Leden 2020 je i v Japonsku nebývale teplý, a tak místo očekávatelného seškrabávání ledu z kol litujeme, že jsme na podzim zahodili opalovací krém.
Mezi Honšú a Šikoku se rozléhá Vnitřní moře, neboli Seto Inland Sea, které je poseto třemi tisíci poměrně drobnými ostrůvky. Abychom nasáli zdejší atmosféru, vyhlášenou uměleckými galeriemi i venkovními sochařskými instalacemi, vyloďujeme se na Šódošimě.
Trajekt z Kóbe na Šikoku tu staví a umožňuje nám tak denní exkurzi po prvním místě, kde byly v Japonsku vysazeny olivy. Není tedy divu, že se tu cítíme trochu jako v Itálii. Olivovníky zdobí kopce a v obchodech se nabízí vše od oleje přes kosmetiku až po čokoládu z příchutí této původem íránské plodiny.
Více nás zajímají terasovitá rýžová políčka v nitru ostrova, kde přes noc bivakujeme a smějeme se, že v nalezeném altánku máme víc úložného prostoru, než v kdejakém japonském hotelu. Ty totiž z pro nás neznámých důvodů zpravidla předpokládají, že pocestným stačí na věci jen čtyři ramínka a dva háčky.
Po noci pod hvězdami sjíždíme k Angel’s Road na pobřeží. Stezka andělů, alias stezka zamilovaných je nádherný písečný chodník pojící ostrůvek Benten s „pevninou“. Z moře se vynořuje jen při odlivu, takže je nutné jeho přechod dobře naplánovat, aby člověk nemusel při cestě zpět plavat.
Ve zdejší svatyni lásky najdeme na památku kamínek ve tvaru srdce a přejeme si, aby nám novomanželská zamilovanost vydržela celý život.
Nejkrásnější zahrady Japonska
Ze Šódošimy se lodí i s koly dostáváme na třetí z hlavních ostrovů země. Šikoku je velké asi jako evropská Sardinie a nejproslavenější je díky poutní stezce čítající 88 chrámů. Těch jsme poměrně nasyceni z Kójasan, Nary a Kjóta, a tak soustředíme itinerář kolem jiných destinací.
Ve městě Takamacu měníme po 5 500 kilometrech řetězy. Čekání na servis si krátíme procházkou po zahradě Ricurin. Klan Macudajra si ji původně vybudoval pro své soukromé účely. V roce 1875 přešla do majetku prefektury a dnes si jejích šestnáct hektarů s šesti rybníky může vychutnat každý.
Zahrady Ricurin mohou návštěvníci obdivovat i z historické pramice.
Romantická čajovna v zahradách Ricurin
Za náš osmiměsíční pobyt v Japonsku jsme navštívili zahrad několik, ale Ricurin nám svou krásou uhranula nejvíce. Architekti tu vymysleli mnoho různých zákoutí, takže žádná krajinka nevypadá stejně.
Navíc si můžete botanické umění vychutnat i z tradiční pramice, k svačině se posilnit pečenými rýžovými placičkami kuši dangó a na závěr se přiučit ve folklorním muzeu. V lednu byly zahrady skoro prázdné, takže jsme tu s klidem a nerušeni strávili skoro celé odpoledne.
Pobřežní ráj jménem Tokušima
Při přejezdu na východ jsme se těšili na jeden z údajně deseti nejkrásnějších přírodních divů Japonska. Mořské víry v Naruto se dají pozorovat z výletní lodi nebo z pěšího podchodu mostu Onaruto. Bohužel jsou patrné pouze za odlivu a přílivu a nejlépe v březnu či dubnu. My dorazili hodinku po přílivu a žádná sláva nás nečekala.
Utvrdili jsme si tedy klasický cestovatelský scénář, že jakmile má od něčeho člověk velká očekávání, často se zklame. A největší zážitky naopak přicházejí zcela nečekaně a neplánovaně.
Trasa po vyhlídkové silnici 147 byla pro nás jednou z nejhezčích v celém Japonsku.
