Lyžař při cestě nahoru a dolu v ojedinělém kruhu kolem údolí najede dohromady několik desítek kilometrů. Aniž sundá lyže, dostane se do výšky přes 2300 metrů, spatří masiv Dachsteinu a možná i nejvyšší horu Rakouska Gross Glockner (3798 m). Dále ho potká obávaná G II - jedna z nejprudších černých sjezdovek široko daleko - a stovky možností vyjet do volného terénu. Konečně půjde i o spanilou jízdu jedním z kultovních míst moderní hudby - v Obertauernu natáčeli The Beatles. Začněme cestu kolem "světa" rovnou pěkně od podlahy. Už výjezd sedačkou pod Gamsleiten spitze (2357 m) napovídá, že půjde do tuhého. Při pohledu na kilometrový, závratně prudký svah hluboko pod nohama se zatočí hlava. Je to jak moře postavené na bok s tisíci vlnami, mezi kterými se propadají malinké postavičky lyžařů. Obávaná G II je tak prudká, že i horní stanice lanovky visí pod vrcholem jako orlí hnízdo. A s lyžaři si také jako moře pohrává. Málokomu se v mohutných boulích daří držet styl. Většina spíš postává a přemýšlí, jak vlastně dál. Už je tu horní stanice ve výšce 2313 m. Ale to ještě nemusí být místo startu. Když už, tak už. Proč se nevydrápat až na úplný vrchol Gamsleiten spitze a nezkusit to ze samého vrcholu? Měla by to být maličkost, pouhých 44 výškových metrů. Ale s lyžemi na zádech a v hlubokém sněhu, kde se nohy v přezkáčích boří po kolena, je to jak 444. Odměna za ten výkon je nahoře ovšem závratná. Je to skutečně "špica". Vrchol s úžasným výhledem na údolí Obertauernu i okolní Taury je hrotem strmého jehlanu, jehož stěny se řítí do údolí. Jen jediná se dá opatrně sjet. Kdo si až dosud myslel, že nazout si lyže je na sjezdování to nejjednodušší, právě tady zjistí, že se krutě mýlil. Na střeše "obertauernského světa" je to základní předpoklad úspěšného sjezdu. Balancování na srázu, při němž nesmí ujet lyže, uklouznout noha, ani upadnout hůlka, je výkon spíš pro cirkusového artistu. Když se to nakonec podaří, začátečním lyžařským pohybem je nejprve jen jakési sunutí se bokem dolů, při němž mozek horečně přemýšlí, kdy vydat pokyn k prvnímu přeskoku na opačnou stranu. Tak teď! Prudce zapíchnout obě hůlky, opřít se o ně, vyskočit oběma nohama, o zlomek sekundy později hole uvolnit a pokusit se dostat tělo i s lyžemi do rotace tím správným směrem. Ještě jednou. A ještě. Sníh pod lyžemi bláznivě utíká, jede to moc rychle, chce to přibrzdit. Ale jak? Naštěstí je tu už konec. Vlastně začátek. Než se člověk vzpamatuje, kratičký "off pist" končí a začíná moře boulí černé sjezdovky G II. Tady si už každý musí nějak poradit. Pro experty je těžká sjezdovka lahůdkou, pro normální lyžaře dobrodružnou výzvou, z níž bolí celé tělo. Dole pod největším srázem se mění svět. Kdo nezvládne posledních pár boulí, zbuchne pod nohy svátečních lyžařek, které v módních kompletech elegantně pluží po panoramatické okružní dálnici Tauernrunde. Pojďme se vydat po růžové, ve směru hodinových ručiček. Zatímco hrany lyží teď už v urolbovaném terénu vykrajují spořádané oblouky, lyžař cítí, že se mu G II odkudsi shora zlomyslně chechtá do zad. Po silném zážitku překvapí během dvoukilometrového klidného sjezdu jen pohled na bizarní betonové protilavinové hradby, které jak obrovští pavouci trčí z vysokých úbočí alpských štítů. Za chvíli pak startuje z druhého konce údolí jediná kabinová lanovka k Zhenerkarspitze (2381 m). Nahoře se opět, nyní z jiného úhlu, otevírá pohled do lavoru Obertauernu. Znovu je impozantní a na druhé straně se ježí nekonečné vrcholky Alp. "Když je hezky, lze odtud spatřit nejvyšší horu Rakouska Gross Glokner (3798 m)," říká šéf místní lyžařské školy Hermann Koch. Ale právě teď zas tak moc hezky není. Ze