřeba trochu změnit taktiku.
Přijíždí další náklaďák, amarillo mě posílá na korbu, řidič protestuje, že se tam kolo nevejde. Jestli se chcete na Kubě někam dostat, musíte na to jít jako Kubánci. Takže s ním začínám trochu diskutovat, mezitím další přičinliví Kubánci udělají všude kolem dostatečný humbuk, naloží moje kolo, dvě další, a k tomu spoustu dalšího zboží. Teď už nemá smysl protestovat.
Jestli někde funguje kubánský socialismus, tak je to na korbě náklaďáku. Tam jsou na tom všichni stejně - úředníci, doktoři, školáci, cizinci, zemědělci... Ostatně všechna pravidla na Kubě platí vždy jen tak trochu. Na poprvé to samozřejmě vždy vypadá, že něco nejde. Takže je potřeba o tom začít diskutovat, udělat trochu povyku a na podruhé už to půjde.
Hlavní cesta
Cestou se bavím se svými spolujezdci. "Jsem doktor, jezdím takhle každý den a v devět ráno začínám," vysvětluje jeden. "Pracuju v knihovně jako učitelka a tohle jsou někteří moji žáci," přidává starší Kubánka a ukazuje na děti tlačící se vzadu na korbě náklaďáku.
Za chvíli řidič zastavuje na snídani, přistupují další a vyptávají se mě na rodinu. Velmi je překvapuje, že ještě nemám děti. Ani to, že jsem student, jim nestačí. Ve 23 letech bývají Kubánci často ženatí a mívají děti. Navíc moje dlouho neholená tvář mi dost let přidává…
Pravá Kuba z korby náklaďáku
Můj první stop byl skvělý, pohled z korby náklaďáku na místní rovinatou krajinu je pro mě ta pravá Kuba. Všude kolem jsou obyčejní Kubánci, cestou se zdravíme s cestujícími v protisměru.
Řidič končí ve městě Sancti Spiritus poté, co se na korbě prostřídalo snad sto lidí všech profesí i věku. Místní amarillo mi zastaví i autobus. Zaplatím vstupné do autobusu za sebe i za kolo a dál už jenom zírám. Autobus zastavuje prakticky na jakékoli znamení, nastupující platí vstupné v různé výši, někdy o něm hlasitě smlouvají, řidič vše zapisuje do formuláře. Autobus dělá spoustu odboček mimo trasu, dveře se na cestu ani nezavírají, kromě případu, kdy venku hoří.
Vystupuju u nedokončeného nájezdu na dálnici a zkusím to dále na dálnici. Tam je ale situace beznadějná - asi padesát stopujících Kubánců a provoz minimální. Rozruch vzbudí projíždějící policejní hlídka, která doveze asi šest kokosových ořechů jako povzbuzení pro amarillos a stopaře. Měním se tak zpět ze stopaře na cyklistu a pokračuju na kole směrem do Santa Clary.
V noci mě budí místní a doporučuje mi, ať si lehnu o pár metrů jinam. Moc nechápu proč, ale vyhovím mu, budu muset být opatrnější. V posledních pár dnech je to v krátké době podruhé, co mě v noci někdo našel.
Místní Kubánec listuje svoji knížkou s lístky na výdej potravin do bodegas
Doprava na Kubě
Jestli něco dělá Kubu nezapomenutelným zážitkem, tak je to kubánská doprava, hlavně ta veřejná, hromadná. Vlak se prakticky nedá použít. Podle jízdního řádu jezdí vlak 2x denně, ráno a večer. Během jednoho dne tak měly přijet do Santa Clary dva vlaky - jeden z Havany a druhý ze Santiaga de Cuba. Jeden z nich zrušili, následně byly vypraveny dva speciální vlaky, z nichž jeden dojel jen do Bayama a následně byl taky zrušen. Nakonec přijel jeden vlak s 12hodinovým zpožděním, kde je konec poslednímu z těchto vlaků, netuším.
Kubánci vlaky nepoužívají, pokud nemusí. Pravděpodobně však často musí, protože vlaky jsou přeplněné k prasknutí.
Autobusovou dopravu mají Kubánci opět dvojí: pro turisty a pro Kubánce. Turistické autobusy společnosti Víazul jsou komfortní a drahé, ale je to jediná spolehlivá varianta, jak se někam dostat. Autobusy pro místní jsou součástí integrovaného hromadného dopravního chaosu na Kubě. Na hromadné dopravě na Kubě se podílí prakticky vše, co má kola. A ani ta někdy nejsou potřeba, stačí povoz.
