Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Japonsko: pro Čecha kulturní šok na druhou aneb proč to hergot funguje?

aktualizováno 
Nejsem žádný cestovatel. Poznávat cizí země mě nebaví, protože je to tam většinou jiné, než jsem zvyklý. A pokud je to tam naopak stejné, proč bych tam jezdil? Multikulti světonázor je mi proti srsti, stejně jako hodiny strávené na zámořských letech a letištích. Přesto jsem poznal zemi, kam bych jel kdykoli. Japonsko.

Japonsko, Tokio - Chrám Sensódži ve čtvrti Asakusa má z jedné strany tržnici a z druhé rušnou ulici | foto: Ondřej Zach, iDNES.cz

Když jsem se dozvěděl, že se pracovně podívám do Japonska, pochopitelně jsem se těšil. Přece jen jsem v těchto světových končinách nikdy nebyl a navíc je to země mému pracovnímu oboru zaslíbená. Na druhou stranu tu ale byl ten dlouhý let někde nad Sibiří a k tomu ještě přestup na pařížském letišti Charles de Gaulle, které je rozhodně to nejhorší, na jakém jsem se kdy vyskytl.

Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo

A pak tu ještě byly poučky všech možných známých, jak je to v Japonsku jiné a na jak velký kulturní šok bych se měl připravit. Měli pravdu. Kulturní šok se skutečně dostavil, a to pořádný, ale paradoxně až o hodně později...

Bezprostředně po příletu jsme s kolegou nic zvláštního nezaznamenali. Letiště Narita vypadá víceméně stejně jako kterékoli jiné (oproti letišti Charles de Gaulle je to ovšem katedrála), a tak nás pouze pobavila cedule, na níž se občanům vybraných zemí třetího světa oznamovalo, že se musí před vstupem do země podrobit nějaké zdravotní kontrole.

V příletové hale jsme se pak šli informovat, jakým způsobem se dostaneme do hotelu, což nám během deseti sekund vysvětlila pohledná mladá dáma za přepážkou; a my sjíždíme o patro níž k nádraží.

Stále nic zvláštního nepozorujeme.

Na nástupišti se ještě informujeme, zda jsme skutečně na správném místě, protože směrové cedule sice hovořily vcelku jasně, ale člověk nikdy neví. Člověk v uniformě naší angličtině zjevně nerozumí, ale z názvu stanice, kam potřebujeme jet, pochopil, o co nám jde, a ujišťuje nás, že jsme na správném místě.

Japonsko, Tokio

V parku Yoyogi živě vystupují různé kapely přímo na chodníku

Losování proběhlo bez závad

Nemožné do 30 minut

Dalším příkladem japonských poměrů je naše anabáze s nákupem lístků na autobus na letiště. Dozvěděli jsme se, že je to pohodlnější a rychlejší cesta než vlakem a že lístky se prodávají v blízkém hotelu. Na recepci to ale asi prodávat nebudou, tak jsme se koukli vedle, zda tam neobjevíme nějakou prodejní budku, ale narazili jsme jen na nějakou cestovku. Po dotazu, zda si tam jízdenky můžeme koupit, jsme byli vyzváni, ať chvíli počkáme, a následně asi čtyřmi slečnami průběžně dotázáni, kdy chceme jet, odkud chceme jet a podobně. Celá procedura trvala asi půl hodiny, až jsme se škodolibě zaradovali, že jim tu taky ne úplně všechno běhá jako na drátkách. Na druhý den jsme ale při odjezdu zjistili, že se lístky skutečně prodávaly na recepci hotelu a že ona cestovka s nimi neměla nikdy zhola nic společného. Přesto jsme tam jízdenky dostali a zaplatili standardní cenu. Ani o jeden jediný jen víc.

Faktem je, že bezprostředně po příletu člověku vůbec nepřipadne, že by byl v takové pro našince atraktivní a exotické zemi. Japonsko se totiž tváří úplně normálně. Až s odstupem času vám pak dojde, že právě největší odlišností oproti Evropě, potažmo Česku, je ta normálnost.

