Kolony, kam se podíváš
Japonsko není častým cílem zahraničních turistů. Od cesty je většinou spolehlivě odradí vysoká cena letenky, extrémně drahé ubytování i ceny. Pokud se turisté do Japonska nakonec dostanou, logicky se snaží vidět co nejvíc. Přitom však mnohdy narazí na jeden velký problém - dopravu, zvlášť tu silniční...
Ne tedy, že by vozovky byly v tak katastrofálním stavu jako u nás, pravý opak je pravda. Všechna velká města obkružují moderní autostrády se šesti i více pruhy, řízení provozu navíc z velké míry ovládají počítače. Ty okamžitě vyhodnocují situaci na důležitých dopravních tepnách a jsou na ně schopny reagovat rychleji než člověk. Údaje pak přenášejí přes satelit do navigačního systému, který zde má každý, kdo autem jezdí dál než za nejbližší roh.
Přesto jsou kolony na denním pořádku, rádio už ani nehlásí stupně vytíženosti, ale jejich délku na jednotlivých úsecích - i v desítkách kilometrů!
Řidiči to ovšem berou stoicky, k "povinné výbavě" patří LCD televize, takže ji při popojíždění sledují.
Typicky japonská slušnost a disciplína jim nedovolí dělat myšky, předjíždět plnou čáru a další v našich končinách obvyklé prohřešky, předpisy dodržují všichni bez výjimky.
Zácpy prostě patří k místnímu koloritu a všichni, kdo cestují po vlastní ose, s nimi předem počítají a raději se na cestu vydají s předstihem.
Za obrovské přetížení provozu mohou hlavně dvě okolnosti - velký počet obyvatel (přibližně 120 milionů), ale zejména vysoká hustota osídlení 332/km2 - pro srovnání u nás je to cca 130,5/km2. A to je tento údaj navíc třeba brát s rezervou - dobrá polovina obyvatel je nahuštěna jako sardinky ve velkoměstech, až sedmdesát procent rozlohy země totiž zabírá hornatý nepřístupný terén. Místem se proto šetří všude. Byt čtyřčlenné rodiny je o málo větší než garsonka...
Pod zemí a nad zemí
To se zejména týká Tokia. Japonské hlavní město připomíná spíš mamutí vesnici než velkoměsto - jak na předměstí, kde jsou malé baráčky přilepeny jeden na druhém, tak v centru. Nenajdeme zde totiž tolik mrakodrapů jako v jiných obřích metropolích (žije tu patnáct milionů lidí, další dva miliony sem dojíždějí za prací), důvodem je obava z častých zemětřesení.
S ohledem na ně mají všechny stavby zesílené základy a vůbec jsou projektovány tak, aby vydržely i extrémně silné otřesy půdy. Patrné to je i u metra a nadzemní dráhy, dvou nejčastěji používaných prostředků městské hromadné dopravy.
Přesto, že jezdí ve velmi rychlých intervalech, bývají často přeplněné - samozřejmě nejvíc ve špičce. Ve vozech se i přes výkonnou klimatizaci téměř nedá kvůli davu pasažérů dýchat.
Plánek tokijského metra
Jejich výraz je přitom stále neutrální, nedávají najevo žádnou rozmrzelost, ani když do nich někdo strčí nebo je ve snaze vystoupit odhodí stranou. Stejně odevzdaně berou, když je na stanici zřízenci (v čistých bílých rukavičkách) s velkou vervou natlačí dovnitř, aby se daly zavřít dveře, nebo naopak dají pokyn k odjezdu a vlak jim ujede před nosem. Bez emocí pak čekají na další spoj.
Malé upozornění: to, že v kabině vozu nesedí strojvedoucí, neznamená, že nemůže odjet bez něj, některé spoje jsou řízeny na dálku z dispečinku.
Vyspělá technika, podřadné ženy
V zemi, která se chlubí nejvyspělejšími technologiemi na světě, v zemi, kde dopravu řídí počítače, může cizince dost vykolejit ještě jedna "drobnost." Nikdy nepouštějte ženu sednout - ani kdyby jí bylo sto, opírala se o hůl, měla plné ruce tašek a na zádech batoh! Já to udělal.
Celé osazenstvo vagonu sledovalo mé počínání absolutně nechápavě, někteří dokonce s výrazem, jako kdybych byl snad nebezpečný šílenec. Srdce té babičky navíc šok z neznámého málem nevydrželo, celou stanici se mi s díky klaněla a snad až za pět minut se odvážila usednout na uvolněné místo.
Jestli totiž lze něco Japoncům zazlívat, tak negentlemanský vztah k ženám, což je dáno jak smýšlením, tak tradicemi, protože muži jsou od pradávna považováni za bojovníky a pány tvorstva, kdežto ony za podřadné bytosti.
Tlačenice v nadzemce
Mimochodem, před několika lety musely být v tokijské městské dráze zavedeny speciální vagony pro ženy. Cílem bylo jediné - snaha uchránit ženy od nepříjemného sexuálního obtěžování. Zavedení zvláštních vagonů, které jezdí hlavně v dopravní špičce, předcházel výzkum, při němž vyšlo najevo, že dvě třetiny tokijských žen ve věku mezi 20 a 40 lety se často setkávají ve veřejné dopravě se sexuálním obtěžováním.
Rychlé couráky
Častým dopravním prostředkem je jízdní kolo, i to však má své nedostatky. Vzhledem k rozlehlosti Tokia ho lze používat jen na krátkou vzdálenost, nepříjemný odér z výfukových plynů také zdraví nepřidá. V té souvislosti stojí za zmínku, že každý z těch stovek milionu bicyklů je zaregistrován a pojištěn proti odpovědnosti za škodu či újmu na zdraví!
