Jak správně hustit (foukat, jak se říká mezi cyklisty), určuje kategorie kola, druh pláště, povrch a terén a konečně váha jezdce.
Každá ze základních tří kategorií kol se fouká jinak. Nejvíce kola silniční, pak kola trekingová a nejméně kola horská. Samozřejmě, že ke správnému nafoukání potřebujeme dobrou pumpičku s měřákem.
Jen do maximální hodnoty podle výrobce
Obecně platí, že by se měl cyklista řídit informacemi, které udává výrobce na daném plášti. Kromě uváděného rozsahu tlaků, např. 2,5 až 4,5 baru, je zde uveden i směr rotace pláště. Velice důležitá je maximální hodnota, kterou výrobce uvádí. Přes ni by se plášť neměl foukat, může totiž dojít k jeho poškození.
Majitelé lehkých ráfků, ať už jde o hliník nebo karbon, by pak měli kontrolovat i maximální tlaky uváděné výrobci těchto komponentů. Často je totiž maximum u těchto speciálek někde v rozmezí 3,5 až 4 bary. V případě většího tlaku může dojít k roztržení stěny ráfku a tím k jeho totální destrukci.
Jak správně hustit podle kategorie kola
1. Trekingová (crossová) kola
Foukání u této základní cykloturistické kategorie je nejjednodušší. Zde se může jezdec výhradně řídit údaji uvedenými výrobci. Foukání se pohybuje někde okolo 3,5 - 5 barů. S těmito koly se nejezdí v žádném těžkém terénu, takže pro šotolinové nebo polní cesty je tento tlak dostačující, kolo je ovladatelné a dobře jede.
2. Horská kola
Tato kapitola je nejobsáhlejší. Je zde mnoho variant a to už je dáno samotným systémem – plášť s duší, plášť bez duše s „mlékem“, galuska... Tlaky jsou tedy závislé na zvoleném systému a zároveň na druhu terénu, kde se bude jezdec pohybovat. A také na tom, zda se jedná o závodníka, hobbíka s občasnými závodními ambicemi či nadšeného bikera, nebo prostě jen příležitostného jezdce.
Na asfaltu, tvrdém šotolinovém podkladu (zde se pohybuje nejvíce i velká většina majitelů mtb kol) se fouká na maximální možné hranici dané výrobcem, aby pláště kladly co možná nejmenší odpor. Do ryzího terénu se naopak fouká mnohem, mnohem méně, někde kolem hranice 2,6 – 2,8 baru (platí pro jezdce okolo 80 kg).
Čím víc totiž plášť foukáme, tím víc ztrácí své vlastnosti. V terénu pak špatně drží, nevede a netlumí. Kolo není stoprocentně pod kontrolou. A ani defektu se jezdec neubrání a to klidně může hustit na 4,5 baru! Pokud se biker vydá do terénu za mokra a na bláto, tak fouká ještě mnohem méně.
Systém s duší nepustí jezdce na nižší hodnotu než nějaké 2,2 bary, tady už hrozí velké riziko kvůli „cvaknutí“ duše.
Systém bez duše s „mlékem“ (v ráfku je speciální těsnící páska, ventilek a v plášti nalité těsnící mléko) umožní jít někam na hranici 2 bary. Není duše, tudíž nejde „cvaknout“, ale s tlakem nelze jít níže, protože zase hrozí „žvýknutí“ pláště a následná ztráta tlaku. Systém galusky pak umožní dostat se až na hranici 1 baru.
K čemu jsou dobré tak nízké tlaky? V blátivém, mokrém terénu potřebuje jezdec výrazně lepší přilnavost plášťů a té dosáhne zejména snižováním tlaku. Plášť pak mnohem lépe tlumí, kolo se lépe dostává přes překážky (kameny, kořeny...). Tvrdý plášť odskakuje a jezdec není schopen kolo dobře řídit.
Většina bikerů má tendenci pláště přefukovat, ale to je vážně omyl. Vyzkoušejte a uvidíte, jaký je to rozdíl.
3. Silniční kola
Poslední a zaručeně nejsložitější kategorie. Zejména pro mechaniky a závodníky, kteří podle druhu povrchu a počasí někdy provádějí skutečné alchymie. Typickým příkladem je foukání kol na slavné jednorázovky s pasážemi dlažebních kostek, třeba závod Paříž - Roubaix. Tam se pak provádějí nejrůznější experimenty a mechanici foukají nižší tlaky a dokonce jinak přední a zadní kola.
U silničních kol je ale největší rozdíl v tom, jestli má jezdec galusky nebo klasické pláště. Dnes vozí drtivá většina běžných uživatelů pláště. Hodnota foukání se potom pohybuje okolo 8 barů, ale opět platí, že je potřeba zkontrolovat údaje od výrobce jak plášťů, tak případně ráfků. Tlak je sice vysoký, ale komfort u silničních kol zajišťují hlavně pláště šíře 25 - 27 mm. Doba, kdy se vozily pláště šíře 18-19 mm, je už nenávratně pryč. Větší šíře znamená větší pohodlí i menší riziko defektu.
Galusky, jež používají kvůli lepšímu odvalování většinou závodníci, se foukají jinak. Záleží navíc, zda jde o galusku s volně vloženou duší nebo s duší, která je „vlepena“ a je tedy součástí celého pláště. Galusky s volně vloženou duší se foukají podobně jako pláště, takže okolo 8 barů, galusky s „vlepenou“ duší se dají foukat až na hodnoty 11-12 barů. Volba galusek, jejich foukání je závislé na typu použití, profilu a povrchu závodu a dá se tedy zařadit do „alchymie“ jednotlivých týmů.
