Už je to několik týdnů, co jsem se s Nadací Člověk v tísni dostala do Kosova. Z města, kde bydlíme,je výhled na neuvěřitelně krásné zasněžené velikány hor. Proto jsem ráda přijala nabídku kosovského kamaráda jet si zalyžovat do bezvadného lyžařského střediska. Nabídka dost lákavá. První časová překážka se ocitla hned za městem. V Kosovu jste po výjezdu z každého města zastaveni vojáky KFOR ke kontrole a prohlídce. Jelikož lyžařské středisko se nachází blízko hranic s Černou Horou, prohlídka je o to důkladnější. Zkontrolovat kolonu dvaceti aut trvá zhruba hodinu. Potom následuje třicet kilometrů zasněženým neprotaženým kaňonem po rozbité uzoučké zaváté cestě. Nicméně v pravé poledne se ocitáme před svahem, na kterém je pár branek a dva rozbité domy v kopci. Vypůjčené lyže ze 70. let váží snad 50 kilo, teď ještě jak je připevnit na vypůjčené přeskáče. Šroubovák a pár šikovných rukou dělá zázraky. Ostatní lyžaři se stále shromažďují pod svahem, rozdávají si čísla na závody. Gesta ukazují na rozbitý dům nahoře na svahu. Že by vlek začínal až odtamtud? Ejhle, špatná úvaha!!! Za chvíli vidím všechny lyžaře šlapat vzhůru do kopce. Vypnu všechny svaly a udělám totéž. Nejsem přece žádná bábovka. Nahoře mě pak čekají jen další dvě hodiny čekání, než dojdou všichni ostatní, a závod může začít. K onečně přijde jedno jediné sjetí svahu za celý den. Ne však jakkoliv. Závod se bere dost vážně. Jeden lyžař po druhém je řádně promasírován, posílen sjíždí dolů, projíždí připravenými brankami, dole se každému pořádně zatleská, všichni dostanou za odměnu na ohníčku opečený buřt za účast, za další hodinu se rozdají diplomy a ceny,je u toho hrozná sláva, všichni jsou veselí a naprosto spokojení z vydařeného lyžařského dne,nasednou do auta, absolvují cestu zpět a za další dvě hodiny už v pozdním večeru jsou doma. Toto absolvují každou neděli a vždycky se na tento den hrozně těší. Po návratu z nedělního výletu na otázku majitele lyží »Tak jak sis zalyžovala?« se nedalo jinak odpovědět než »VÝBORNĚ«.
25. března 2000