Jediné, co našince zpočátku trochu mate, je skutečnost, že všechno, co se u nás odehrává vpravo, děje se v Japonsku vlevo. Jezdí se po levé straně vozovky, i lidé spořádaně chodí po levé straně chodníku a stojí na levé straně eskalátorů. Pár dní, než jsme si na to zvykli, jsme tedy byli za "opice", protože jsme neustále chodili "proti proudu", ale ve skutečnosti to nebylo nic proti ničemu. Ačkoliv je totiž Tokio město značně lidnaté, za celou dobu se nám nestalo, že bychom se dostali do nějaké tlačenice, s někým se srazili nebo se dostali do nějaké jiné polízanice čistě jen proto, že se nacházíme na jiné straně, než je zvykem.

Japonci jsou zkrátka zvyklí, že k nim občas přijedou cizinci a že se tam na japonské poměry chovají jako idioti.

Mimochodem - asi každý už viděl nějaké záběry z tokijského metra, kde zřízenci pomáhají lidem natlačit se do vagonů. Je pochopitelné, že jsou to záběry atraktivní, ale jejich problémem je, že se nezakládají až tak moc na pravdě skutečného cestování metrem. Plnější metro jsme během dvou návštěv Tokia zažili pouze dvakrát a i v těchto případech to byla pohodička, která se vůbec nedá srovnat s tím, co se děje v podvečer na pražské trase C. Pravda ale je, že jsme nikdy necestovali brzy ráno, kdy jezdí všichni do práce.

Japonsko, Tokio

Přes den bývá v tokijském metru až překvapivě volno. Mimochodem, lesknoucí se podlaha není optickým klamem vzniklým při fotografování, ona se v drtivé většině případů opravdu takto leskne

Proč to, hergot, funguje?

inspirace pro ČD

Tuhle příhodu mi vyprávěla lektorka japonštiny. Kdysi jela z Tokia do nějakého města šinkanzenem, a když přišla na nástupiště asi tři minuty před odjezdem, vlak tam už stál. Když se dveře ihned po nástupu zavřely, trochu ji to sice překvapilo, ale ne tolik jako informace, že vlak jede opačným směrem. Její vlak totiž měl stát na tom samém nástupišti, ale na druhé koleji. A to dá rozum, že když má vlak pravidelný příjezd dvě minuty před odjezdem, tak že tam nebude dřív, a tak přijel minutu poté, co ona odjela. Pokud se zkrátka říká, že japonské vlaky jezdí na minutu přesně, tak je to stoprocentní pravda.

V Tokiu všechno funguje s příslovečnou přesností japonských vlaků.

Představte si rozměrově malé nádražíčko s nějakými šesti kolejemi. A teď si tam představte davy lidí - nádražíčko je zjevně docela významnou městskou dopravní tepnou. Od vedlejšího nástupiště právě odjíždí vlak. A za minutu se na tu samou kolej přiřítí jiný vlak z opačné strany. Kde se soupravy minuly, netušíme, ale o to vyjeveněji zíráme. Evidentně se totiž nikde nesrazily.

Dalším příkladem, jak tu všechno šlape jako hodinky, může být třeba výměna semaforu před hotelem za plného provozu. Vedle starého, stále ještě funkčního, vyrostl nový a přepojení bylo otázkou maximálně minuty. Po tu dobu usměrňoval provoz policista ručně a technici mezitím jedním tlačítkem vypnuli starý semafor a druhým spustili nový.

Jednou v podvečer jsme se zase vydali pěšky do přilehlé známé čtvrti Roppongi a cestou jsme obcházeli hluboký výkop přes ulici, v němž se stále ještě kopalo. Když jsme se zhruba za čtyři hodiny vraceli, poznali jsme místo výkopu pouze podle pruhu nového asfaltu.

Tyto a různé další akce jsou sice v podání Japonců často personálně docela náročné (takže můžete například narazit na dopravního policistu v klidné ulici, kde naviguje zhruba dvě auta za čtvrt hodiny), ale vše se zkrátka podřizuje jedinému cíli. Vzhledem k počtu lidí, aut a vlastně i všeho ostatního je potřeba, aby vše fungovalo plynule a bez problémů. A z pohledu Čecha je to k nevíře, ale ono to všechno opravdu funguje.

Japonsko, Tokio

Známý obchůdek s kondomy ve čtvrti Haradjuku

Desítky ZAjímavých fotek

Náš zákazník, náš pán

Tato filozofie, aby vše probíhalo pokud možno ku spokojenosti všech, se ale projevuje i ve všech dalších aspektech běžného života. Například při nakupování, kterému, a to si, pánové, přiznejme, nelze v Tokiu nepodlehnout bez ohledu na pohlaví.

