Jak si se mnou gorily hrály ve rwandském pralese na honěnou

aktualizováno 
Lezl jsem pralesem ve Rwandě na bývalou sopku, kde jsem byl sedm metrů od Velkého fotra se stříbrnými zády, potkal jsem gorilí madonu jménem Kabatawa se dvěma miminky a nakonec mi jeden gorilí dorostenec dal babu.

MADONA S PLYŠÁČKY. Jedno gorilí miminko na nás kouká, druhé se skrývá pod pravou paží – je vidět jen kousek nožičky. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Scéna: prales v sopečném pohoří Virunga na pomezí Rwandy, Konga a Ugandy. Srdce Afriky. Srdce temnoty.

Aktéři: chlápci s kalašnikovy, Hope, chlápci v modrých uniformách, osm zdrchaných Evropanů – tak trochu komické figurky, které chodí pralesem s kalhotami zastrčenými do podkolenek a v pracovních rukavicích. A samozřejmě Muryinya, Kabatawa, Ntahunezo, Kirezi, Rwunguko a všichni ti další, zkrátka rodina Hirwa, což znamená Šťastní. Odlišují se od nás tím, že nenosí rukavice a vypadají opravdu šťastní.

Děj: audience u goril.

Největší bizarnost z pohledu Evropana: jedna z nich mi dala babu.

Největší bizarnost z pohledu goril: ti s rukavicemi nás pořád očumují, i když kolem je k jídlu tolik šťavnatých bambusových výhonků.

A teď po pořádku.

Gorily
Gorily

Stoupáme po svazích vulkánů do džungle poblíž míst proslavených Dian Fosseyovou v knize Gorily v mlze.

Mluvíme gorilí řečí

Když ráno vyrážíme, jsme podezřelý průvod. Vpředu samopalník, vzadu taky jeden. Polovojenské khaki. Pohledy bez výrazu. Kolem ještě několik mužů s holemi v modrých uniformách. A mezi nimi se do kopce plazí unavený had několika Evropanů. Vypadáme, že nás unesli povstalci.

Ale jdeme za gorilami. Samopaly jsou kvůli tomu, kdyby se v pralese najednou objevil buvol nebo lesní slon.

Nejdřív kráčíme mezi poli brambor a chatrčemi. Pak přijde pole lávových kamenů porostlé trávou. Potom kamenná zarostlá trávou. Hranice civilizace a divočiny. Za ní začíná planeta opic.

A džungle. Občas někdo musí mačetou prosekat cestu. Do světa goril kloužeme bahnem a klopýtáme zelenou změtí. Na nohy se motají liány.

Jau! Bodavá bolest ve stehně. Džungle kouše. Mám pocit, že mě přes džíny požahala nějaká africká superkopřiva. Ale jsou to trny na kapradině. Nikdy jsem nic takového neviděl. Toho kapradí je tady moře. Už jsme zřejmě vylezli až do třetihor. Najednou jsme moc rádi, že máme rukavice, které si vezeme až z Prahy, přestože jsme se tomu tak smáli.

Občas je to tady odporně strmé. Dokonce tak, že mi Jana, která jde těsně přede mnou, šlápne na stehno. Průvodci chvílemi tahají ženy do kopce. Nadmořská výška krade dech. Supím, ale tajně. Jsme víc než 2 700 metrů nad mořem. Fotím si třiceticentimetrovou žížalu. Možná je to pijavice, kdo ví.

Pak Hope, to je náš průvodce, rychle něco říká do kapesní vysílačky a začne se usmívat. "Už jsme u nich. Našli jsme je."

Gorily

Na výpravě za gorilami nás provázejí i ozbrojení stopaři. Současně hlídají, aby gorilám neublížili pytláci

Ještě stoupáme, vlezeme do bambusové džungle a najednou se z šera tiše vyloupnou další mlčenliví muži se samopaly. Scéna jako z thrilleru. Naši stopaři. Celý den provázejí gorilí rodinu, abychom ji mohli najít, a současně ji chrání před pytláky.