střechy stylové boudy Gamsmilchbar shazuje silný vítr hrudky sněhu na skupinu lyžařů, která se hřeje v závětří. Jen pár snowboardistů opovrhlo grogem a vydává se vzhůru až na samý vrchol, aby se cestou necestou spustili zpět do údolí. Brzy se ztrácejí v mracích, které se tady neustále prohánějí spolu s letadly v křížících se koridorech. Z větrné hůrky svižným, více než dvoukilometrovým "červeným" sjezdem, rychle na protější teplé jižní svahy. Na začátku čtyřsedačka míjí malá romantická zasněžená jezírka a šplhá se znovu do dvoutisícové výše k horskému plesu Seekar. Z vrcholu Seekareck nad ním vede zdejší nejdelší "off pist", který končí až v Untertauernu. "Stojí za to, měří devět kilometrů, ale dnes buďme rádi, že jsme ho nejeli. Je moc teplo a v těžkém sněhu by to bylo nejen těžké, ale i nebezpečné," říká Hermann Koch, muž, pro něhož je volný terén druhým domovem. Když mu začnou být Alpy malé, vyráží za ním třeba i do Jižní Ameriky. Následuje další sjezd a pak výjezd na druhé nejvyšší místo tauernského okruhu pod Seekarspitze. Lanovka se příznačně jmenuje Panorama, protože odtud jsou nejlepší výhledy. Přímo na severu se nedá přehlédnout mohutný masiv Dachsteinu, kde je nejbližší ledovec od českých hranic. O pár kilometrů dál na cestě kolem "světa" nelze minout Yetiho bar. Prosklený altán vypadá zdálky, jako by obrovský sněžný muž pohodil v Alpách průsvitnou krabici od bonbonů. Ale je tu našlapáno a skvělá nálada. Barman v jednom kuse rozlévá "lumbumbu" (horká čokoláda s rumem a šlehačkou), alkoholický jager tee, hruškovici nebo svařené víno. A hlavně se tady hraje - pěkně zostra a hodně nahlas. Kdo přečká záplavu německého dupacího techna a jiných hitů moderní doby, dočká se určitě Beatles. Ne náhodou - v roce 1965 tu slavná čtyřka natáčela zimní scény filmu Help. John Lennon se později přiznal, že to byly jeho první a také poslední zážitky na lyžích. Jeden "lumbumba" stačí, aby se následující pěkně ostrý sjezd pod Hundskogel nestal osudným. Ale to už se blíží nejzápadnější výspa údolí, sjezdovky na Plattenkaru a Schaidbergu, a tedy konec okruhu. G II naproti přes údolí je už znovu na dohled a zve k závěrečné adrenalinové jízdě. Rozum velí zůstat v boulích, ale srdce poroučí jet mimo hlavní trasu. Dole u nástupní stanice ruce jako v transu berou servisní šroubovák připoutaný na řetízku a přitahují vázání. Tam, kam se pojede, lyže nesmějí za žádnou cenu uletět. Nahoře od stanice lanovky traversem doleva až k ostré hraně jehlanu. Pak krátkými oblouky na pravou nohu těsně podél "žiletky". Napravo otevírá svou náruč bílá propast sjezdovky hluboko na dně poseté boulemi, nalevo za hranou hory neznámá prázdnota rámovaná panoramatem Alp. Pak odskočit od hrany a asi v půlce trasy se spustit do jednoho z prudkých a úzkých splazů mezi skalami. Desetkrát dvacetkrát přeskočit z jedné strany na druhou. Uvolněný sníh se propadá a řítí napřed do údolí. A pak, když už není svah tak prudký, pustit to dolů a malou lavinku zkusit šíleným tempem dohnat. Teprve teď byl "svět" skutečně objet a hora pokořena.
Může se hoditJAK SE TAM DOSTAT: Cesta do Obertauernu (z Prahy 480 km) vede od hranic po dálnici přes Linec a Salcburk. Asi 70 km za Salcburkem se odbočuje na Radstadt a odtud je to už jen čtvrt hodiny jízdy. Obertauern je jedním z nejlepších zimních středisek v této vzdálenosti od českých hranic. Nabízí na 120 km upravovaných tratí a vzhledem ke své nadmořské výšce (1700 m n.m.) má téměř vždy dostatek sněhu.
INFORMACE: SalzburgerLand Tourismus - 0043 662 6683-36, www.salzburgerland.com, Obertauern - 0043 6454 7554, www.ski-obertauern.at, Österreich Werbung, Krakovská 7, Praha 1, tel.: 02-22212057
