Na začátku října jsme se po měsíční zastávce u naší milované japonské rodiny v Urayasu rozloučili a vyrazili zase do sedel. První tři dny jsme se jen vymotávali z betonové džungle. Aglomerace kolem hlavního města, v angličtině označovaná za „Greater Tokyo Area“, je nejlidnatější městskou oblastí světa. Takže když někde bydlí 38 milionů lidí, je jasné, že nás tam nečeká jízda lesy a parky.
Japonci však nezklamali a nebloudili jsme. Teda kromě pár momentů, kdy jsme třeba nevěděli, jakým z šesti paralelních mostů můžeme překonat větve řeky Sumida.
Z jízdy velkoměstem si odnášíme tři hlavní zážitky. Prvním byl vyhlášený Duhový most, který má v horním patře dálnici, uprostřed spodního patra vlakové koleje a po stranách rychlostní silnice.
Z obou boků pak vedou pěší stezky s úžasnými panoramatickými výhledy na centrum. Smí sem i cyklisté, ale musí své stroje vést. A to nikoli hujerovským stylem, že kolo tlačím pár metrů, kde na mě vidí strážník, a za rohem nasednu. Hlídači tu na podobné vtipálky vyzrávají dřevěnou kolejnicí, jakousi dopravní botou, kterou vám nasadí na zadní kolo a je po šlapání.
Druhým zážitkem bylo spaní v kempu přes řeku od tokijského letiště Haneda. Z takové blízkosti jsme nikdy letadla vzlétat a přistávat neviděli, ani neslyšeli. Zrovna o ukolébavkách se hovořit nedá, takže spánek jsme museli dohnat později.
Trojici zážitků pak korunuje město Kawasaki, kde jsme se ocitli v jiném světě. Jako jedna z mála velkých obcí v Japonsku má zcela nepravoúhlý půdorys, v labyrintu křivolakých uliček se cestovatelé mohou cítit spíše jako někde v pevninské Asii.
Z Kawasaki jsme plynule přejeli do působivé a moderní Jokohamy, kde nás poprvé někdo v noci vykázal ze stanoviště. Stan jsme postavili v parku, kde se nacházela fanouškovská zóna pro MS v ragby. V jednu ráno nás pan hlídač blikáním baterky pozdravil a po vysvětlení, že tam stanovat nesmíme, zase odešel.
Bezradní, kam bychom v takovou hodinu odcházeli, jsme zalezli zpět a nastavili budík na svítání. Pár minut před jeho zazvoněním u nás už milosrdný hlídač sám stepoval, aby nás s přáním pěkné jízdy vyprovodil.
Zálivem Sagami do krpálu
Hladivé podzimní slunce, svěží oceánský vítr a parádní cyklostezky. Tak by se daly shrnout dny na tichomořském pobřeží, které jsme si v úseku zálivu Sagami moc užili. Krmili jsme divoké želvy v Kamakuře, skateboardovali v Kugenuma a číhali na majestátní sopku Fudži na obzoru.
Nejvyšší horu země jsme zdolali před pár týdny pěšky s manželovými rodiči. Vydrápat se na jejích 3 776 metrů dá pořádně zabrat, ale odměnou za výkon jsou doživotní vzpomínky. Fudži kromě okouzlujících výhledů na okolí totiž hraje všemi barvami a vyvolává v lidech pokoru a obdiv k síle matky přírody.
Kvůli krásným foto lokalitám s Fudži na pozadí jsme i vyfuněli prudkých 800 metrů převýšení do Motohakone. Místo slavných panoramat nás čekala šedá obloha a začínající déšť od obávaného tajfunu Hagibis.
Intenzivnější srážky začaly v pátek, kdy rekordní tlaková níže pořadového čísla 19 řádila ještě nad oceánem. Na pevninu měla udeřit v sobotu odpoledne. Jelikož jsme v Motohakone nenašli žádné ubytování v naší cenové relaci, sjeli jsme za už vydatného lijáku k pobřeží do Numazu.
Tady spát nemůžete
Přes internet jsme si zarezervovali v Numazu pokoj na dvě noci. Nejlevněji vycházel Love Hotel Christmas. Těšili jsme se, že bude ve vichru tedy i o program postaráno. Přeci jen japonské love hotely mají bájnou reputaci, tak jsme byli patřičně líbánkově natěšení. K budově jsme museli kola poslední kilometr dotlačit, protože Míša ještě do náročného počasí smolně píchl.
Ulevení, že už jsme v destinaci, jsme vyrazili na recepci. Asi jsme nevypadali jako běžní zákazníci love hotelu, alespoň soudě podle nechápavých pohledů pánských solo klientů a krásných společnic, které se vždy jen mihly na chodbě.
O pár minut později se ještě méně chápavé pohledy vloudily na naše tváře. Manažer hotelu nás kvůli tajfunu odmítl ubytovat. Jaký paradox, když se právě kvůli tajfunu ubytovat potřebujeme! Velice ilustrativně nám vysvětloval, že jelikož je budova stará a stojí na kopci, nepovažují ji za odolnou. Hostům prý hrozí pořezání od rozbitých oken. To znělo jako příliš velké sado maso, tak jsme uposlechli manažerova pokynu hledat radu na policii.
Celou naší zkušenost na stanici vystihuje dotaz, který jsem ve zklamání milému strážníkovi položila: „Proč nás lidé tedy posílají na policii, když nám nemůžete pomoci?“ Pán byl totiž sice ochotný, ale vlastně neměl prostředky, jak nás ze svízele dostat. Evakuační centra prý pro turisty otevřená nejsou. Slitovali se nad námi v hotelu v centru města, kde nám pronajali poslední volný pokoj. Že byl jednolůžkový nám bylo v tu chvíli už úplně jedno.
Je libo zemětřesení?
Už v sobotu ráno do budovy hotelu drcaly silné poryvy větru. Odpoledne, kdy intenzita všech fenoménů spojených s tajfunem vrcholila, jsme jen s napětím postávali u okna a zírali na stromky, co se ohýbaly až k zemi. Všechna auta, motorky, kola i další mobilní věci lidé z ulic ukryli do garáží, takže vzduchem u nás nic nelétalo. Jen se pod námi nějak podezřele houpala postel.
VIDEO: Při tajfunu Hagibis zemřelo 35 lidí
Když už se tak po setmění dělo v celkem strašidelné míře, přečetli jsme si v online zpravodajství, že nedaleko jako bonus k Hagibisu udeřilo i zemětřesení o síle 5,7.
Ráno nás zaskočilo roztáhnutí závěsů: po devastaci ani památky, sluníčko svítilo a na vlastní oči jsme pochopili, proč se říká „vymetená obloha“. Zaťukali jsme tedy na dřevo, že jsme měli na rozdíl od tisíců jiných zasažených lidí na Honšú velké štěstí, a vyrazili jsme pokračovat v naší cestě dál.
Na programu bylo bájné Nagano, kam se můj hokejový fanda moc těšil. Ještěže netušil, co budeme muset pro spatření olympijského stadionu podstoupit. Ale o tom zase v dalším díle.
Z Tokia přes Jokohamu...Japonskem na kole
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz