Jak se samouk z Valašského Meziříčí stal uznávaným učitelem lakotštiny?
Na gymnáziu jsem hltal knihy o historii indiánů a právě o Lakotech se psalo nejvíc. Kromě toho mě zajímaly jazyky, takže když se mi v roce 1986 náhodou dostal do ruky lakotský slovník, začal jsem se jazyk učit a od té doby mě to nepustilo. Později jsem ve Spojených státech vystudoval lingvistiku, působil jsem na dvou univerzitách a začal jsem lakotštinu dokumentovat a analyzovat.
Kde jste si za komunistů opatřil materiály?
Dopisoval jsem si s Čechem, který emigroval s rodiči do Kanady. Ten mi poslal lakotské materiály, které dali dohromady misionáři v 19. století a počátkem 20. století. Z těch jsem se několik let učil a na začátku 90. let jsem pak odjel do Dakoty do rezervací.
Jak vás indiáni přijali?
Lakotsky uměli hlavně stařešinové, kteří byli překvapeni, že někdo tak mladý na ně mluví jejich jazykem. Nedokázali mě zařadit. Měl jsem tehdy husté černé vlasy, byl jsem opálený, tak si mysleli, že jsem asi míšenec z jiné rezervace. A že jen mluvím archaickým jazykem nebo nářečím, které neznají. Tehdy jsem ještě lakotsky nemluvil gramaticky úplně správně.
A když zjistili, že jste bílý muž z Evropy?
Jejich překvapení bylo obrovské. Ale brali to nesmírně pozitivně a otevřelo mi to dveře do jejich komunity a do míst, kam bych se jinak těžko dostal. Mohl jsem u nich žít, dělal jsem rozhovory se stovkami rodilých mluvčích, z nichž mnozí byli velmi zajímaví lidé s neuvěřitelnými příběhy. S mnohými z nich vzniklo velké přátelství. Lakotštinou jsem se naučil mluvit plynule a postupně jsem si víc a víc uvědomoval, že misionáři ten jazyk popsali velmi nepřesně. Proto jsem sbíral jazyková data a snažil se v tom zorientovat. Během mé první návštěvy na začátku devadesátých let jsem ale ještě netušil, že jednou napíšu první spolehlivý slovník a gramatiku lakotštiny. Dnes, po mnoha letech práce, jsou to knihy, které jako jediné neopakují původní chyby misionářů, ale reflektují autentickou lakotštinu. Ovšem zpočátku byla moje lakotština zdrojem mnohého obveselení.
Například?
Třeba se stávalo, že místní čekali návštěvu, někoho, kdo mě ještě neznal. A tak vymysleli takovou kulišárnu, že budeme sedět, povídat si lakotsky a budeme se tvářit, že jsem jen z jiné rezervace, že prostě nově příchozí takhle převezeme.
Jan Ullrich sestavil první spolehlivý slovník lakotštiny, v roce 2016 pak vydal gramatiku.
Kolik lidí v rezervacích dnes umí lakotsky?
Lakotů je dnes zhruba 150 tisíc, z nich mluví lakotštinou jako rodným jazykem méně než 10 procent. Ale stoupá počet těch, kteří se lakotštinu učí a používají ji jako druhý jazyk. Díky našemu Konsorciu lakotského jazyka se daří jazyk vracet mezi lidi.
Jak těžké je pro indiány naučit se znovu svůj jazyk?
Lakotština se hodně liší od indoevropských jazyků, je to zhruba stejně těžké jako se učit jiný nepříbuzný jazyk. Jenže v amerických školách se ve srovnání s Evropou jazyky vyučují velmi málo, takže lidé nemají povědomí o tom, co to obnáší, když se má člověk systematicky učit jazyk, jak pracovat se slovníkem, jak si rozšiřovat slovní zásobu.
Jaká je jejich motivace?
Lakotština se používá při obřadech a rituálech, při slavnostech, v písních, v modlitbách. Takže k nám často chodí lidé, kteří chtějí porozumět jejich významům. Ale spousta lidí už si dnes uvědomuje, že revitalizace jazyka může být úspěšná jen tehdy, když se bude používat pro každodenní komunikaci. Počet mladých, kteří se chtějí učit, narůstá. Každý rok za mnou přijde někdo, kdo říká: Nevím, co jste s mým dítětem udělali, ale najednou se úplně změnilo, má zájem o všechno okolo, našlo smysl života.
Dříve ho neměli?
Život v rezervaci není pro mladé lidi úplně jednoduchý. Beznaděj a nedostatek příležitostí pro vzdělání a práci živí alkoholismus a drogy, kterým někteří mladí indiáni propadli. A najednou je vidíte, jak se učí se sluchátky na uších lakotštinu nebo denně leží ve slovníku, že v tom dávném jazyku našli nový smysl. Naše úsilí tak nemá jen lingvistickou rovinu, ale i přesah do dalších oblastí života. Jazyk je součástí ztracené identity. Velmi silnou. Ten národ prošel klasickou genocidou. A americká vláda je vlastně jediná koloniální vláda, která se za genocidu původních obyvatel nikdy neomluvila. Zatímco Kanada, Austrálie nebo Nový Zéland uznaly zvěrstva, kterých se v minulosti na původních obyvatelích dopustily. Indiáni mají za sebou víc než století velmi násilné asimilace.
Jak probíhala?
