Jemné ostří Fiskars

Vše, co řeže, stříhá, oškrabává, párá, holí, štípá, krájí, seká a brousí, najdete ve Fiskarsu a nejen to. A co je Fiskars?

Ocelové srdce Finska. Ale zároveň si musíte představit Ostravu, která vypadá jako lázně Luhačovice, vesničku s nízkými budovami provinčního města, ponořenou do hlubokého lesa, která však dala zemi tisíců jezer první vlastní parník i první lokomotivu. Hlavním symbolem Fiskarsu je však jemné ostří. A nejen loveckého finského nože, protože stačí jeden pohled a dá se uhodnout, kdo koupil patent na výrobu amerických vojenských nožů a kdo přišel s nůžkami s vytvarovanou rukojetí, která padne do ruky. "Neměnila bych to tady za nic na světě. Je tu takový klid, dostane se vám to pod kůži. A navíc už tu žije spousta mých kolegů," říká keramička, jež si na okraji vesnice buduje vilu, která je sama o sobě uměleckým dílem výhradně ze dřeva a skla. "Jako první stála z toho všeho samozřejmě sauna," dodává s úsměvem a potvrzuje tak celkem pochopitelnou národní posedlost vyhřívat se během dlouhých tmavých zim. Dělníci chodili v minulém století do zdejších hutí, kováren a strojíren na půl šestou a odcházeli až ve tři čtvrtě na osm večer. Jen v sobotu se končilo kolem páté a neděle se samozřejmě světila. Zato škola tu byla otevřená sedm dní v týdnu a děti, které pracovaly v továrně, mohly o víkendu dohánět to, co zameškaly při učení se řemeslu, které si samo o sobě vyžádalo až osm let. "Důraz na vzdělávání je jedním ze zdrojů našeho úspěchu," připomíná Tuuli, která po Fiskarsu provází turisty, jichž rok od roku přibývá. Snad to dělají zdejší stromy, které pamatují rozkvět tohoto místa a ještě víc. Mohutné borovice i sosny a smrky. První huť tu přitom mezi nimi dýmala už v roce 1649, kdy sem přišel Holanďan Peter Thorwöste, ale dnešní podobu vtiskl Fiskarsu nesmazatelně až po roce 1822 nový majitel - lékárník John Jacob Julin, který hodně připomíná Tomáše Baťu. Nepracovali tu jen Finové, zkušené mistry řemesla sem nalákal především z Anglie, Německa a Belgie. Julin podporoval vzdělání a nápady, stavěl pro své zaměstnance domy a staral se i o jejich sociální a zdravotní zajištění. Fiskars byl tak součástí mozaiky, ze které se zrodil skandinávský model pečovatelského státu. Mnoho se změnilo a mnoho zůstalo zachováno. Dnes na cestě kolem stejnojmenné řeky Fiskars, která dostala jen asfaltový kabát, spíš než dělníka spěchajícího po dvouhodinové polední přestávce zpět do dílny, potkáte někoho, jak se vláčí s golfovými holemi nebo ještě pravděpodobněji zamyšleného designéra či hrnčíře. Výroba firmy s ročním obratem šplhajícím k jedné miliardě eur je z 90 procent rozptýlena mimo hranice země. Víc než dílna Finska je tak nyní Fiskars uměleckou kolonií, odkud místo žhavého kovu tryskají nápady. A tak malá, ale velmi globální vesnička nabízí umělecká díla - hlavně keramiku či sklo. Ve velkém rovněž přitahuje nejen Finy, ale především Japonce toužící po osobitém dřevěném nábytku. Slunce svítí a mnoho zákoutí s trávníky jako vystřiženými ze staré Anglie láká k posezení jako z Monetových obrazů, při kterém si můžete nechat vyprávět, jak je vůbec možné kout železo, a přitom nezničit všechno kolem. "Musíte ke všemu kolem sebe cítit úctu," říká truhlář Esko Brotheus a hladí rukou kmen borovice u svého domu, které se nikdy nedotkne jemné ostří Fiskarsu. A vy si můžete zajít do jednoho ze zdejších obchůdků, koupit si na památku nůž a pak si s Vlastou Třešňákem zabroukat: "V kapse mám finský nůž a průkaz filmového klubu, před sebou život a vojenské cvičení, Budu se učit držet krok, krok budu se učit držet hubu."