Jízdní řád pro autobusy prakticky neexistuje, na stanici si do něj jako cizinec nejspíš lístek nekoupíte. V pokladně vás odkážou na autobusy Víazul. Pokud ale stojíte u cesty a mávnete na řidiče, nejspíš vám zastaví.
Děti ve škole na vesnici
Odpolední vyučování ve škole na vesnici
Další složkou hromadné dopravy na Kubě je autostop. Na silnici za každým městem či vesnicí je místo zvané botella, kde se srocují Kubánci a stopují. Autostop na Kubě není záležitostí mladých, ale tvoří jednu z regulérních složek hromadné dopravy. Stopují zde všichni - úředníci, učitelé, doktoři, staří, mladí, děti do školy,... a proto je taky organizovaný.
Kuba nejen na koleCelkem jsem urazil asi 2 300 km na kole, 1 400 km autobusem, 200 km pěšky, 150 km stopem v nejrůznějších vozech, povozech a kamionech a asi 140 km taxíkem. |
Autostop tu řídí amarillo (žluťák - dopravní policista ve žluté uniformě). Ten zastavuje projíždějící auta a nakládá do nich lidi. Auta s modrou poznávací značkou, což jsou státní auta, tedy téměř všechna auta, mají povinnost na pokyn amarillos zastavit.
Nejvýhodnější jsou náklaďáky s korbou, vejde se tam spousta lidí a také zboží. Má-li na Kubě někdo volné místo na korbě, musí se to využít a něco tam naložit. Běžně tak na ni naskáče až 30 lidí, naloží se několik kol, bedny s ovocem, nějaká nafta nebo hospodářské zvíře.
Oficiální postup je nahlásit se u amarillo, ten si vás zapíše a až zastaví vhodné auto, tak zaplatíte (žluťáskovi) a auto vás naloží. Samozřejmě můžete stopovat i neorganizovaně, většinou z vás ale řidič zkusí vytáhnout co nejvíc peněz a řekne si o přemrštěnou částku.
Podobně jako autostop fungují autobusy pro Kubánce, liší se jen v tom, že jezdí po pevných trasách. Někdy přijedou, jindy ne. Mají nejrůznější podobu - klasický hranatý autobus, obytný návěs na tahač, dobytčák, náklaďák s korbou, atd. Postupuje se v nich jen jedním směrem, a platí se v nich spíš vstupné než jízdné - při každém nástupu do autobusu zaplatíte řidičovi nějaké drobné a jste tlačeni dále do vozu.
Požár na poli, hasiči nikde
Jedna z kubánských jednosměrek
Santa Clara, město Che Guevary
Santa Clara je krásná. Jak hlavní náměstí, tak jiné budovy. Španělská architektura je zachovaná ve všech kubánských městech.
Santa Clara je ale hlavně město Che Guevary. Když revolucionářům docházelo střelivo, tak zorganizoval přepadení vlaku s municí právě u Santa Clary. Che má sochu a ceduli snad v každém městě, ale Santa Claru zdobí jeho monumentální památník a je tu také pohřben. Můžete navštívit i místo přepadení vlaku a prohlédnout si rekonstrukci této akce.
V Santa Claře jsem také navštívil továrnu na výrobu doutníků. Trochu nesmyslně si musíte nejprve na jednom konci lístek zaplatit, s potvrzením o zaplacení si na druhém konci lístek vyzvednout a pak s ním přijít přímo do továrny, prohlídka ale opravdu stojí za to. Během chvíle uvidíte celý proces, kdy se z tabákového listí stávají známé kubánské doutníky, např. Cohíbas.
Jinak je Santa Clara klasické kubánské město s pravoúhlou číslovanou sítí uliček, tzv. calles a avenidas. V jedné z nich při hledání nádraží narazím na Camilla, staršího Kubánce, který si všimne mé vlaječky na helmě a pozdraví mě česky. Za komunismu u nás strávil dva roky v Českých Budějovicích. Ukazuje mi cestu k nádraží a lámanou češtinou se mě ptá na poměry v Československu.
Jsme sami na ulici a tak se mě po chvíli hovoru Camillo přímo ptá: "Je teda lepší kapitalismus nebo socialismus?" Zajímají ho především platy u nás, zatímco mu vysvětluju, že můžeme cestovat jak chceme, máme svobodný tisk a podobně. Užasle nad tím kroutí hlavou, na chvíli se zasní a rozloučíme se. Já jsem rád, že jsem po tak dlouhé době slyšel češtinu, Camillo si zavzpomínal na stará léto v Československu.
Podle informací od Bernda, cyklisty, kterého jsem potkal před pár dny, je dále na jih nezáživná krajina, hlavně plantáže cukrové třtiny. Pojedu tedy autobusem do Bayama, kde mě čeká další příroda a hory. Cestu v autobuse mi krátí MP3ka a stejná hudba, kterou poslouchám doma, mi po dlouhé době připomene domov.
