Každý, kdo si však chce dopřát podobnou zábavu, by měl znát několik důležitých pravidel. Tak především nelze přijít do některého horského střediska, půjčit si drahý stroj a bezhlavě si vřítit do lesa. Jak se tedy k "formuli 1" na sněhu nejlépe dostat?
Sněžné safari je většinou nejschůdněji dostupné při pobytu na horách, kdy si ho lze objednat v rámci fakultativního výletu. V ceně potom většinou bývá instruktáž, průvodce, zapůjčení stroje i nezbytné výbavy. Zatímco v tuzemsku není podobná nabídka ještě příliš rozšířená (pohyb na skútrech je rovněž přísně vymezen), ve světě - a hlavně ve skandinávských zemích - jde o záležitost zcela běžnou. A protože je tím pádem velká pravděpodobnost, že na sněžné safari narazíte hlavně v zahraničí (a výklad absolvujete v cizím jazyce), zde jsou základní zásady:
Pokud se jede v konvoji, je třeba dodržovat dostatečnou vzdálenost mezi jednotlivými stroji. Pokud jezdec před vámi zvedne ruku, znamená to stát. V takovém případě po zastavení skútru dáte totéž znamení jezdci za vámi a tak se to opakuje až na konec konvoje. Signálem pro opětovnou jízdu je "zapumpování" vzpaženou rukou směrem dolů.
Na samotném řízení skútru není nic složitého. Jedinými ovládacími prvky jsou brzda a plyn (obojí je přímo na řídítkách) a zatáčí se podobně jako na motorce se sajdkárou - tedy otáčením řídítky a nikoli nakláněním. Vzhledem k tomu, že pár předních řídících lyží má poměrně široký rozchod, je k zatočení potřeba alespoň minimální rychlosti. Nemá tedy cenu prát se s řídítky na místě.
A pro vlastní bezpečnost je zapotřebí mít na paměti dvě věci. Za jízdy především nespouštět nohy ze stupaček a před startem si vždy připínat na kombinézu bezpečnostní lanko, které v případě pádu ze skútru samočinně zastaví motor.
- úterý 29. prosince 1998
