Za běžných okolností by to byla rampa do pekla. Dnes kvůli sněžení není moc vidět a závratný start sjezdovky Streif zdaleka nevypadá tak nebezpečně. Nicméně krátce před uzavřením vleků tu prakticky nikdo další není. Cosi to napovídá.
Tip na dovolenouV Rakousku si přijdou na své lyřaři malí, velcí, zdatní i méně zdatní. Najděte si to pravé pro Vás na dovolena.iDNES.cz |
I jinak jsme to stihli na poslední chvíli. "Teď je to tady ještě přístupné veřejnosti," říká náš průvodce Harald "Harry" Bichler, člen slavné formace Rote Teufel (Rudý ďábel), jak si pyšně říká zdejší kitzbühelská lyžařská škola. "Zítra, pozítří sem už naběhne armáda a začne s přípravou trati na závod."
Trochu mi stoupá adrenalin. Tohle se neděje každý den. Sjet si Streif je pro každého lyžaře sen, výzva, velký zážitek. Tak do toho!
Hahnenkamm |
Start. Spouštím se po prudkém srázu a kroužím jeden krátký oblouk za druhým. Jde to až překvapivě hladce. Na tvrdém podkladu leží prachová peřina, která nádherně přibrzďuje. Je to skoro legrace. Tohle má být obávaný Hahnenkamm?
"Vypadá to lehce, co, Petře?" říká Harry. "Ale při závodě v těchhle místech nabírají sjezdaři během dvou sekund stokilometrovou rychlost. Chce to obrovskou sílu. Pak hned přichází skok támhle do Mausefalle. Sjedeme na její hranu a podíváme se, jak to tam vypadá."
Mausefalle – Myší past. Jestliže Streif je ikonou sjezdových tratí, tak Mausefalle je ikonou Streifu. K čemu ji přirovnat? Asi k začátku bubnu skokanského můstku. Závodníci se sem po levotočivé zatáčce vřítí stovkou, ještě před hranou se odrazí a pak proletí úzkou průrvou kamsi dolů do propasti. Skoky tu bývají ďábelsky dlouhé. I přes padesát metrů.
"Tam ti žaludek vyletí až do krku," řekl mi před časem o tomto místě náš bývalý vynikající závodník Bohumír Zeman.
Stojím na hraně a zkouším si to tu představit v den závodu.
Do Myší pasti a dál
Padák se světovou pověstíZávodní sjezdová trať Streif měří 3 312 m a převýšení je 860 m. Startuje se v nadmořské výšce 1 665 metrů. Průměrný sklon trati je 27 procent, ale jsou místa, která mají až 85 procent. Streif dnes už není považován za normální sjezdovou trať. V mapkách a průvodcích je označován kosočtvercovými červenými značkami, které jsou v Alpách určeny pro takzvanou Ski Tour – velmi obtížnou sjezdovku, jež není normálně upravována a na níž panuje jiný režim. Celá závodní sjezdovka se dá během zimní sezony sjíždět průměrně asi jen tři neděle až měsíc. Už dlouho před závodem (v prosinci a v lednu) jsou části tratě uzavřené. Hned jak skončí slavný závod (bývá to třetí lednovou neděli), zůstává Streif ještě několik dní zavřený. To proto, aby ďábelsky zledovatělá a extrémně nebezpečná trať změkla a nebyla tak nebezpečná. V minulosti se otvírala pro příchozí prakticky hned po závodech, ale bylo na ní plno úrazů. I proto organizátoři nechávají na místě všechny záchranné bariéry. Opravdu slušný lyžař zvládne Streif tak za pět minut, ale i jemu jde především o to, jak co nejvíce lyže zkrotit a přibrzdit. Další informace:  Americký lyžar Bode Miller na Hahnenkammu |
Kolem zuřivě zvoní kravské zvonce a ječí fanynky, ale vnímám je jakoby ve snu. V pravé, více zatížené noze mě bodá tisíc jehel, jak se pokouším vejít do úzké průrvy. Během desetiny vteřiny jsem ve vzduchu, snažím se držet i v letu sjezdový postoj, dát ruce pod kolena a srovnat těžiště a lyže tak, abych se dole nerozsekal napadrť. To je představa...