Je obecně známým faktem, že Asijci jsou na naše poměry možná až příliš úslužní, ale pokud vám prodavač drží igelitku s nadvakrát zabaleným zbožím tak dlouho, dokud si ji nevezmete, a pak se vám ještě uklání, přestože jste si koupili třeba i jen nějakou cetku za 500 jenů, nelze, než se mu nepředpisově uklonit taky (úklony mají v Japonsku svá pevná pravidla, a pokud je neznáte, tak se do toho vůbec nepouštějte, budete za blbce).

Japonsko, Tokio

Cosplay - mladí lidé v mnohdy značně šílených kostýmech se scházejí na mostě ve čtvrti Haradjuku

A co teprve jejich bufety! Podle poučky "Pokud chceš poznat běžnou místní kuchyni, choď tam, kam domorodci" jsme se rozhodli vyzkoušet podivnou kantýnu, jejíž typ jsme si pracovně nazvali jako "automatovka". Jsou to většinou malé jídelny s jedním dlouhým pultem a funguje to tak, že při vstupu stojí automaty s obrázky jídel, z nichž si vyberete, naházíte do mašiny peníze a vypadne vám lístek, který předáte obsluze. Ta pak něco zahuláká směrem do kuchyně a většinou do jedné minuty máte jídlo na stole.

Japonsko, Tokio

Běžné restaurace/bufety vystavují místo jídelních lístků plastové makety jídel

Zpočátku se tento systém zdá docela úsměvný a člověk si říká, že Japonci musí tu techniku nacpat i do tak triviálního podniku, jako je bufet, ale ve skutečnosti to neuvěřitelně zrychluje provoz, nemluvě o tom, že obsluha nepřijde do styku s penězi, a pracuje tak výhradně s jídlem. V našich podmínkách by pak nezanedbatelným byl jistě i fakt, že se tím pádem peníze ani nemohou ztrácet z kasy.

Třešničkou na dortu pak je skutečnost, že jedna směna zahrnuje mnohdy pouze dva lidi (jeden za pultem, druhý v kuchyni), a když si člověk uvědomí vše výše napsané, tak ho tak nějak přejde chuť chodit po návratu do Čech na obědy.

Zabít přinejmenším hodinu čekáním v přeplněných stravovacích zařízeních se vám zkrátka už nebude chtít. A ačkoliv japonské jídlo asi leckterému Středoevropanovi zrovna nesedne, je dost pravděpodobné, že chuť na klasický guláš s pěti vás po návratu domů hned tak nepřepadne.

Kudy tudy do města?

Japonský smysl pro humor

Asi každý už někdy viděl ukázky z různých více či méně obskurních japonských show, a tak už nikoho nepřekvapí, že japonský smysl pro humor se diametrálně liší od našeho. Na druhou stranu, proč Japonce nepobavit českým vtipem? Když jsem si koupil kamikaze šátek, vyrazil jsem na recepci hotelu požádat recepční, aby mi vysvětlili, co za obrázky to tam vlastně je. Chlapíci mi to ochotně přečetli a podali menší vysvětlující komentář, za což jsem je odměnil sdělením, že jsem rád, že tam není napsáno třeba "nudlová polévka". Nerad bych totiž pak někde v Praze na ulici potkal japonské turisty, kteří by se mohli utlouct smíchy, co že jsem to za blba, že nosím šátek s tak pitomým nápisem. Recepční zjevně pochopili, že se má jednat o vtip, a tak se tomu od srdce asi na dvě sekundy zasmáli, aby mi vzápětí se zcela kamennými tvářemi oznámili: "Ne, my Japonci se takovým věcem nikdy nesmějeme."

Téměř stejně jednoduchá jako orientace na kantýnském automatu je ale i orientace v samotném městě. Zapomeňte na to, že byste se s adresou na lístku vydali někam na vlastní pěst. Systém japonského adresování by dokázal vydat na samostatný článek, ale pokud se vydáte po klasických turistických místech, prakticky nemáte šanci zabloudit.