Banka v Santa Claře
Rekonstrukce přepadení vlaku Che Guevarou u Santa Clary
Cestování ve městech
Městská hromadná doprava existuje jen v Havaně, v ostatních městech ji obstarávají různé druhy taxíků - cyklotaxi, trojkolky i kubánská verze rikšy. Na městskou hromadnou dopravu stačí mávnout kubánskými pesy nebo zaťukat na dveře autobusu, například když stojí na červené. Taxíky vás odvezou prakticky kamkoli. Některé z nich zase mají zakázané vozit cizince a tak se určitým místům vyhýbají.
Většinu kubánských měst tvoří úzké pravoúhlé uličky, které jsou téměř vždy jednosměrné. Nějaký promyšlený systém v nich není, směr se v nich nepravidelně střídá a je značený velmi nenápadně - když přijíždíte na křižovatku, je na protějším domě malá šipka, která značí směr jízdy v dané ulici. Při projíždění touto sítí uliček jste tak neustále v pozoru a čekáte jen, ze které strany se vyřítí vozidlo.
Systém pravoúhlých silnic. Modrá šipka na rohu domu značí směr, kterým se v ulici jezdí
Na špatné značení doplatil i Fidel, když se v roce červenci 1953 pokusil se skupinou 119 rebelů zaútočit na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Protože jejich řidič z Havany Santiago neznal, špatně odbočil a byl spuštěn poplach, útok selhal a odstartoval tak celou sérii dramatických událostí.
Nic ale není na Kubě striktní, ani jednosměrky. Bývají plné smetí a chodců, kteří často zabírají šířku ulice. Auta i motocykly to občas vezmou v protisměru, cyklisté tak jezdí úplně běžně.. A pokud vás potká policista, někdy vám pohrozí, někdy jen mávne rukou nebo pokrčí rameny.
V křižovatkách a semaforech jsem také žádný systém neobjevil. Jednou jsou semafory před křižovatkou, jindy za ní, někdy v ní. Někdy jsou světla plná, jindy jsou to jen šipky. Zelené blikající světlo, červené blikající světlo, modré světlo, různé jejich blikající a svítící kombinace... Na všechny předpisy opět dohlíží policie tak, že řidiče spíše kárají nebo jim jen hrozí.
Provinci Granma, po stopách revoluce
Je šest ráno a po noční jízdě autobusem sedám v Bayamu na kolo a vyrážím na západ. Ráno je příjemně, cesta mi pěkně ubíhá, z klidu mě vyvede až městečko Manzanillo, kde z ničeho nic narazím na velmi pěkné stavby. Přitom mi dochází jídlo, zkouším si ho obstarat a většinou to jistí místní creméria (cukrárna), kde si za pár korun můžete koupit opravdu velké dorty. Co na tom, že chutnají všechny stejně a jsou ve všech vesnicích stejné, jako vzpruha na cestu se to hodí.
Kaple ve městě Manzanillo
Náměstí ve městě Manzanillo
Po pobřeží mířím dál na jihozápad až do Parque Nacional Desemabrco del Granma. Park i celá provincie nese název podle výletní jachty Granma, na které se 2. listopadu 1956 vylodili na Kubě revolucionáři a fyzicky tak začali revoluci. Che Guevara k tomu ve svém deníku píše: "To nebylo vylodění, ale ztroskotání."
Stařec v provincii Granma
Samotný park oplývá přírodním bohatstvím, vyskytuje se v něm velké množství rostlinných druhů, z nichž velká část je endemická. V roce 1999 byl zapsán na seznam přírodního dědictví UNESCO. Park však moc možností obdivovat jeho přírodní krásy nenabízí. Vede do něj jen jedna cesta, jinak je to neprostupná džungle a většina pozornosti je věnována počátkům revoluce.
Hned u vjezdu do parku stojí replika jachta Granma v životní velikosti, originál je v Havaně a stráží ho po zuby ozbrojení vojáci. U cest stojí billboardy, kde se dozvíme, kde a kdy přešel Fidel se svou skupinou, kde přešla skupina pod velením Che Guevary.
Replika lodě Granma
Místo vylodění lodě Granma
Stmívá se, znovu začíná pršet a hledám nějaký úkryt. K dispozici je jen opuštěná strážní budka uprostřed parku, ale i ta zastane funkci přístřešku.
V příštím 5. díle se můžete těšit na jižní pobřeží, nejvyšší horu Kuby Pico Turquino, kubánskou hudbu a město Santiago de Cuba, Národní park Baconao, oblast kolem námořní základny Guantánamo a majákovou cestu La Farola.