Kromě vysídlení do rezervací zakázala vláda v roce 1889 původní náboženství, které mimochodem znovu povolila až v roce 1979, a indiány násilně pokřesťanštila. Část z nich dnes uznává oboje náboženství, v neděli jdou do kostela a večer potom do tradiční potní chýše. Část z nich však vidí v křesťanství jednoho z viníků. Navíc tady sto let probíhalo násilné odebírání dětí. Ve velkém byly odváženy na převýchovu z původních rodin do internátních škol, vracely se po deseti letech, nebyly už ani indiány, ale ani Američany. To jsou všechno důvody, proč je těžké na cokoli navázat – ať už jde o tradiční náboženství, nebo o původní jazyk. Navíc je to samozřejmě důvodem generačních traumat, ovlivňuje to míru alkoholismu, počet sebevražd.
Stavba totemu v táboře kmene siouxů. Obrázek publikovaný v knize Travels in the Interiors of North America 1832-1834.
Měl jste někdy jako bílý muž tendenci se Lakotům omlouvat?
To snad ani ne. Říkám, že pocházím z malé země, která nikoho nekolonizovala, naopak. Ale moje práce tam je vlastně takovou součástí snahy o nápravu. Dnes Lakotové protestují proti stavbě ropovodu Dakota Access, který má vést přes jejich území. Připadá mi, že situace v lakotských rezervacích je podobná, jako byla před legendární bitvou u Little Big Hornu. Náčelník Rudý oblak byl tehdy už starý, doporučil svým lidem zůstat v rezervaci a nebojovat, ale mladí radikální Lakotové se přesto vypravili na válečnou výpravu. Sice vyhráli, ale za cenu velkých ztrát, svůj odpor navíc už pak nebyli schopni zopakovat. Dnes je to podobné, jen v novodobých kulisách.
V čem?
Ropovod měl vést severně od hlavního města Severní Dakoty Bismarcku. Bismarck dostal plán ke schválení. A protože jeho obyvatelé se báli, že ropovod vedený pod řekou Missouri znehodnotí pitnou vodu v oblasti, odmítli ho. Proto byla vybrána náhradní varianta kolem rezervace Standing Rock, zhruba hodinu jízdy od Bismarcku. Samospráva rezervace stavbu také odmítla, obava ze znečištění vody byla jedním z důvodů i tady. Zatímco hlas Bismarcku byl vyslyšen, hlas Lakotů z rezervace nikoli. A podobně jako v 19. století ani dnes nejsou indiáni jednotní v tom, jak proti bezpráví bojovat.
V čem se liší jejich názory?
Ve Standing Rocku se začalo protestovat, přijely tisíce lidí. Jenže protesty vedly k tomu, že policie zablokovala jedinou příjezdovou cestu mezi rezervací a Bismarckem, po níž denně jezdí lidé do práce, do školy, do nemocnice. A po níž jezdí i lidé z Bismarcku do indiánského kasina ve Standing Rocku. Provoz kasina pomáhá rozpočtu rezervace. Vedení Standing Rocku si uvědomuje, že protestem přichází o peníze, na kterých je provoz rezervace závislý. Zatímco radikální indiáni v protestu pokračují, umírněná část se odštěpila a tvrdí, že teď už je nutné protestovat u federálního soudu. Paradoxem je, že jde o ropu, která se našla na území jiného indiánského kmene. Shodou okolností jsem dělal jazykový výzkum i tam a pamatuji si, jaké pusté prérie tam ještě před patnácti lety bývaly. Pak díky ropě rezervace nesmírně zbohatla, dnes to tam vypadá skoro jako někde v Dubaji.
Jak současní Lakotové žijí? Už si asi nemůžeme představovat indiány v týpí, s lukem a na koních.
Jako praví Američané jezdí v autech, posílají děti do škol ve školních autobusech. Ale třeba koně chová hodně rodin, hodně malých dětí umí na koních jezdit. A pak mají tradiční tance a obřady, to je stále velmi podstatný rys jejich kultury.
Když Lakoty navštívil prezident Obama, náčelník Archambault mu věnoval Lakotský slovník napsaný českým lingvistou.
Mluvil jste o potní chýši.
Tam mě samozřejmě mnohokrát pozvali, prokazují vám tak náklonnost.
Jak takový obřad vypadá?
Kostra potní chýše je ze silných vrbových prutů, je to taková kopule, která se neprodyšně přikryje a zatemní plachtami. Jde o kombinaci duchovně a společensky stráveného času. Nejprve je u toho spousta legrace, oni mají velký smysl pro humor, při přípravě se vtipkuje, různě se škádlí. Uprostřed je jáma na rozžhavené kamení, na které obřadník nalévá vodu, takže vznikne parní lázeň. Sedíte v naprosté tmě, někdy uprostřed žhnou ty kameny. A přijde moment niterného zahloubání, modliteb, písní.
Co byste dělal, kdyby se lakotštinu nepodařilo zachránit?
Z osobního i profesního hlediska by mi to bylo líto. Na druhé straně si člověk musí zachovat odstup, úspěch závisí hlavně na té komunitě, jestli udělá svůj díl práce a motivuje lidi, aby to, co nabízíme, využili. Ono se to stejně ukáže až za další dvě generace. V každém případě ta dokumentace jazyka, kterou se podařilo udělat velmi podrobně v podobě slovníku, gramatiky, učebnic a textů, už tady zůstane a další generace ji budou mít k dispozici. Když před dvěma lety přijel navštívit Lakoty prezident Obama, rozhodli se, že jako jeden z darů mu dají právě slovník, který jsem sestavil. Takže dnes je i v knihovně Bílého domu.