Systém japonského metra je totiž na pohled složitý, ale ve skutečnosti funguje stejně jako ten pražský, akorát že tam je "trošku" více tras. Jedinou záludností je, že linky zde provozují dvě společnosti, a tak se může stát, že váš lístek nemusí být na přestupu mezi nimi platný. Vždy je ale nablízku zřízenec, který vám alespoň tou nejzákladnější angličtinou vysvětlí, že si lístek musíte vyměnit, případně nějaký ten drobáček doplatit. A když u toho budete vypadat alespoň tak přihlouple jako my, tak od vás shrábne peníze i lístky a zajde vám je do tři metry vzdáleného automatu vyměnit sám.

Automaty na jízdenky vypadají na pohled složitěji než žebřík, ale pravda je, že manipulace s nimi je naprosto intuitivní. Na dotykové obrazovce stačí akorát najít obrázek anglické nebo americké vlajky a pak jednoduše následovat pokyny. A že nevíte, jaký lístek potřebujete? Jednoduchá pomoc - někde nad vámi bude viset seznam nebo schéma stanic s cenami za lístek z místa, kde se právě nacházíte, pochopitelně v latince.

Latinkou, respektive anglicky, jsou vyvedeny i všechny důležité směrové cedule v metru i na ulicích, takže spíš byste zabloudili ve Znojmě než v centrálním Tokiu. A pokud se přece jen ztratíte, stačí najít nejbližší policejní budku Kóban a tam vás s pomocí podrobné mapy okolí přesně nasměrují.

Můžete pochopitelně zkusit i někoho na ulici, ale v běžném provozu jsou Japonci dost odtažití a spíše budou předstírat, že vás neslyší nebo nerozumí, než by reagovali na vaši žádost o cokoliv. Zvlášť když jste pro některé z nich ty "bílé opice" z Evropy, jak prý bělochům z našich končin občas přezdívají.

Japonsko, TokioJaponsko, TokioJaponsko, TokioJaponsko, TokioJaponsko, Tokio

Jára Cimrman, kam se podíváš

Jedním z typických rysů Japonců je i zájem o všechno možné. Respektive, když se dozvědí o nečem, o čem v životě neslyšeli, začnou se o to zajímat - myšleno ve smyslu získávání informací, nikoliv fanouškovství (ačkoliv i tento aspekt je u Japonců silně vyvinut, ale to by bylo na samostatný článek). S Járou Cimrmanem tak mají společnou nejen celou řadu zásadních objevů a inovací, ale i docela slušnou dávku jakéhosi polyhistorství.

Možná jsem měl jen štěstí, ale za celou dobu jsem potkal jen jediného mládežníka, který nepůsobil úplně přesvědčivě při mé zmínce o Česku. Ostatní nás znali a podle všeho nejen podle názvu. Vrcholem pak byl starší, odhadem zhruba šedesátiletý muž, který se se mnou navzdory běžným japonským zvyklostem dal do řeči v obchodním domě v patře hraček uprostřed dlouhých regálů s automaty na přívěsky.

Jeho anglická výslovnost byla ještě o něco horší než ta moje, a tak mi musel všechno říkat dvakrát, nicméně skutečnost, že jsem z Česka, ho zaujala a potěšila. Po krátkém zamyšlení mi povídá, že jsme měli skvělého Zátopka. No, to měli. A Čáslavskou. To taky. Akorát prý byla škoda, že se přihodily ty události v osmašedesátém. S myšlenkou na úryvek písně Pavla Dobeše ("... beru klíče od zahrady a jdu se nacpat senem") raději skáču po jeho otázce, jak se mi líbí v Japonsku.

Jasně, mluvil o věcech a lidech z "jeho doby", ale ruku na srdce, co víte o současném Japonsku nebo o Japonsku "vaší doby"? Já osobně znám pár sportovců, videohry a manga postavičky. Možná to pro Japonce mého věku bude právě to, čím bych si u nich šplhnul, ale osobně jsem si po tomto setkání připadal poněkud zahanbeně. Chvíli tupě zírám mezi regály a až příchod kolegy mi připomíná, že jsem si chtěl vlastně v automatech koupit přívěsky Dragon Ball Z a Hello Kitty.