V Naruto jsme pro večerní hygienu zvolili největší lázně ve městě. Místo rutinního mytí nás čekaly doslova šoky, objevili jsme tzv. denkiburo, elektrické vany. Zatímco v Česku se na jemnou elektroléčbu musíte nominovat u lékaře, tady do nás šil rázové vlny proud tak silný, že to nešlo vydržet.
Zrehabilitovaní až až jsme pokračovali k úchvatné vyhlídkové silnici 147. Trasa je sice náročná, protože se podél pobřeží vlní nahoru a dolu, ale ty výhledy! Shodli jsme se s Míšou, že právě tento úsek patří mezi nejatraktivnější z celé naší výpravy. Nedalo nám se na fantastické pobřeží a liduprázdné pláže jenom koukat: na Shirahama Beach jsme si střihli otužovací koupání a poprvé se v zimním Pacifiku vykoupali společně.
Rituál pro potomstvo v Kóči
Do třetí ze čtyř šikokských prefektur přijíždíme za západu slunce. Na mysu Muroto si připlácíme za trojnásobně drahý onsen než je obvyklé, ale zdejší lázně jsou celosvětově unikátní. Asi kilometr hluboký oceánský proud do nich totiž pumpuje vodu plnou minerálů.
Kromě bublinkové venkovní koupele za svitu úplňku si vychutnáváme i rehabilitační trysky, které krásně promasírují celé tělo. Japonsko opět dokazuje, že je jedničkou ve wellness, byť se to mezi cizinci moc neví.
Všechápající Ficus superba na mysu Muroto
Pro stan nacházíme kus trávy kousek od onsenu, přímo v labyrintu neskutečných fíkovníků. Jejich vzdušné kořeny jako by chtěly obejmout a pojmout veškerý časoprostor.
Magický genius loci podtrhuje přítomnost několika uctívaných skal. Jedna z nich je určena pro páry: kdo hodí oblázek na kámen plodnosti, aniž by spadl dolů, dočká se zdravého potomka. Tak jsme si s Míšou hodili oba. Zda to funguje, ukáže čas. Zatím si dál užíváme svobody bezdětného života.
Trénink s vesnickými bubeníky
Pobřeží Kóči nám ubíhalo pod koly v dobré náladě. Slunce svítilo, chutnali jsme místní lahody a snažili se trochu vzdělat o historii regionu. Muzeum Sakamota Rjóma, zdejšího samuraje, který napomohl zrušení kastovního systému a nastolení demokracie, mělo v průvodci krásné hodnocení.
Po zaplacení vstupného jsme zjistili, že v podstatě veškeré výstavní popisky jsou pouze v japonštině. Zklamaná jsem zkusila, bez valné naděje, poprosit o vrácení peněz. Paní recepční nejen že reklamaci okamžitě přijala, ale ještě se omluvila, že nás na jazykovou bariéru neupozornila dopředu. Kéž by se turisté v Česku měli tak v bavlnce, jako turisté zde.
Mys Muroto chrání stát jako vzácný geopark.
Udržíš se oblázku, udržíš...
Z neúspěchu v kultuře se vracíme k přírodě, ta je univerzálně srozumitelná a málokdy zklame. Hekáme od moře do hor, abychom si pak užili přes sto kilometrů dlouhou jízdu podél řeky Šimantó. Ta je v Japonsku vyhlášená pro svou divokost, kromě jediné malé přehrady není její tok člověkem nijak modifikován.
V podvečer prvního úseku nacházíme nocleh v zavřeném městském parku. Tedy aspoň vstup zahrazený řetízkem za uzavřenost považujeme. Záchody však fungovaly, tak jsme rozbili stan, převlékli se, čistili si zuby a v tom přichází paní s baterkou. Chvíli zjišťuje, kdo jsme, co tam děláme.
Následně vysvětluje, že nás budou při tréninku rušit od spaní. Nerozumíme sice kdo a o co běží, ale na nabídku přidat se samozřejmě kývneme. Zavání to totiž kvalitní historkou. A skutečně: o pár minut později jsme součástí celovesnického taiko nácviku a bubnujeme, co nám síly stačí! Náramnější zážitek jsme si na rozloučenou s Kóči ani nemohli přát.
Kóči na ostrově Šikoku v Japonsku
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