Sundáváme rukavice. Batohy taky. Zůstanou tady. A taky hole a deštníky, kdyby je někdo snad měl. Dokonce stativy. Gorily by tohle všechno považovaly za zbraň.
Hope znovu opakuje gorilí zákony: Nikdy se jich nedotýkat. Mluvit potichu.

Nepřibližovat se víc než na sedm metrů. Nejíst, nepít, neplivat na zem. Nekýchat, a když už, tak se odvrátit a do kapesníku – to aby nedostaly rýmu nebo chřipku, mohla by je zabít. Když řeknu zpět, pomalu couvejte. Nedívejte se jim upřeně do očí. Když se k vám blíží stříbrohřbetý samec, skrčte se, dívejte se jinam a předstírejte, že žvýkáte. To ho uklidní.

Gorily v pralese ve Rwandě

Gorily v pralese ve Rwandě

Zato já jsem nervózní. Tak se to podaří. Gorily jsou blízko. Fakt je asi uvidím.
A do toho se Hope právě zbláznil. Nebo to tak aspoň vypadá.

Začíná temně bručet.

A přidává i chrochtání.

Mluví gorilí řečí.

"Vzkazuju jim, že jdeme jako přátelé," říká a zase bručí.

Pak jsme je uviděli a gorilí zákony přestaly platit.

Bylo to jako ve filmu. Džunglí prosakuje průsvitně zelenavý svit a v něm najednou leží tři temné koule. Moje gorily v mlze. Před očima mám závoj šera a vzrušení.

Scéna, která mě svou nepravděpodobností zaskočila. Čekal jsem vřeštení. Bušení do hrudi. Poplach. Zvuk lámaných větví. Prchající gorily. Drama.

Gorily
Gorily

Ale je ticho. Jsme jim úplně ukradení. Jako když neviditelný vstoupí do cizí ložnice.
Támhle leží on. Stříbrná záda. Vůdce rodiny. Král džungle. King Kong. Velký fotr. Je to míň než sedm metrů. Koukám na něj, a protože je zatracené šero, nevím, jestli mu nekoukám do očí.

Vlastně to není jako ve filmu.

Dvakrát jsem si jako trénink pustil film Gorily v mlze, ale i kdybych ho viděl stokrát, na tuhle scénu by mě stejně nepřipravil. Tady přede mnou se rozvalují tři gorily, jako by tady byly samy. Jsou lenivé a spokojené. Husté černé chlupatice. Přerostlé hračky.

Vzpomenu si na Belmonda, když si natáhl gorilí kostým.

Mám pocit, že jsem právě zachytil pohled vůdce rodiny.

Jmenuje se Muryinya a je mu sedmnáct. Dívá se někam k nám. Má klidné, pronikavé tmavé oči.

Jsme v jedné řadě. Gorily nesmějí mít pocit, že je obkličujeme.

Koukáme na sebe. Jak zachytím jeho pohled, cítím v něm sílu, sebevědomí a převahu jeho dvou set kilogramů svalů. To, že znám Ohmův zákon, je mi tady k ničemu. Hope před půlhodinou vyprávěl, že tenhle samec před časem poznal jednoho ze strážců, který byl kdysi pytlákem. Vyběhl, chytil ho za ruku, lehce mávl a pytlák letěl jako loutka daleko do křoví.

Muryinya určitě ví, co mi běhá hlavou. Ví, že z těchhle směšných poloopičáků s nohavicemi v podkolenkách strach mít nemusí. Pokývne hlavou, jako by říkal: "Je ti jasné, kdo je tady šéf, jo?" Poškrábe se na zádech a převalí.

Samice vedle drží mládě. Je tak lidská. Prohlíží si nehty, škrábe se v zubech, zívá a jednou si dokonce prdne.

Drží mládě. Idyla. Obrázek síly a něhy.

Nahoře zapraská větev a zašustí listí. Leknu se. Gorila nad námi. A druhá. Nájezd? Opět se ukazuje lidská pitomost. Pořád takhle musíme přemýšlet. Gorily s námi neválčí. Přišly se na nás podívat. Najednou to vypadá, že jsou všude. Nahoře, vpředu, vzadu. Je to nefér: my je obklíčit nesmíme, ony nás ano.

Je už taky jasné, že gorilám nikdo neřekl o povolených sedmi metrech. Dvě se perou tak tři metry ode mne.