Japonsko, Tokio

Park Yoyogi - i psi se v Tokiu řídí módou. Sluneční brýle jim navíc chrání oči. Ti, kteří mají zdravotní potíže, dokonce mají speciální "invalidní" vozítka

Poslední hřebík před odletem

Přívěsková mánie

Jedním z japonských fenoménů jsou přívěsky. Pokud nemáte na mobilním telefonu alespoň jeden přívěsek, jako byste ani nebyli. Týká se to naprosto všech, a tak mají telefony ověšené i ti největší byznysáci. A nejen telefony, přívěsky se nosí i na taškách, batůžcích, oblečení, zkrátka na všem. Není proto divu, že např. v obchodním domě Akiba ve čtvrti Akihabara najdete několik dlouhých řad nad sebou naskládaných automatů na tyto přívěsky, odznáčky, magnetky či malé figurky. Na podobné prodejní automaty ale narazíte v celém městě na každém kroku. V nabídce jsou postavičky a předměty z komiksů, videoher, animovaných seriálů... Nákup nové serepetičky za 200 jenů ovšem není radno brát na lehkou váhu - lidé mezi automaty procházejí a zodpovědně vybírají stylem, jako by zrovna plánovali třeba nákup nové drahé televize.

S blížícím se odletem domů si s kolegou uvědomujeme, že se žádný kulturní šok vlastně nekonal.

Ano, město vypadá jinak než Praha, místa tu mají tak málo, že v jednom mrakodrapu nedaleko našeho hotelu jsou dva jiné, na sobě zcela nezávislé hotely nad sebou, a místo veky s pomazánkovým máslem vám v restauraci, než se připraví vaše jídlo, nabídnou nasekané syrové rybí žaludky (jsou cítit rybinou, ale přesto velmi chutné). Ale chod věcí je zkrátka tak normální a funkční, že se tady člověk adaptuje během několika málo dní, přestože lidem na ulici nerozumí ani slovo a veškeré japonské nápisy bere jen jako jakési abstraktní obrázky. Přes to všechno brzy získá pocit, jako by sem vlastně i nějak patřil.

Poslední hřebík do evropské rakve přichází těsně před odletem. Na letišti vstupuji do kuřárny a usazuji se na sedačku. Po chvíli si uvědomuji, že sedačka je pohodlnější než v odletové hale, že teplota je tu příjemnější a že z reproduktorů se line klasická hudba. Vybavuje se mi, že ačkoliv Japonci hulí jako fabriky, v ulicích to vidět není.

Mnoho ulic je totiž z důvodu vysoké zalidněnosti nekuřáckých, a tak jsou každou chvíli v postranních uličkách vybudovány jakési kuřácké koutky s nápojovými automaty a lavičkami, kam si kuřáci odskočí třeba s novinami. Je to obecně platné a značně elegantní řešení - pro danou skupinu lidí jsou vytvořeny takové podmínky, aby tito lidé neměli důvod se své zálibě věnovat někde jinde.

Japonsko, Tokio

Známý most ve čtvrti Haradjuku, kde se scházejí mládežníci v bizarních kostýmech

Tvrdý návrat do evropské reality

Utahaní po dlouhém letu na západ sedíme s kolegou na amsterdamském letišti Schipol a pozorujeme blízké bistro. Za zády obsluhy dýchavičně pracuje nechutně žlutý výkřik techniky - odšťavňovač, do něhož se vloží celé pomeranče i se slupkami a vyteče šťáva. Žoviální barman právě někomu připravuje rybí sendvič rukama, v nichž před okamžikem žmoulal peníze. A místo sympatických a vkusně oblékaných japonských děvčat sedí vedle jakési dvě prudce "sexy" Gertrudy. Alespoň že v Praze budeme už za chvíli a že se po dlouhé cestě vyspíme.

Náš let měl zpoždění. A v Praze nás vítá chladné počasí. Největším problémem ovšem je, že jsme přistáli u nového, druhého terminálu. Proč? Protože tam nejsou žádné taxíky. Slečna od taxislužby něco zadrmolí do vysílačky a pak nám sděluje, že u prvního terminálu taky přistálo nějaké letadlo a všechny taxíky, které na letiště přijedou, tak právě nabírají cestující tam. Jednou za čas ale nějaký přijede i k nám, což na konci naší asi pětičlenné frontičky představuje zhruba půlhodinové čekání.