Že je v Japonsku nejrychlejší a zároveň nejpohodlnější cestovat vlakovou dopravou, se všeobecně ví, legendární je jejich přesnost - ani ne tak minutová jako spíš vteřinová. Našinec, vycvičený samozvanstvím Českých drah, se zde cítí jako v Jiříkově vidění. Navíc i poslední lokálka jezdí pomalu stejně rychle jako pendolino, průměrná rychlost podobných "couráků" se pohybuje kolem 130 km/hod.
Kromě nezbytné klimatizace patří k běžnému standardu sterilně čisté záchody s teplou vodou či vymezený prostor na přebalovaní kojenců.
Uvnitř šinkanzenu
Velkým zážitkem je pochopitelně jízda rychlovlakem Šinkanzen. Dosahuje rychlosti kolem 350 km/hod a využívá se hlavně na velké vzdálenosti - je totiž téměř stejně drahý jako letadlo na vnitrostátních linkách.
Show začíná už na nástupišti. "Stoupněte si, kam máte," upozorní mě slušně, leč nekompromisně "nádražák" kontrolující jízdenky, a když vidí, že se ve snaze spatřit zblízka monstrózní lokomotivu cpu co nejvíc dopředu, ukáže na zem, kde jsou velkým písmem zřetelně vyznačena čísla vagonů (i v latince, takže se nelze vymluvit, že nerozumím sypanému čaji, jak přezdívám znakovému písmu).
Jako správný Čech mám v úmyslu se proti autoritě vzbouřit, ovšem mladík stojící opodál (tiše, jak je tady zvykem) poznamená: "Být na vašem místě, poslechnu - jestli tedy chcete odjet." Měl pravdu.
Souprava zastavila na chlup přesně u "mého" čísla a během minuty se opět dala do pohybu. Stát tam, kde jsem původně chtěl, nestačil bych přeběhnout na své místo, a protože jiná byla obsazená, nezbylo by nic jiného než vlaku zamávat.
Že šinkanzen nedrncá, je asi zbytečné zmiňovat, ale on se vlastně zdánlivě ani nehýbá, pokud tedy nepohlédnete z okénka, kde se krajina před zrakem míhá tak rychle, že můžete postřehnout jen rozmazané šmouhy.
Komunikace není legrace
Co ale v Japonsku mnohdy vázne, je komunikace. Mé přesvědčení před cestou, že všichni Japonci umí obstojně anglicky, se ukázalo být hodně mylné. Neumí. I dětem či mládeži, kteří se ji učí odmalička ve škole, lze porozumět jen s přispěním velké dávky fantazie.
Je to celkem logické, stejně jako Evropané mají potíže naučit se znakovému písmu, musí být pro ně obtížná latinka, i když na druhou stranu je možná ještě lehčí než jejich mateřština. Tu totiž nezvládají ani oni samotní - včetně vysokoškolských učitelů - přečíst noviny bez slovníku je práce pro intelektuála! Použitých původních znaků (kanji), převzatých z čínštiny, je totiž 48 000, a i když jich po jazykové reformě používají jen přibližně dva tisíce, k zmatení mysli to mnohdy stačí.
Aby toho nebylo málo, tak mají dvě abecedy (hiraganu a katakanu) a jedno slovo má několik (mnohdy zcela protichůdných) významů: hana je nos i kytka, kondo lze přeložit jako někdy, tentokrát, brzy, nový, příště.
Večerní Tokio
Zajímavé je, že neznají nadávky, a už vůbec ne vulgarismy - ani je nepřejímají z jiného jazyka. Pokud se s nimi přece jen domluvíte, k oblíbeným tématům patří počasí, věk a zdravotní stav. S cizinci, ale ani s místními, zásadně nemluví o své ženě ani dětech.
V čem jsou však Japonci naprosto obdivuhodní, je jejich ochota. V Tokiu se mi stalo, že jsem při večerní procházce zabloudil - to není nic těžkého, ulice vypadají v záři neonových reklam všechny stejně. Navíc nejsou vůbec označeny číslicemi ani názvy.
Plánek hotelu na vizitce tak byla moje jediná šance k šťastnému návratu. Ukázal jsem ji prvnímu Japonci. Uklonil se a posunkem ukázal, ať ho následuji. Šel se mnou přibližně pět minut, pak měl asi jinou cestu, takže zastavil náhodného kolemjdoucího a něco zabrblal. Ten se rovněž uklonil, načež se situace opakovala.
Šest lidí si mě stejným způsobem předalo, než mě dovedli až před hotel, ani jeden z oslovených neodmítl! Ten poslední se rozloučil tak, že řekl good bye a lehce mě praštil stočenými novinami po hlavě, což je, jak jsem se později dozvěděl, způsob vyjadřující náklonnost. Inu, jak se říká - jiný kraj, jiný mrav.
Může se hoditMáme s Japonskem bezvízovou povinnost, takže na cestu stačí platný pas. U odbavení je však nutno vyplnit formulář a jeho druhou část odevzdat při odletu. Pozor, neztratit, Japonci jsou hrozní puntičkáři a hlavně nikdy nic nerozhodují bez souhlasu nadřízených. Pokud nejsou po ruce, může se klidně stát, že zmeškáte let. Měnovou jednotkou je yen. Tipy |
V tomto dílu jsme se věnovali dopravě v Japonsku, v dalších dílech se podíváme do japonských zahrad a představíme zajímavá místa v říši vycházejícího slunce.
