Ten rok jsme jeli cykloturistickou trasou kolem Dunaje. Protože s námi byli také rodiče se školáky, jednotlivé denní etapy neměly víc než 50-80 kilometrů. Všichni si to pochvalovali, až na Milana, kterému se zdálo, že naše horská kola jedou moc pomalu, jeho silniční favorit byl přece stavěn na delší trasy. Nečekali jsme, že by samo kolo mohlo způsobit tolik nečekaných situací. Začalo to už nedlouho po startu za Pasovem, kdy se náš kamarád Milan vydal místo po stezce na německé straně řeky do kopců a překvapil zde celníky - přitom u Dunaje nebylo po nich ani vidu, ani slechu, jen tabule oznamovala, že jsme přejeli do Rakouska. Dodnes se Milan nepochlubil, co měl k proclení. Další den si přivezl z vlastní trasy před Lincem jahody. Ani jsme mu moc nevěřili, že si je na poli samoobslužně nasbíral a zaplatil. V hospůdce u Mauthausenu se pak seznámil s domácími víkendovými výletníky, kteří za něj zaplatili útratu, když se jim svěřil, že je český učitel. Na památku mu ještě dali reklamní čepici - otec rodiny prý vlastnil u pražského Výstaviště kasino. Na parkovišti u zdymadla v Persenbeugu zase pomáhal italskému turistovi smontovat kolo, které koupil dceři, a vysloužil si odměnu: krabici stolního vína a litr olivového oleje. Nebylo dne, kdy by něco nepřivezl. Ze zajížďky k poutnímu kostelu Maria Taferl to byly jen svaté obrázky, zato z vesniček kolem Kremže sklenice sádla a kilo cibule. Na poslední zastávku v Klosterneuburgu přijel až za tmy - vypravil se totiž na vrchol Kalenbergu nad Vídní, kde chtěl navštívit televizní vysílač, protože než začal sám učit, na jednom na Vysočině sloužil. Neuspěl, chtěli po něm písemné povolení od telekomunikací. V noci začalo pršet i ráno pěkně lilo - za dva dny jsme se pak doma z rozhlasu dozvěděli, že cesty kolem Tullnu, po kterých jsme jezdili, jsou pod vodou. Naložili jsme kola, vyrazili směr hranice a oddechli si. Představy, co všechno se mohlo Milanovi "přihodit" ve Vídni, byly příliš absurdní. Mohl třeba pomáhat opravovat vídeňské kolo v Prátru nebo vystupovat na Kärtnerstrasse jako zpěvák či žonglér a za odměnu si třeba přivést Straussovy housle ze Stadtparku. Ještě, že začalo pršet...
21. října 2000