Místo toho se znovu s respektem rozjíždím a kroužím ve strmé zasněžené stěně ostré krátké oblouky. Mausefalle je za mnou a přichází krátká rovnější pasáž. Najednou jsem na "nudném" kousku. Vypadá to asi jako modrá sjezdovka, podezřelá je však záchranná síť. Za ní je hluboký sráz. Závodníci tu mají při závodě rychlost sto dvacet a dvě vteřiny na rozmyšlení, kudy najet do další závratně těžké pasáže. Nudné jim to tu určitě nepřijde.
A mně už také ne. Sjezdovka se znovu naklápí do prudka – tentokrát doprava. Přichází obávaný Steilhang. Při závodě skok a esíčko extrémně těžké na techniku a odstředivé síly. Teď je to taková prudší červená sjezdovka, řekněme s černým úsekem.
Dalších pár obloučků a najíždím do dlouhé úzké "díry" zvané Brückenschuss. Vypadá to jednoduše, prostě široká sjezdovka se najednou prudce zúží do dvou, třímetrového koridoru. Takových míst najdete v Alpách desítky. Kdyby to byla normální sjezdovka a na ní normální provoz, tak by 50 metrů před zúžením bylo výrazné označení vyzývající lyžaře ke zpomalení. Musel bych jen dávat pozor, abych do někoho nevrazil. Teď je ale trať skoro prázdná, a tak se tu dá snadno projet.
Během závodu to je velmi krkolomné místo. Výjezd ze Steilhangu je extrémně obtížný – rychlá, ostrá pravotočivá a navíc prudce odkloněná zatáčka. Sjezdaři se ve stokilometrové rychlosti trefují do téhle úzké díry jen taktak. Pamětníci vzpomínají, jak sem před pár lety Američan Bode Miller vletěl tak rychle, až se odpoutal od země a v šíleném náklonu chvíli brousil hranami lyží plastovou reklamu upevněnou na ochranné bariéře.
Těší mě, že já po bariéře jet nemusím.
Kde Češi ztratili lyži
Místo toho si klidně dělám obloučky v další mírnější pasáži, kde mají závodníci jediný úkol – neztratit na konci první třetiny závodu rychlost.
Najednou slyším odněkud ze svahu češtinu. "Kde mám lyži? Ztratila se mi v tom sněhu..." Česká rodinka z Budějovic si podobně jako my přijela vyzkoušet slavnou sjezdovku.
"Ahoj Češi, jak to jde!" "Ahoj, dobrý." Milé setkání. Krátce si vyměňujeme zkušenosti.
Za pět minut už ale projíždíme s Harrym kolem Alte Schneise. S nadsázkou se to dá označit za klidnější závodní pasáž. Pro obyčejného lyžaře v těchto podmínkách je to normální červená sjezdovka. Ale netrvá dlouho a už zas přituhuje – přichází další velký skok Seidlalm Sprung, pro nás prudší sjezd a pravotočivá, jak jinak než znovu nepříjemně odkloněná zatáčka kolem Seidlalmu.
Plánek sjezdovky Hahnenkamm, nejtěžší sjezdovka světa |
Poslední těžkou pasáž Hausbergkante musíme objet po takzvané Family Streif, méně náročné červené sjezdovce, která je normálně přístupná vždy a všem a objíždí důležité pasáže závodního Streifu. Kousek se napojujeme na hahnenkammský slalomák a teprve úplně dole pod Zielsprung (Cílovým skokem) se znovu dostáváme na obávanou trať.
Přišli jsme o zlatý hřeb závodu. Nebezpečný skok, zatáčku, strašný traverz, další skok a cílový padák. Závodníci toho tady mají už plné zuby. Snaží se ustát rychlost i přes 140 kilometrů v hodině. Pamatuji si, jak mi ředitel závodní trati Peter Obenauer před pár lety komentoval obtížná místa sjezdovky a vypočítával zranění slavných sjezdařů. "Tady na Seidlalmu skončil před pár lety Švýcar Heinzer, o kus dál na Lärchenschussu rakouský sjezdař Assinger, na Hausbergkante další Rakušan Ortlieb."
Teď mám však smíšené pocity. Kdybych nikdy neviděl závod, připadal bych si jako na normální, místy těžké alpské sjezdovce. Nápor sněhu udělal ze zabijácké tratě alpského beránka. Vůči Streifu a jeho pověsti to bylo až nespravedlivé. Prostě měl jsem štěstí.