Prožívám chvíle zoufalství. Cvakám jako šílenec, ale je málo světla.

Vidím něco, co už možná nikdy v životě, ale nejde to fotit. Na displeji vidím, že fotím pětinou. Skoro všechno bude rozmazané. Nejradši bych gorily vyhnal někam na mýtinu. Teď je pro mě světlo nejdůležitějším světovým problémem. Syknu na kamarádku Janu, která má u oka svou zrcadlovku. Jenom obrátí oči v sloup: "Nejde to."

Blesk musí být vypnutý, gorily by z nich trefil šlak. Další z gorilích zákonů. Ale můj foťák je zákeřný prevít, a tak problikává, abych mohl vůbec ostřit. Hope se dost zlobí. Musím mu ukazovat, že mám fakt vypnuto. Také ostatní mě napomínají. Cítím se jako psanec. Navíc jako psanec s děsnými snímky.

Točím se na místě a fotím tu samce, tu mámu, tu mladé rošťáky. Najednou se stane něco neuvěřitelného.

Gorily

"Máš babu!"

Dva výrostci se perou kousek ode mne. Náhle se jeden otočí a běží ke mně. Hrkne ve mně. Už vidím, jak pralesní kulturista chňapne po foťáku. Já se s ním zkusím přetahovat, pak na mě nastartuje samec a poletím do křoví jako Železného oštěp. Opičáček se blíží, už vím, že běží opravdu na mne. Něco má za lubem. Co se má dělat, když se na mě řítí gorila? Sakra, o tomhle Hope nemluvil!

Už je tady! Je mi tak po pás. Jenže běží po čtyřech, ve skutečnosti je mnohem větší. Najednou zabrzdí a natáhne ruku – a dlaní mě plácne do pravého kolena.
Je to něžné plácnutí. Jako když si batole chce hrát. Nebo jako když říká: "Máš babu!"

Dlaň skoro rozpačitě sklouzne z mého kolena a on zmizí, jako by se styděl. Jak odbíhá, ještě zachytím jeho pohled. Je v něm měkkost, vyrovnanost a důvěra. Zřejmě poznal bratrance.

Pak jiný dorostenec prochází přímo mezi námi. Kamarád Pavel stojí a zírá: gorila ho mine o pár centimetrů. Jako by byl vzduch. My zíráme taky.

Najednou Velký táta zařve. Něco se mu nelíbí. Vyskočí na všechny čtyři. Je neuvěřitelný. Opravdu King Kong. Paže silnější než lidská stehna. Hruď jako sud. To tělo je hrozba, síla a moc. Brutus Brutus. I Frištenský by se klidil z cesty.

Ostatní jsou taky na nohou. Konec kočkování, hoši. Mládě skáče na matku a všichni jsou pryč. Nevíme proč.

Hope se může přátelsky ubroukat a uchrochtat, ale je to směšný pokus. Gorily mažou do křoví.

Díky bohu, protože jinak bychom neviděli chlupatou madonu.

Madona má dvojčata

Křoví, kolem něhož jdeme, vypadá jako přerostlé maliní. Kouká z něj hlava. Udivená gorila na nás z metru civí. Je to pohled dítěte. Nádherně důvěřivý obličej z černého sametu.

Pak na ni narazíme. Nejdřív mě dostanou velké něžné oči. Kabatawa si sedí na zemi, má pupek vyvalený a vypadá jako černý Buddha. Drží miminko. Ten plyšáček nám zvědavě vrací naše očumování.

Madona z pralesa s dítětem.

MADONA S PLYŠÁČKY. Jedno gorilí miminko na nás kouká, druhé se skrývá pod

MADONA S PLYŠÁČKY. Jedno gorilí miminko na nás kouká, druhé se skrývá pod pravou paží – je vidět jen kousek nožičky.

Pak se najednou zpod její druhé ruky vynoří růžová dětská nožička. Takže dvojitá madona. Dvojčátka.

Madona si palcem a ukazováčkem trhá lístky z větve, strká si je delikátně do úst. Má výraz absolutní spokojenosti a blaha. Usmívá se sama pro sebe. Nedělá si násilí: jak si mlaská, vidíme jí skoro až do krku.

