Nevím jestli jste někdo někdy slyšeli, jak vlastně takový sendvič vznikl. Mně přišla 'historie sendviče' jako hodna zaznamenání. To v jihovýchodní Anglii je městečko, které se jmenuje Sandwich...už asi tušíte, odkud vítr vane. Ano, toto městečko je sice s celým příběhem spojeno, avšak samo o sobe nepřijímá žádnou odpovědnost za vynález sendviče. Ta bývá přisuzována pánovi, který se jmenoval John Montague, žil v 18. století a byl čtvrtým hrabětem ze Sandwiche. Tento pan hrabě se tuze rád věnoval hazardním hrám a obtěžovalo ho přerušovat hraní kvůli jídlu. Takže si jednoho krásného dne začal poroučet oblíbené hovězí maso přímo ke karetnímu stolu. Načež posléze udělal to, že plátky masa připlácl mezi dva chleby, aby se ho nemusel dotýkat a aby si nezamastil karty...no a sendvič byl tak na světě, jak jednoduché!
Příběh pak pokračuje tím, jak se následně ve viktoriánské době stalo podávání sendvičů k odpoledním čajům modní záležitostí, ale to už není tak zajímavé.
Ale zpátky k sendviči, vlastně k Sandwichi. Onehdá jsme se tam při výletě po Kentu stavovali. Říkal jsem si - při vzpomínce na anglický smysl pro humor, že přece není možné, aby se obyvatelé Sandwiche vynálezem jednoho ze svých hrabat nějak nechlubili - prostě jsem očekával nějakou sendvičovou turistickou atrakci. Bude to nějaký pomník v podobě sendviče na náměstí? Nebo snad dokonce muzeum? Tento prvek očekávání byl však po příjezdu vystřídán prvkem zklamání - Sandwich je sice malé útulné městečko, ale se sendvičem jakoby nemělo vůbec nic společného. Pyšní se pouze jmény a daty narození a umrtí všech tamních hrabat. Usoudil jsme tedy, že sendvič je téma vážné a žádné srandičky na toto téma nejsou na místě.
Tomu nakonec odpovídá i nedávno zveřejněný článek v místním tisku. Jakýsi psycholog z londýnské psychoterapeutické fakulty učinil průzkum v sendvičových barech londýnského City. Tento pán dokazuje, že existuje souvislost mezi typem lidské osobnosti a tím, jakou sendvičovou náplň tato osobnost preferuje.
Sendvičové náplně jsou prý indikátory, které odhalují způsob sexuálního života a také aspirace ohledně profesionální kariéry. Tak například: konzumenti tuňáku jsou ambiciózní, nedočkaví pokud jde o povýšení v zaměstnání a obvykle mění místo každé dva až tři roky. Naproti tomu fanoušci krůtího masa, šunky a sýru upřednostňují stabilní zaměstnání a mění svá místa ne dříve než po pěti letech. Konzumenti rostbífu tvrdí, že mají spoustu sexuální odvahy, že jsou sportovními typy a že navštěvují fitness až čtyřikrát týdně. Vegetariáni prý naopak tvrdí, že se nikdy neobtěžují prováděním nějakých fyzických cvičení. Milovníci italských pálivých masových náplní jsou prý poněkud stydliví; avšak nejvíce času sami se sebou tráví konzumenti sendvičů s vajíčkovo-majonézovou náplní - jejich životní prioritou je prý trávit čas doma.
Tak vidíte, co se dá všechno ze sendviče vystopovat...přizná se někdo, jestli to sedí?
Dobrou chuť!
 John Montague, který žil v 18. století a byl čtvrtým hrabětem ze Sandwiche. |
