O Turcích se říká, že největší péči na svém zevnějšku věnují vlasům, vousům a botám. Účes je u každého Turka perfektně sestříhaný a načesaný, u kníru nikdy jediný vous nepřečnívá a boty se stále lesknou. Tomuto stylu také odpovídá nabídka: holičství jsou na každém rohu a o pouliční čističe bot div nezakopáváte. Vybírat je tedy z čeho (ale pozor, drtivá většina tureckých "vlasových salonů" je určena pro muže!), takže pokud jste se rozhodli, prosím, račte dál! Na první pohled nevelká místnost možná nepůsobí moc přitažlivě. Stěny jsou namalovány narůžovo, v koutu hraje televize, majitel pročítá účty a kouří jednu cigaretu za druhou.
Mladý holič přerovnává pracovní pomůcky na pultu před velkými zrcadly a čeká na zákazníky. Naproti dveřím nesmí chybět zavěšené Nazarovo oko, modrá placka ze skla s kruhem uprostřed, která odhání zlé myšlenky. Ještě než usednete do křesílka, je dobré se předem dohodnout na ceně. Pak už můžete na své hlavě nechat pracovat Turkovy ruce. Sepsat všechny úkony, které jsou součástí stříhání a holení, by bylo delší než seznam na velký nákup. Kromě tradičních procedur, jako je mytí hlavy či fénování, nechybějí ani vyložené lahůdky, které jakoby se stříháním a holením nemají nic společného.
Součástí každé návštěvy je totiž několikerá masáž celého obličeje a zátylku, masáž, při níž se vám zavírají oči a vy se propadáte do příjemného polobdění a polosnění. Anebo zdánlivě nebezpečná práce s ohněm. Po holení totiž vždy následuje vypalování chloupků na lících a v uších. Připomíná to jakýsi starodávný rituál. Holič namočí pinzetu s vatičkou do fialové tinktury, zapálí ji, obratně s ní zatočí v prstech a nafialovělým plamenem opatrně ťuká po tvářích a po boltcích. A během toho nekonečného procesu, kdy se střídá stříhání, mytí, vysušování, masírování, gelování, česání a znovu masírování, a který nakonec zabere celou hodinu, se do holičství neustále trousí lidé. Pozdraví se s majitelem, s holičem, potřesou si s ním rukou, na chvilku se posadí, pozorují práci lazebníka a pak zase odejdou. A potom zase přijde další a celá společenská událost se opakuje. Občas se někdo zdrží a dá se s exotickým hostem na holičském křesle lámanou angličtinou do řeči. "Odkud jste?" "Jaký váš fotbalista je nejlepší?"
"Dáte si kávu, nebo čaj?" Když se necháte pozvat na pravou tureckou kávu, malou, silnou a dobrou, připravenou v džezvě, holič na chvilku přeruší svou práci a nechá zákazníka v klidu vypít nápoj. Mezitím pokračuje hovor s Turkem. "Líbí se vám Turecko?" "Kde jste už byli?" "Až se vrátíte domů, všem o naší zemi vyprávějte." Turek se usmívá, loučí se a odchází. Pak už se blíží konec. I ten poslední vlásek má tu správnou délku a je na tom správném místě, tvář je ještě naposled zlehka namasírována a pak zkropena kolínskou. Pak už zbývá poslední součást "obřadu": holič děkuje za návštěvu. A člověku se z křesla ani nechce vstát...
* E-mail: milan.baroch@mafra.cz
 O Turcích se říká, že největší péči věnují právě svým vlasům, vousům a botám. |