Ale musíme jít. Smíme tady být jen hodinu, zbytek dne mají gorily pro sebe. Hope je neoblomný.

Večer vidím všechny ty oči. Cítím ten dotyk. Říkám si, proč mě plácnul. Možná vypadám trochu jako gorila.

Po dnešku by mi to ani nevadilo. Mám jediný problém. Jak jim vrátím tu babu, když se jich nemůžu dotknout.

Může se hodit

Jak se tam dostat
Rwanda je asi nejčistší a nejbezpečnější africká země. Z Bruselu tam létají Brussels Airlines (někdejší Sabena). Program zajistí specialista na Afriku CK Stella Travel (www.mojeafrika.cz). Povolení na návštěvu goril stojí 500 dolarů. Pracovní rukavice s sebou (to není žert).

Ze života goril
Není špatné být gorilou: vstává se v osm ráno, pak se jí, polehává a zase jí. Moc se toho neurazí, tak 400 metrů denně. Kolem páté, kdy se na rovníku blíží šero, se jde spát.

Pytláci a nosiči
V celé Africe, tedy ve Rwandě, Kongu a Ugandě, je nyní něco přes 600 horských goril. Hrozilo jim vyhubení, ale teď jsou na tom lépe. Je to i díky turistům. Chodí s nimi bývalí pytláci jako nosiči, každý dostane deset dolarů, další dole prodávají sošky goril, a tak už chápou, že tohle je výnosnější než zabíjení goril na maso a na popelníky, které se vyráběly z jejich dlaní. Aby gorily měly klid, může jednu rodinu navštívit nejvíc osm turistů na hodinu denně. Víc ani minutu.


Nejčtenější

Therme Erding. Největší termály na světě máme u sousedů

Therme Erding

Pokud existují lázně, kde mají nejvíc netradičních nápadů, pak jsou to bezesporu Therme Erding. Lokalita, kterou zatím...

Znáte Česko? Vyzkoušejte si kvíz a soutěžte o atlas

Pražský hrad - chrám sv. Víta. Ukázka z encyklopedie Český atlas

Atlasy a encyklopedie se v knihovnách nikdy neztratí. Zkuste si náš vědomostní kvíz o památkách a zajímavostech Česka....

Ztroskotání na ostrově. Češi radí Čechům, jak si zachránit život

V 1.díle seriálu CESTUJ BEZPEČNĚ se dozvíte, jak přežít na opuštěném ostrově

Stačí málo a vaše romantická dovolená v jihovýchodní Asii se může změnit v menší hororový film. Ztroskotání na...

Zachraňte si zadek, posviťte si do tmy. Vánoční dárky pro cestovatele

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Některé dárky pro cestovatele, milovníky lyžování a outdooru nemusí okouzlit cenou, naopak jejich největší předností...

VIDEO: Na co zírá mašinfíra. Dráhou přes údolí a hřebeny Krušných hor

Motorový vůz M 131.1513 ve stanici Vejprty na trati 137

Dnes po železnici projedeme trať 137 z Vejprt do Chomutova. Čeká nás 58 kilometrů dlouhá jízda liduprázdnou krajinou,...

Další z rubriky

Brusle, lokše a horký punč. Advent v Bratislavě vám bude chutnat

Vánoční trhy na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě

Vůně svařáku a medoviny, mastná pusa od lokší se škvarky, zelím nebo bryndzou. Vyzdobené ulice a laskavá náruč bezpočtu...

Vetřelci v křišťálové říši. Adrenalinový výlet po největším ledovci Evropy

Aletschský les je spolu s ledovcem a pohořím Jungfrau pod ochranou UNESCO.

Ledovce určily podobu dnešní Evropy. Žádná jiná síla neměla takovou energii jako ledový krunýř pokrývající před...

OBRAZEM: Deset nej pláží letošního roku. Vítězí Řecko, pak exotika

Ilustrační foto

Bílý písek jemný jako pudr, bujná zeleň, tyrkysová voda a z ní trčící dramatické skály. Není divu, že ty nejlepší pláže...

Najdete na iDNES.cz