Moji známí tak nakonec přece jen měli pravdu. Díky cestě do Japonska jsem zažil opravdu slušný kulturní šok, který se mě držel zhruba tři měsíce, a vlastně se mě, kdykoli se v Česku něco zasekne - a že to zažívám v nějaké formě každý den - drží doteď. Kamarádi ale asi původně neměli na mysli, že se mi to přihodí až po návratu domů.

Inu, nejsem žádný cestovatel. Ale kdyby mi někdo dal tu možnost, tak se v tu ránu otáčím a místo k taxíku mířím zpátky do Tokia. A ani bych si nemusel balit těch pár švestek. Ty jsem totiž měl u sebe v kufru.

Kam v tokiu vyrazit

Turistických, kulturních i nákupních "atrakcí" je v Tokiu bezpočet. Jelikož ale nepatřím k těm, kteří by vymetli každý kostel nebo klášter, který potkají, nadhodím pouze pár "přízemních" tipů.

Japonsko, TokioCísařský palác
Oáza klidu v centru města. Přímo do paláce vás samozřejmě nepustí (pokud tedy zrovna není Nový rok nebo panovníkovy narozeniny), ale pokud bude hezké počasí, určitě se vydejte do jeho východních zahrad. Pečlivě udržované keře a stromy jsou krásné na pohled, a když vás přepadne únava, můžete se svalit na měkký trávník. Jedna část je skutečnou zahradou v japonském stylu, zbytek je pojat spíše jako jakýsi veřejný park.

Japonsko, TokioParky, zahrady
Parků a zahrad je v Tokiu celá řada. Mnohé mají spíše historický význam, jiné stojí za to navštívit z důvodu výskytu netradičních rostlin a jiné slouží zejména k víkendovým vycházkám. Ve všech ale narazíte na líné a krmením rozmazlené kočky.

Ginza
Tokijská čtvrť, kde se bude líbit v prvé řadě dámám - kralují tu vyhlášené obchodní domy s módou a prodejny světových módních značek.

Japonsko, TokioAkihabara
Sem to naopak bude táhnout muže. Najdete tu nespočet obchodních domů s elektronikou (největší je obchoďák Akiba), videohrami, komiks, filmy zejména pánského ražení, muzikou či figurkami. A pokud se vám žádná figurka nelíbí, nakupte si jednotlivé "díly" a oblečení a postavte si vlastní malou japonskou školačku přesně podle svého gusta sami. Navštívit můžete i řadu několikapatrových heren s videoherními automaty a chybět pochopitelně nemohou ani nějaké ty pachinko herny, které jsou hustě rozesety po celém Tokiu.

Shinjuku
V současnosti asi nejznámější a nejzářivější tokijská čtvrť. Pokud sem pojedete poprvé, vyrazte rozhodně až za tmy a nechte se oslnit neskutečnou záplavou neonů. K dispozici je i řada restaurací, barů a samozřejmě i klubů výhradně pro pány.

Shibuya
Čtvrť podobného ražení jako Shinjuku, ale tak trošku umírněnější. Místo zábavy nezřízené se tu sází spíše na zábavu kulturnější, a tak tu vedle restaurací a karaoke i klasických barů najdete i prodejny s hudebními nástroji a nosiči. Znalci hovoří o nejspecializovanějších prodejnách s hudebními nahrávkami v celém Tokiu.

Roppongi
A do třetice zábavní čtvrť, tentokrát ale ze všech tří nejnoblesnější a nejklidnější, kam se vypravíte v případě, že chcete strávit klidnější večer například v restauraci. Jsou tu ale hlavně samé cizokrajné, takže za japonskou kuchyní vyrazte možná někam jinam. Centrem je oblast nazvaná Roppongi Hills s hezkou vyhlídkou na Tokio a známou sochou obrovského pavouka.

Japonsko, TokioYoyogi, Haradjuku
Dvě čtvrti v těsném sousedství, které se snad ani nemohou lišit více. V Yoyogi je příjemný park, kam se obyvatelé Tokia chodí projít, posadit nebo tam venčit psy (jsou k tomu vyčleněné speciální ohrady, takže na trávník si můžete lehnout zcela bez obav). Na okraji je chodník, kde o sobotách živě vystupují nejrůznější nejen rockové kapely a kousek dál je zase chrám nebo menší muzeum císařské dynastie a éry Meiji.

Japonsko, TokioV těsném sousedství je most, na němž se scházejí mladí v naprosto šílených kostýmech (tzv. cosplay), a na jeho druhé straně je již Haradjuku v celé své kráse. Jedná se opět o centrum módy, ale na rozdíl od Ginzy jde spíše o jednotlivé butiky. Zajímavý je i obchoďák s hračkami - nějakou tu šaškárnu si tam zkrátka nejde nekoupit.

Japonsko, TokioUeno
Je tu příjemný park, kde vystupují mnohdy docela zajímaví umělci – akrobati, žongléři... Lze tady ale zhlédnout některá opravdu působivá čísla. V Uenu se můžete podívat i do zoo, ale tu lze doporučit pouze v případě, že chcete naživo vidět pandu velkou. Jinak doporučujeme spíše Dvůr Králové.
V druhé části Uena pak musíte vidět tržnici, kterou někteří průvodci označují za jednu z největších v Asii, ale její kouzlo spočívá v něčem jiném. Už jste byli někdy na místě, kde se prodávají rolexky hned vedle stánku s rybami, chaluhami či levnými čínskými botami? A určitě ochutnejte takové ty placky, co tam dělá chlapík přímo uprostřed ulice.

Japonsko, TokioChrám Sensódži
Jedna z největších turistických atrakcí je k nalezení ve čtvrti Asakusa. V těsném sousedství jednoho z nejznámějších tokijských chrámů je i velká tržnice, která sice nabízí v prvé řadě na turisty cílený sortiment, ale nekoupit si tam například ubrus s plánem tokijského metra, to si zkrátka žádný "cetkař" nemůže nechat ujít. Rozhodně také vyzkoušejte čerstvé chaluhové sušenky a pak nám dejte vědět, jak moc vám nechutnaly.

Autoři:




Nejčtenější

Nebezpečím jsou pro cyklisty nepozorní řidiči i koleje.
Narazil do dveří, spadl na kolejích. Rady, jak přežít jízdu na kole

Řidič otevřel dveře auta, cyklista do nich narazil a zemřel. Muž na kole přejel zpomalovací práh, spadl a oživit ho už nedokázali. To jsou příklady nehod...  celý článek

Jezero Onneto na úpatí sopky Meakan
Mlha a medvědi ostrova Hokkaidó. Výlet do snového Japonska bez turistů

Nejodlehlejším místem celého Japonska je poloostrov Širetoko, který vybíhá jako severovýchodní cíp ostrova Hokkaidó do Ochotského moře. Stejnojmenná rezervace...  celý článek

Další vodní plochou, kterou je možné se při cestě kochat, je Zámecký rybník u...
Na kole za prohranou bitvou Napoleona. Putování okolím Ústí nad Labem

Pokud je pro vás ideální cyklistický výlet spojený nejen s poznáváním krajiny, ale i s místy, kde se psaly dějiny, přesměrujte svoji pozornost na sever Čech....  celý článek

Čerpací stanice pro lodě na ostrově Ugljan
Chorvaté otestovali své mariny. Vítězem je přístav na ostrově Krk

Plachtění na jachtě podél jadranského pobřeží v Chorvatsku je stále populárnější i mezi českými turisty. Podívejte se, které mariny ocenili jako nejlepší sami...  celý článek

Další z rubriky

Pláž Maho na ostrově Svatý Martin nabízí dechberoucí podívanou
Turistická sezona se stále prodlužuje, hurikán Irma mění cílové destinace

Hitem letošního podzimu budou Kapverdské ostrovy, výrazně také vzrostla poptávka po dovolené v Turecku a v Egyptě. Prodlužování sezony je trendem posledních...  celý článek

Eiffelova věž po pátečních útocích v Paříži zůstává zavřená (15. listopadu 2015)
Rozhodnuto. Stavba neprůstřelné zdi okolo Eiffelovy věže začíná

Okolí Eiffelovy věže se brzy změní ve staveniště. Na začátku října začnou dělníci okolo symbolu Paříže budovat 2,5 metru vysokou neprůstřelnou zeď, která má...  celý článek

Jezero Onneto na úpatí sopky Meakan
Mlha a medvědi ostrova Hokkaidó. Výlet do snového Japonska bez turistů

Nejodlehlejším místem celého Japonska je poloostrov Širetoko, který vybíhá jako severovýchodní cíp ostrova Hokkaidó do Ochotského moře. Stejnojmenná rezervace...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.